Chrám moderního umění

Uvidí dominantu, kterou musí obdivovat, včetně toho, jak je geniálně urbanisticky začleněna. A co víc - budova i místo žijí, proudí sem davy návštěvníků i místních obyvatel. Korzují podél muzea a řeky, děti probíhají mezi důvtipnými vodotrysky a máčejí se v nich, cvakají fotoaparáty, muzejní butik je plný nakupujících.

Bilbajští radní si na rozdíl od těch pražských prostě dokázali spočítat, jakou atrakci svému městu pořídí a jak se jim úžasně vyplatí, když osloví slavného amerického architekta Franka O. Gehryho, aby jim vyprojektoval budovu pro moderní umění. Baskická metropole, v níž do té doby byly z architektury k vidění především zajímavé secesní soubory, se tak stala mekou nejenom pro milovníky současného umění.

Přívětivá stavba
Guggenheimovo bilbajské muzeum moderního umění bylo postaveno na břehu řeky Nervión v letech 1993 až 1997. Složitá budova má originálně řešený vztah mezi vnitřním a vnějším prostorem, působí dojmem monumentální sochy a je promyšlená do všech důsledků. Při její stavbě byly použity různé materiály (kámen, kov, sklo...), je hravá, přívětivá a přitom dynamická. Hmotnost se doplňuje s křehkými prosklenými stěnami. Vládnou tu křivky, které se vzájemně protínají. Všechny prostory se organicky prostupují, jde jistě o jedno z nejzdařilejších autorových děl, které má při své vizuální působivosti zároveň parametry vhodné i pro mimořádně rozměrná výtvarná díla.

Celek je citlivě sladěn, každý detail odpovídá autorově stylu, který se nikdo neodváží porušit nevhodnými doplňky. Je tu přednáškový sál, příjemná kavárna, restaurace, dobře vybavený obchod. Všechno propojují chodby, prosklené výtahy, schodiště. Lze vyjít i na terasu, z níž je krásný výhled na nábřeží i na část ladných tvarů budovy muzea.

U vchodu na všechno to hemžení blahosklonně shlíží obrovský květinový pes Puppy od Američana Jeffa Koonse, kterého u nás bohužel víc než jako sochaře známe jako někdejšího manžela italské pornoherečky Cioccoliny. Obrovský pes z květin Puppy (1992) patří k nejslavnějším sochám Jeffa Koonse. Je ovšem velmi náročný na údržbu: květiny umístěné na skryté konstrukci se dvakrát ročně mění, „psí“ tvar se musí hlídat, je třeba pravidelně plít a zalévat.

Ve třech patrech budovy je dvacet výstavních sálů, každý z nich má vyhraněný charakter. Dokonale uměřená hala v přízemí představuje tvorbu abstraktních malířů, kteří rafinovaně pracují se strukturami či „pulzujícími“ plochami (Agens Martin, Robert Ryman) nebo se vztahy geometrických tvarů a barevných tónů. Ohromující, padesát metrů vysoký centrální prostor, který probíhá jako v chrámu umění všemi patry, v přízemí ovládají monumentální figury popartisty Jima Dinea (Tři červené španělské Venuše, 1997). Zaujmou spíš jen svou velikostí než čímkoliv jiným. Sto třicet metrů dlouhé křídlo ovšem vyplňuje nevídaná železná „instalace“ Richarda Serry. Je až neuvěřitelné, že je vůbec možné kdekoliv v interiéru tak rozsáhlý a nesmírně těžký sochařský komplex umístit. Navíc celá soustava minimalistických kovových stěn ladí svým rytmem s vnitřní architekturou.

Když divák prochází mezi šikmými rezavými stěnami, které se přibližují a zase vzdalují, může dokonce v některých okamžicích ztrácet rovnováhu. Někde se neubrání pocitu, že se už nikdy nedostane z labyrintu stěn nebo že se na něj železná masa zřítí a zavalí jej.

Z klasiků světelných instalací zaujme americká umělkyně Jenny Holzerová, která pracuje s písmem i proměnlivými významy textů, s digitálními programy, s dělením prostorů a vztahem mezi fikcí a skutečností. Další dominantu stálé expozice tvoří velká bronzová socha Louise Bourgeoisové, představující jakéhosi podivného hrozivého pavouka nazvaného Maman (Maminka). Je vzpomínkou na autorčiny noční můry z dětství, před kterými se ukrývala u maminky. Stojí na promenádě před budovou muzea a lidé pod ní procházejí.

V instituci se vedle stálých sbírek Guggenheimovy nadace, které se ovšem čas od času obměňují, samozřejmě připravují i přechodné výstavy. Nyní se v jednom z pater představuje španělský sochař Juan Muňoz. Ten vyjadřuje svůj ironický pohled na současnou společnost hlavně figurálním cyklem Many Times (1999), jímž vyplnil poměrně rozměrný sál. Skládá se z desítek figur „Číňanů“, mezi nimiž mohou návštěvníci volně procházet. Vzbuzují dojem, že jsou si vlastně všichni k nerozeznání podobní. Stejné tváře a uniformní oblečení symbolizují anonymitu a zároveň moc davu, ve kterém se každý může skrýt.

Bilbao proslavila jeho dominanta za pár let po celém světě. Pražské panorama v nejbližší době nic podobného nečeká, a tak český návštěvník při pohledu na velkorysé a zjevně vrcholné Gehryho dílo zažívá kromě obdivu smíšené pocity. A nejde jen o zmarněný projekt Kaplického knihovny, ale o to, že Praha až na pár výjimek stojí stranou moderní špičkové architektonické tvorby.