Začalo to novelou Trilby aneb Argailský rarášek (1997) a pokračovalo po roce 2000 tituly v produkci pražského nakladatelství Havran: Úval mrtvého muže (2006), Démoni noci (2016), Modrá punčocha (2018), Janez Žbogar (2021) – a nejnověji Jak jsem obcoval s ďáblem.
Nodier byl ročník 1780, dozrál tedy za francouzské revoluce 1789 až 1799, v níž se krutě zapletl hlavně jeho otec, jeden z promotérů a vykonavatelů jakobínského teroru. Synek jevil od mládí jiné sympatie: hltal svět v celé jeho šíři a hloubce, podobně jako Goethe. Věnoval pozornost lingvistice (sestavil například slovník francouzských onomatopoií), zajímaly ho dějiny společnosti, kultury i literatury, zajímalo ho právo, zajímala ho entomologie; už v osmnácti letech sepsal zábavné pojednání „o užívání tykadel u hmyzu“.
A ještě dál!
A samozřejmě psal literaturu: básně, novely, esejistiku. Navazoval trochu na anglický sentimentalismus, trochu na francouzské libertinství; psal hlavně fantaskní prózu, povahově nejblíž asi gotickému románu. Bavily ho sny i hrůza; rozpracoval mimo jiné dobově populární upírské téma, které předestřel John Polidori ve své novele Vampýr (Nodier jeho kus, v hlavní roli s přízračným lordem Ruthvenem, nejdřív přetavil pro divadlo a pak dopsal pokračování).
CHARLES NODIER: JAK JSEM OBCOVAL S ĎÁBLEMPřeklad: Jiří Našinec Havran, Praha 2022, 212 stran |
V novince Jak jsem obcoval s ďáblem, která sebrala pod jednu střechu tři prózy na pomezí povídky a novely, sice upír přímo nefiguruje – ale jako metafora tahle záhrobní kreatura, která se neslitovně dere do světa živých, a to právě na jejich úkor, funguje i tady.
Ve všech třech povídkách je totiž hlavním tématem podvojnost, jistá psychická rozeklanost, ať nevědomá, anebo předstíraná, realizovaná jako mystifikace, jako hra; druhým tématem je pak láska. V prvním textu dva rivalové usilují o stejnou dívku: jeden stylizovaný jako ďábelský svůdce, druhý jako pologramotný ňouma, za nějž ten první píše milostné dopisy.
V druhém textu se dívka urputným modlením na čas psychicky rozštěpí na část tehdy a tam a tady a teď, aby se závěrem, po morální lekci, kterou jí uštědří svět, respektive její cynický milenec, znovu šťastně sjednotila. Ve třetím textu pak muž prchá z revoluční vřavy města v převleku za ženu – aby v poklidu venkovské krajiny mohl zvolna propadnout zhoubné vášni.
To propadání do slastí a strastí vznícených citů je anotováno buď povrchně, poukazy na nevídanou krásu vyvolených aktérek (Markéta, Beatrix, Tereza), anebo rafinovaněji, přes motiv lístku: ve třetím textu je na scéně šípková růže, v druhém hloh – a v prvním pak lístky coby dopisy. Jednou Nodierovy texty, a nejen ty zařazené do přítomného výboru, vydávají mile pohádkový svit, jindy jimi proudí o poznání chladnější snové fantazie, někdy se tu taky psychicky diverguje a hapruje.
Při četbě jeho prací pak průběžně naskakují možné vlivy a inspirace: od Samuela Richardsona (Clarissa) přes Jacquesa Cazotta (Zamilovaný ďábel) po Goethovo slavné Utrpení mladého Werthera. Prostě všecky ty základní stavební kameny, z nichž vyrostl evropský romantismus; všecko to přemítání a komentování a dumání, ty racionální konstrukce, které najednou prořízne afektivní blesk – rozpálená iracionalita. Jak říká jedna z postav v úvodním textu: „Kouzlo života tkví právě v jeho nepředvídatelnosti.“
A nejen kouzlo života, taky kouzlo Nodierovy literatury. Je v ní sice z dnešního pohledu dost minulého, rozvláčného, občas i plytkého, ale je v ní taky spousta pasáží, které jdou dravě, novátorsky kupředu, rovnou do srdce fantastických světů romantické školy. A ještě dál! Hra a klamání, mocenská přetlačovaná, pád do náruče bludu a rozštěpení osobnosti, genderové lavírování, krutosti a bolesti milostného i válečného šílenství – těžko hledat pro dnešní svět, nadšeně obcující s ďáblem, jak jen to jde, případnější motivy. Charles Nodier je tu s námi i (necelých) sto osmdesát let po smrti.
