Pondělí 4. července 2022, svátek má Prokop
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Chci vědět, co je za slovy

Kultura

  9:29
PRAHA - Dnes večer má premiéru nový český film, psychologický thriller Pravidla lži. Pod kvalitně obsazeným filmem, v němž se sešli Jiří Langmajer, David Švehlík nebo Jan Budař, je podepsaný zkušený dokumentarista Robert Sedláček.

Robert Sedláček foto: Alžběta Jungrová, Lidové noviny

LN Proč jste se jako úspěšný dokumentarista pustil na tenký led hraného filmu?
Nemá smysl dělat pořád to, co se od vás čeká. Už jsem zařazený do škatulky a cítím se v ní špatně. To ovšem neznamená, že přestanu točit dokumenty, teď třeba pracuju na několika projektech - tři čtvrtě roku jsem sledoval Paroubka a Topolánka, rozjel jsem velký životopisný dokument o Husákovi, měl bych točit paralelní portrét Karpova a Kasparova...

Před dokumentem tedy neutíkáte...
Vůbec ne, ale zažil jsem takový okamžik, kdy jsem si leccos uvědomil. Točil jsem dokument o partyzánech a jakýsi děda z Valašska nám vyprávěl, jak se v posledních dnech války zúčastnil popravy svého devatenáctiletého kamaráda z vesnice. Zastřelili ho jako konfidenta, pár dnů na to se ukázalo, že to žádný konfident nebyl a oni ho jednoduše odpráskli jako psa... Tehdy jsem měl takový triumfální pocit, že jsem ten silný příběh zdokumentoval. A když nám to ten děda všechno odvyprávěl a začali jsme balit kameru, tak se ve dveřích objevila jeho manželka a povídá: Ale Rudolfe, tohle jsi mi nikdy neříkal! Naskočila mi husí kůže a uvědomil jsem si, že teprve teď začíná opravdu silný příběh. A tohle se u dokumentů stává pořád, ty nejlepší momenty nikdy nenatočíte.

Váš hraný debut Pravidla lži se odehrává v komunitě narkomanů, kteří se snaží zbavit závislosti. Tohle prostředí jste jako dokumentarista dobře poznal.
Prožil jsem s narkomany půl roku po sklepech a na ulici, když jsem o nich točil. Pak jsem se dokonce dostal do jejich komunity v léčebně. Bylo docela ojedinělé, že mě pustili mezi sebe, do velmi intimního prostředí, kde fungují striktní pravidla. Ale stejně byl ten dokument slabý.

Proč?
Zaznamenal jsem sice rozhovory a výpovědi lidí, ale už tam nebylo to, co je za slovy. A právě tohle může zachytit hraný film. Dobrý herec dokáže zrekonstruovat reálný dialog a navíc do něj přinést drama. Herec vám umožní dostat se za fasádu obličeje a umožní vám nahlédnout dovnitř. Chci vědět, co je za pohledem. Při práci na dokumentech mě v určité chvíli přestalo zajímat, jestli mi lidé říkají pravdu, obecná pravda stejně neexistuje. Navíc s natočeným materiálem stejně manipulujete a střihem nebo hudbou do filmu dostanete další akcenty, hranice mezi dokumentem a hraným filmem se tu stírají.

Komunita narkomanů tedy sloužila jen jako záminka pro hlubší a obecnější téma?
Narkomani mě jako téma nezajímají, tam je jen prázdno, ale lze tam najít materiál pro studium mezilidské komunikace. Jsou to lidé, kteří jsou zahnaní do kouta, zničili život sobě i svým nejbližším, jsou to trosky, na které se nedá spolehnout a nedá se jim věřit ani slovo. A oni jsou teď v situaci, kdy se snaží udělat za minulostí tlustou čáru a začít od nuly. Je to jako znovuzrození. Jsou zavření mezi čtyřmi stěnami, všichni znají a ovládají pravidla lhaní a vzájemně se usvědčují ze lži. Není to ani blázinec, ani kriminál. Je to thrillerové prostředí.

Do thoto thrillerového prostředí jste zasadil velmi různorodou skupinu herců: Jiřího Langmajera, Davida Švehlíka, Kláru Issovou, Jana Budaře, Igora Chmelu nebo Jaroslava Plesla. Jak jste je vybíral?
Přitahuje mě herecké charisma. Chodil jsem do divadel a díval se hercům do očí. Na kamerových zkouškách jsem pak po nich nechtěl, aby hráli, ale točil jsem jejich reakce na velice intimní otázky, třeba kdy byli zbabělí, kdy selhali... S tím se člověk nikomu moc nechlubí. Studoval jsem, jak reagují, jak se tváří. Hledal jsem autenticitu.

Leckdo by mohl namítnout, že třeba Jiří Langmajer se objevuje dvakrát týdně v televizi. Jak to jde dohromady s autenticitou?
Na televizi se nedívám, je mi docela jedno, jestli někdo hraje v seriálech. Ale nechtěl jsem nikoho, kdo moderuje, seriál herce nezkazí, ale moderování ano. V divadle mě Langmajer převálcoval, sledoval jsem Ubohého vraha a lapal jsem po dechu. Langmajer má v sobě uhrančivost, když se objeví v záběru, nemůžete uhnout očima, pořád vás přitahuje. Při osobním kontaktu vás pořád nutí k reakci, musíte být ve střehu. Pravda je, že tím spoustu lidí znervózňuje, vzbuzuje tím respekt. Navíc je to profík, nejlepší výkon podává hned napoprvé.

Je pravda, že jste po hercích chtěl, aby strávili nějaký čas v komunitě narkomanů?
To byla podmínka, zůstat tam alespoň den a noc a zažít, jaké to je, když vás zbaví všech osobních věcí a musíte spát a žít v místnosti s cizími lidmi, naloží na vás banální, ale nepříjemné povinnosti. Chtěl jsem, aby alespoň trochu pochopili, jaké to je. Když jsme pak točili, tak se mé hlavní poznámky týkaly vlastně jen toho, jestli jsem hercům věřil, nebo nevěřil, co dělali a říkali.

Ve filmu jste zachytil docela detailně, jak to v takové komunitě chodí, včetně nejrůznějších rituálů. Byl to záměr, zdokumentovat tohle prostředí?
Spíš tíha desetileté dokumentaristické zkušenosti. Tíhnu k realismu a je pro mě samozřejmé, že když točím film z narkomanské komunity, tak je ráno rozcvička, pak se schází terapeutická skupina atd. Pro mě bylo třeba nepřijatelné, když mi dramaturg radil, že by některá z postav měla vytáhnout pistoli, kvůli dramatickému efektu. Zbraň je v tomhle prostředí naprosto nepřijatelná. Pro mě je důležitá věrohodnost příběhu a emocím podlehnu, teprve když jsou uvěřitelné.

Jako dokumentarista jste strávil spoustu času v nejrůznějších prostředích. Co to s člověkem udělá, když stráví například půl roku ve společnosti narkomanů?
Mnohem vyčerpávající je trávit čas třeba s Paroubkem nebo Topolánkem. Jeden politický kongres vás vyřídí mnohem víc než týden s narkomany v komunitě. Když nějaké prostředí poznáte důkladně, tak ve vás obvykle zůstane pocit deziluze a marnosti. Vlastně mě v prvopočátku tolik nezajímal film samotný, chápal jsem ho jako prostředek, díky němuž lze zkoumat svět. Vždycky jsem se vrhal do prostředí, které jsem neznal, a zajímalo mě, úplně první byli fašisti a porno, pak politika... Díky kameře se s vámi baví lidé, kteří by se s vámi jinak nebavili. Dřív jsem naivně používal kameru jako zbraň, dneska ji vnímám jako most.

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat