* LN Ví se o vás, že pohádky nejen točíte, ale také sbíráte, kdy jste s tím začal?
To vím přesně: knížku České pohádky od Jana Drdy jsem v šesti letech doslova ukradl. Z knihovny pionýrského tábora, kde moje maminka pracovala jako zdravotní sestra a mě a mého bratra si tam brala s sebou na prázdniny. Televize nebyla, promítali nám občas nějaký film, ale měli tam velmi dobře zásobenou knihovnu. Objevil jsem tam knihu s ilustracemi Josefa Lady a celé dva měsíce jsem si ji četl. Bavilo mě, že jsou to pohádky dlouhé. Když skončil tábor, tak jsem se nedokázal od té knihy odloučit, přibalil jsem si ji do batůžku a doma jsem pak od maminky dostal sekec. Nicméně příští prázdniny jsem ukradl druhou knížku, tentokrát to byly ruské pohádky Krása nesmírná. Dodneška je obě chovám jako oko v hlavě a myslím si, že jsem snad svůj zločin odčinil tím, že jsem čtyři příběhy zfilmoval.
* LN Proč zrovna Drda?
Napsal jednu z nejkrásnějších českých pohádkových knížek, jaké znám. Na rozdíl od klasiků 19. století Němcové, Erbena a dalších, které také miluju, vnesli Drda, stejně jako Lada, Čtvrtek, Kožík nebo Kubátová, do českých pohádek světlo, pohodu, laskavost a humor. Mám vždycky radost, když se seženou peníze a můžu některou z nich natočit.
* LN Tentokrát jste „nezaměstnal“ žádné nadpřirozené bytosti...
Ne, jen tam mluví ptáci - husy, holub, sovy, kohout - a Majdalenka s Matějem jim rozumějí. Ale nadpřirozená bytost tam není a všechno to zlo pochází jako vždycky od člověka. Dobro vítězí - v podstatě je to v pohádkách úplně jinak než v životě, kde, jak vidíme, se spravedlností člověk nikam nedojde a čím větší lump, tím se má líp...
* LN Takže se nevyplatí být slušný a poctivý?
Neumím si představit, že bych mohl být jiný, to je v člověku zakódováno výchovou a prostředím, kde vyrůstal - já například v jihočeské přírodě a tvrdím, že to děti obohacuje. My přišli ze školy, najedli se a šli pást krávy. Znali jsme celý rok od jara do jara, všechny kytky, brouky, ptáky, všechny druhy obilí, učili nás to ti starší mezi námi, žili jsme v těsném spojení s přírodou. Přišel jsem tuhle k jedné známé na Jižním Městě, má dítě do čtvrté třídy, vedla mě do jeho pokojíčku. Představte si dva šedivé paneláky, mezi nimi vysoká šedivá zeď a parkoviště, nebyla tam vidět jediná větvička, strom, keř, jen ocelově šedý beton, ani horizont nebyl z okna vidět - a tam sedí dítě a dívá se z toho okna. To je strašlivé, jak může rozvíjet duši...?
* LN Na vesnici byl čas rozvíjet duši?
Četly se tam knížky od Vlasty Javořické, ty nikoho nemohly poznamenat špatně, to není žádná červená knihovna, ale realistický obraz vesnice, znala venkov a vždycky tam byla přítomna morálka. Což je to, co nám chybí. Dnes si lidi neváží sami sebe, nejsou vlastenci, neznají, co je čest, čestné slovo, zdá se mi, jako by zapomněli na všechno, co člověka šlechtí. Proto je v mém filmu česká krajina, kroje, lidová písnička. Přiznám se, že už to poklonkování těžko snáším, jsme takoví rektální alpinisti. Podívejte na Francouze nebo na Angličany, jsou hrdí na to, co mají a co umějí, a bojují proti všem.
* LN Komu poklonkujeme?
Čtyřicet let jsme se klaněli Východu, teď zase lezeme do zadku Americe. Najednou se přikláníme k poetice anglo-americké tvorby -napodobujeme pohádky počínaje Harry Potterem a konče Pánem prstenů - která nám rozhodně není vlastní. Tma, sliz, mrtvoly, příšery, zrůdy - nemáme na to a ani to neumíme, česká pohádka je jiná než ty ostatní, český svět v ní je světlej, veselej. A jinde ji obdivují.
* LN Kde například?
Byl jsem s Jasněnkou a Princeznou ze mlejna třeba na festivalu ve Francii a v Itálii - tam na to koukali jako na zjevení. Na mezinárodním festivalu dětského filmu v Giponi u Neapole jsem zažil překvapení: byl jsem tam s Princeznou ze mlejna, jedničkou. V kině běhalo tři sta dětí, zdálo se mi, že film ani nevnímají, baví se... byl jsem zklamaný, říkal jsem si, co dělat, jiný temperament, jiná poetika. A pak se v místním amfiteátru vyhlašovaly výsledky, šel jsem se tam jen tak pro zajímavost podívat, myslel jsem si, že můj film asi úplně propadl. A najednou moderátorka hlásí: diváckou cenu získala Princezna ze mlejna. Přišel za mnou šéf festivalu a že prý přede mnou smeká. „Asi jste si všiml, ty děti v kině dostaly lísteček a tužku a měly vyplnit jednu ze tří kolonek: líbilo se hodně, líbilo, nelíbilo - a tři sta lístků mělo zaškrtnuto,líbilo hodně‘.“
* LN Vaše filmy si na divácký ohlas rozhodně stěžovat nemohou ani doma...
Ale všimněte si, že všelijaké ty temné pohádky, byť je dělali výborní režiséři, nezabírají. Není v nich humor. Jaké filmy se reprízují? Veselé - Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Hrátky s čertem, Císařův pekař i ten Strakonický dudák s Kalafunou, Princezna se zlatou hvězdou, Tři oříšky pro Popelku... všude je přítomen humor, jsou laskavé, hravé. V tom je česká pohádka nedostižitelná.
* LN Svůj zájem dělíte na film a divadlo, přesněji operu. Přitom jste profesí filmař. Jak to jde dohromady?
Muzika je moje vášeň číslo jedna, od dětství miluju hru na klavír a na varhany a vážnou muziku si doma pustím vždycky hned, jak přijdu. Za dva roky, co jsem netočil, jsem spáchal čtyři operní režie - ve Státní opeře Bizetovu Carmen a Dvořákovu Rusalku, pak mě Peter Dvorský, který se stal šéfem opery Státního divadla v Košicích, požádal, jestli bych tam neudělal tutéž inscenaci Rusalky, to bylo předloni, a loni Gounodova Fausta a Markétku. Stále se tam hraje s velkým úspěchem. A opera, na kterou se chystám, protože ji miluji, je Eugen Oněgin.
* LN Kde se na ni chystáte? Ve Státní opeře?
Ne, když jsem šéfovi nabídl, že bych rád dělal Oněgina, bylo mi řečeno, že musí dát práci i jiným umělcům. Možná ji budu dělat v Košicích. Mám ale další nabídky: na Rusalku v Petrohradě a ve Lvově. V San Diegu chtějí Rusalku i Carmen, ozvali se z Atén. A v květnu příštího roku by měla být premiéra Čarostřelce, kterého nazkouším v Českých Budějovicích a posléze i pro krumlovské otáčivé jeviště.
* LN Přistupujete k operám podobně jako k filmovým pohádkám? Tedy vlastně tradičně?
Ano. Mám už dost těch rádobymodernistických výkladů, režijních exhibicí, které jsou většinou hloupé. Proč si režiséři osobují právo ničit to, co autoři napsali? Všimněte si, že dirigenti nikdy nic takhle nepřekopávají, nenutí do larga, kde je předepsáno presto, a naopak. Ani je to nenapadne, byli by za kretény. Rozhodl jsem se, že budu-li dělat opery, tak jedině tak, jak bych je jako divák chtěl vidět. Když otevřete partituru Rusalky, na první stránce je napsáno: lyrická pohádka ve třech dějstvích. Když to tak předepsali pánové Dvořák s Kvapilem, tak je to pro mě dané. Snažím se současnými moderními prostředky, jakými divadlo disponuje, dosáhnout iluze doby, do které je děj Rusalky zasazen. Kdyby ji Dvořák chtěl umístit na smetiště, mohl to udělat. V jeho době něco takového už dávno existovalo. I když jsem nestudoval operní režii, moje filmové vidění promítnuté do poněkud statického operního světa mi pomohlo.
* LN Vést operní pěvce je jistě něco docela jiného než herce před kamerou?
Operní režie je těžká vždycky -musí být napřed slyšet hudba a zpěv a pak teprve se může režisér věnovat herecké akci. Problém je, že někdy se zpěváky nazkoušíte každý detail, každý krok, otočku, třeba se třemi nebo čtyřmi Rusalkami, a pak po nějaké době po premiéře přijdou další, hrají jednou za čas, dělají to pak rutinně, přibližně, Anebo někteří zpěváci pořád čučí na dirigenta, vyznávají lásku a ani se na tu Rusalku nepodívají. To mě může čert vzít. To bych musel bejt neviditelnej a mít takhle velkej špendlík a píchat je, aby se vzpamatovali. Záleží ovšem na profesionalitě zpěváka nebo zpěvačky. Někdo si předtím, než vstoupí do nazkoušené inscenace, pustí záznam, aby viděl, jak si to režisér představoval. Někdo přijede ve čtyři odpoledne, zjistí, odkud kam na jeviště přejde, večer to sfoukne a jede dál někam na Čardášovou princeznu...
* LN Nepere se to ve vás - pohádky, opera, kameňáky?
Nepere - vždycky vím, pro koho co dělám. Jestli pro děti, jestli velice lidovou zábavu...
* LN A ta má zřejmě diváků nejvíc. Co byste točil bez ohledů na sledovanost nebo návštěvnost?
Myslíte podle mé duše? Když jsem studoval filmovou režii, měl jsem vizi, že budu dělat tak krásné filmy jako Václav Krška nebo Petr Weigl - že spojím estetické vnímání hudby s krásným obrazem... Můj první film byl Bota jménem Melichar, školní komedie. Pak přišlo Slunce, seno, jahody a potom Poklad hraběte Chamaré - na svou dobu myslím nezvyklá transkripce Jiráskovy povídky. Točil jsem komedie, pohádky a taky romantický film pro paní a dívky Andělská tvář, která mezi lidmi hodně zabodovala. A i když tehdy proběhla nějaká válka mezi Jirkou Pomejem a kritiky, nedávno, když Andělskou tvář nasadila Nova a proti ní šel Tmavomodrý svět, tak na Andělskou tvář koukalo o 49 procent diváků víc. A stejně ten film zabodoval v Rusku, chtěli by dokonce natočit na Kavkaze pokračování.
* LN Nesvádí vás ta velká divácká přízeň k dalším pokračováním?
Ne, třikrát a dost, zkusil jsem to a stačilo, to platí u série Slunce, seno... i o Kameňácích. To je uzavřená věc. Teď bych chtěl zase natočit tři pohádky. A vím, že nebudu nikdy podnikat ponory do rozervaných duší dvacetiletých, popisovat odcizení v rodině, rozvraty, umírání na rakovinu - ne, to mě neláká. Já chci lidi těšit, hladit a rozesmávat.
* LN Přece jen: co jiného by vás ještě lákalo?
Mám připravený úžasný příběh Myslivečkův, mám scénář na filmovou Rusalku. Taky bych chtěl natočit filmový přepis skvělé Camusovy hry Nedorozumění nebo přepis divadelní hry Juliena Greena Jih -odehrává se před vypuknutím války Severu proti Jihu, muselo by se to natočit ve viscontiovském stylu, já už to měl vymyšlené, ale nikdo to nechce, prý na to není doba.
* LN Ani sledovanost vašich filmů není dostatečnou zárukou?
Podívejte, natočil jsem první Princeznu ze mlejna a Česká televize ji koupila až poté. Napsal jsem pokračování a ČT do toho opět ne a ne a nešla, my to připravili a tři dny před natáčením ji paní Průchová stopla. Film ale vznikl a pak ho zase koupili. Loni na Vánoce jsem volal panu generálnímu Janečkovi, proč po tři roky nevysílají na Vánoce Princeznu ze mlejna. Koupili jste si ji jen proto, abyste ji nevysílali? Opakujete ve vánočním týdnu i pohádky, které jste už jednou nebo dvakrát pustili během roku, a Princezna neběží. Tak ji dali 19. a 26. ledna - a loni zase nešla. Zato Slováci ji vysílali dvakrát.
* LN Co z toho usuzujete?
Myslím, že prostě nejsem členem nějaké té skupiny nebo klanu. Ani záznam z představení oper, které jsem režíroval, nechtějí. Dost bylo Trošky.
* LN A když máte dobré téma, nemůžete do toho jít sám?
Ne, to nemůžu. Tolik nemám. Jeden sponzor mi řekl - Zdendo, když přijdeš s nějakým Kameňákem, dám ti dvacet milionů, ale ušlechtilý látky, to mě nezajímá, na tom bych nic nevydělal. Všichni chtějí jenom trhnout, na umění pro radost duše vám nikdo peníze nedá. Je to všechno věc slušnosti, mezilidských vztahů. Denně vidíte doklady toho, že lidi nemají úctu k práci druhého člověka.
* LN Tváříte se, že jste nad věcí, ale nepříznivá kritika se vás dotýká?
Mrzí mě. A taky obecná hloupost, prostřednost, malost, omezenost, závist. Naivně bych chtěl, aby lidi byli velkodušní, s nadhledem, jenže víc je těch rodin Škopkových... Tak si vystačím s několika dobrými přáteli, nikam moc nechodím, čtu si a poslouchám muziku nebo vařím, to je moje další vášeň. V květnu mi bude pětapadesát a nemám tolik času, abych ho ztrácel s nekvalitními lidmi.
To vím přesně: knížku České pohádky od Jana Drdy jsem v šesti letech doslova ukradl. Z knihovny pionýrského tábora, kde moje maminka pracovala jako zdravotní sestra a mě a mého bratra si tam brala s sebou na prázdniny. Televize nebyla, promítali nám občas nějaký film, ale měli tam velmi dobře zásobenou knihovnu. Objevil jsem tam knihu s ilustracemi Josefa Lady a celé dva měsíce jsem si ji četl. Bavilo mě, že jsou to pohádky dlouhé. Když skončil tábor, tak jsem se nedokázal od té knihy odloučit, přibalil jsem si ji do batůžku a doma jsem pak od maminky dostal sekec. Nicméně příští prázdniny jsem ukradl druhou knížku, tentokrát to byly ruské pohádky Krása nesmírná. Dodneška je obě chovám jako oko v hlavě a myslím si, že jsem snad svůj zločin odčinil tím, že jsem čtyři příběhy zfilmoval.
* LN Proč zrovna Drda?
Napsal jednu z nejkrásnějších českých pohádkových knížek, jaké znám. Na rozdíl od klasiků 19. století Němcové, Erbena a dalších, které také miluju, vnesli Drda, stejně jako Lada, Čtvrtek, Kožík nebo Kubátová, do českých pohádek světlo, pohodu, laskavost a humor. Mám vždycky radost, když se seženou peníze a můžu některou z nich natočit.
* LN Tentokrát jste „nezaměstnal“ žádné nadpřirozené bytosti...
Ne, jen tam mluví ptáci - husy, holub, sovy, kohout - a Majdalenka s Matějem jim rozumějí. Ale nadpřirozená bytost tam není a všechno to zlo pochází jako vždycky od člověka. Dobro vítězí - v podstatě je to v pohádkách úplně jinak než v životě, kde, jak vidíme, se spravedlností člověk nikam nedojde a čím větší lump, tím se má líp...
* LN Takže se nevyplatí být slušný a poctivý?
Neumím si představit, že bych mohl být jiný, to je v člověku zakódováno výchovou a prostředím, kde vyrůstal - já například v jihočeské přírodě a tvrdím, že to děti obohacuje. My přišli ze školy, najedli se a šli pást krávy. Znali jsme celý rok od jara do jara, všechny kytky, brouky, ptáky, všechny druhy obilí, učili nás to ti starší mezi námi, žili jsme v těsném spojení s přírodou. Přišel jsem tuhle k jedné známé na Jižním Městě, má dítě do čtvrté třídy, vedla mě do jeho pokojíčku. Představte si dva šedivé paneláky, mezi nimi vysoká šedivá zeď a parkoviště, nebyla tam vidět jediná větvička, strom, keř, jen ocelově šedý beton, ani horizont nebyl z okna vidět - a tam sedí dítě a dívá se z toho okna. To je strašlivé, jak může rozvíjet duši...?
* LN Na vesnici byl čas rozvíjet duši?
Četly se tam knížky od Vlasty Javořické, ty nikoho nemohly poznamenat špatně, to není žádná červená knihovna, ale realistický obraz vesnice, znala venkov a vždycky tam byla přítomna morálka. Což je to, co nám chybí. Dnes si lidi neváží sami sebe, nejsou vlastenci, neznají, co je čest, čestné slovo, zdá se mi, jako by zapomněli na všechno, co člověka šlechtí. Proto je v mém filmu česká krajina, kroje, lidová písnička. Přiznám se, že už to poklonkování těžko snáším, jsme takoví rektální alpinisti. Podívejte na Francouze nebo na Angličany, jsou hrdí na to, co mají a co umějí, a bojují proti všem.
* LN Komu poklonkujeme?
Čtyřicet let jsme se klaněli Východu, teď zase lezeme do zadku Americe. Najednou se přikláníme k poetice anglo-americké tvorby -napodobujeme pohádky počínaje Harry Potterem a konče Pánem prstenů - která nám rozhodně není vlastní. Tma, sliz, mrtvoly, příšery, zrůdy - nemáme na to a ani to neumíme, česká pohádka je jiná než ty ostatní, český svět v ní je světlej, veselej. A jinde ji obdivují.
* LN Kde například?
Byl jsem s Jasněnkou a Princeznou ze mlejna třeba na festivalu ve Francii a v Itálii - tam na to koukali jako na zjevení. Na mezinárodním festivalu dětského filmu v Giponi u Neapole jsem zažil překvapení: byl jsem tam s Princeznou ze mlejna, jedničkou. V kině běhalo tři sta dětí, zdálo se mi, že film ani nevnímají, baví se... byl jsem zklamaný, říkal jsem si, co dělat, jiný temperament, jiná poetika. A pak se v místním amfiteátru vyhlašovaly výsledky, šel jsem se tam jen tak pro zajímavost podívat, myslel jsem si, že můj film asi úplně propadl. A najednou moderátorka hlásí: diváckou cenu získala Princezna ze mlejna. Přišel za mnou šéf festivalu a že prý přede mnou smeká. „Asi jste si všiml, ty děti v kině dostaly lísteček a tužku a měly vyplnit jednu ze tří kolonek: líbilo se hodně, líbilo, nelíbilo - a tři sta lístků mělo zaškrtnuto,líbilo hodně‘.“
* LN Vaše filmy si na divácký ohlas rozhodně stěžovat nemohou ani doma...
Ale všimněte si, že všelijaké ty temné pohádky, byť je dělali výborní režiséři, nezabírají. Není v nich humor. Jaké filmy se reprízují? Veselé - Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Hrátky s čertem, Císařův pekař i ten Strakonický dudák s Kalafunou, Princezna se zlatou hvězdou, Tři oříšky pro Popelku... všude je přítomen humor, jsou laskavé, hravé. V tom je česká pohádka nedostižitelná.
* LN Svůj zájem dělíte na film a divadlo, přesněji operu. Přitom jste profesí filmař. Jak to jde dohromady?
Muzika je moje vášeň číslo jedna, od dětství miluju hru na klavír a na varhany a vážnou muziku si doma pustím vždycky hned, jak přijdu. Za dva roky, co jsem netočil, jsem spáchal čtyři operní režie - ve Státní opeře Bizetovu Carmen a Dvořákovu Rusalku, pak mě Peter Dvorský, který se stal šéfem opery Státního divadla v Košicích, požádal, jestli bych tam neudělal tutéž inscenaci Rusalky, to bylo předloni, a loni Gounodova Fausta a Markétku. Stále se tam hraje s velkým úspěchem. A opera, na kterou se chystám, protože ji miluji, je Eugen Oněgin.
* LN Kde se na ni chystáte? Ve Státní opeře?
Ne, když jsem šéfovi nabídl, že bych rád dělal Oněgina, bylo mi řečeno, že musí dát práci i jiným umělcům. Možná ji budu dělat v Košicích. Mám ale další nabídky: na Rusalku v Petrohradě a ve Lvově. V San Diegu chtějí Rusalku i Carmen, ozvali se z Atén. A v květnu příštího roku by měla být premiéra Čarostřelce, kterého nazkouším v Českých Budějovicích a posléze i pro krumlovské otáčivé jeviště.
* LN Přistupujete k operám podobně jako k filmovým pohádkám? Tedy vlastně tradičně?
Ano. Mám už dost těch rádobymodernistických výkladů, režijních exhibicí, které jsou většinou hloupé. Proč si režiséři osobují právo ničit to, co autoři napsali? Všimněte si, že dirigenti nikdy nic takhle nepřekopávají, nenutí do larga, kde je předepsáno presto, a naopak. Ani je to nenapadne, byli by za kretény. Rozhodl jsem se, že budu-li dělat opery, tak jedině tak, jak bych je jako divák chtěl vidět. Když otevřete partituru Rusalky, na první stránce je napsáno: lyrická pohádka ve třech dějstvích. Když to tak předepsali pánové Dvořák s Kvapilem, tak je to pro mě dané. Snažím se současnými moderními prostředky, jakými divadlo disponuje, dosáhnout iluze doby, do které je děj Rusalky zasazen. Kdyby ji Dvořák chtěl umístit na smetiště, mohl to udělat. V jeho době něco takového už dávno existovalo. I když jsem nestudoval operní režii, moje filmové vidění promítnuté do poněkud statického operního světa mi pomohlo.
* LN Vést operní pěvce je jistě něco docela jiného než herce před kamerou?
Operní režie je těžká vždycky -musí být napřed slyšet hudba a zpěv a pak teprve se může režisér věnovat herecké akci. Problém je, že někdy se zpěváky nazkoušíte každý detail, každý krok, otočku, třeba se třemi nebo čtyřmi Rusalkami, a pak po nějaké době po premiéře přijdou další, hrají jednou za čas, dělají to pak rutinně, přibližně, Anebo někteří zpěváci pořád čučí na dirigenta, vyznávají lásku a ani se na tu Rusalku nepodívají. To mě může čert vzít. To bych musel bejt neviditelnej a mít takhle velkej špendlík a píchat je, aby se vzpamatovali. Záleží ovšem na profesionalitě zpěváka nebo zpěvačky. Někdo si předtím, než vstoupí do nazkoušené inscenace, pustí záznam, aby viděl, jak si to režisér představoval. Někdo přijede ve čtyři odpoledne, zjistí, odkud kam na jeviště přejde, večer to sfoukne a jede dál někam na Čardášovou princeznu...
* LN Nepere se to ve vás - pohádky, opera, kameňáky?
Nepere - vždycky vím, pro koho co dělám. Jestli pro děti, jestli velice lidovou zábavu...
* LN A ta má zřejmě diváků nejvíc. Co byste točil bez ohledů na sledovanost nebo návštěvnost?
Myslíte podle mé duše? Když jsem studoval filmovou režii, měl jsem vizi, že budu dělat tak krásné filmy jako Václav Krška nebo Petr Weigl - že spojím estetické vnímání hudby s krásným obrazem... Můj první film byl Bota jménem Melichar, školní komedie. Pak přišlo Slunce, seno, jahody a potom Poklad hraběte Chamaré - na svou dobu myslím nezvyklá transkripce Jiráskovy povídky. Točil jsem komedie, pohádky a taky romantický film pro paní a dívky Andělská tvář, která mezi lidmi hodně zabodovala. A i když tehdy proběhla nějaká válka mezi Jirkou Pomejem a kritiky, nedávno, když Andělskou tvář nasadila Nova a proti ní šel Tmavomodrý svět, tak na Andělskou tvář koukalo o 49 procent diváků víc. A stejně ten film zabodoval v Rusku, chtěli by dokonce natočit na Kavkaze pokračování.
* LN Nesvádí vás ta velká divácká přízeň k dalším pokračováním?
Ne, třikrát a dost, zkusil jsem to a stačilo, to platí u série Slunce, seno... i o Kameňácích. To je uzavřená věc. Teď bych chtěl zase natočit tři pohádky. A vím, že nebudu nikdy podnikat ponory do rozervaných duší dvacetiletých, popisovat odcizení v rodině, rozvraty, umírání na rakovinu - ne, to mě neláká. Já chci lidi těšit, hladit a rozesmávat.
* LN Přece jen: co jiného by vás ještě lákalo?
Mám připravený úžasný příběh Myslivečkův, mám scénář na filmovou Rusalku. Taky bych chtěl natočit filmový přepis skvělé Camusovy hry Nedorozumění nebo přepis divadelní hry Juliena Greena Jih -odehrává se před vypuknutím války Severu proti Jihu, muselo by se to natočit ve viscontiovském stylu, já už to měl vymyšlené, ale nikdo to nechce, prý na to není doba.
* LN Ani sledovanost vašich filmů není dostatečnou zárukou?
Podívejte, natočil jsem první Princeznu ze mlejna a Česká televize ji koupila až poté. Napsal jsem pokračování a ČT do toho opět ne a ne a nešla, my to připravili a tři dny před natáčením ji paní Průchová stopla. Film ale vznikl a pak ho zase koupili. Loni na Vánoce jsem volal panu generálnímu Janečkovi, proč po tři roky nevysílají na Vánoce Princeznu ze mlejna. Koupili jste si ji jen proto, abyste ji nevysílali? Opakujete ve vánočním týdnu i pohádky, které jste už jednou nebo dvakrát pustili během roku, a Princezna neběží. Tak ji dali 19. a 26. ledna - a loni zase nešla. Zato Slováci ji vysílali dvakrát.
* LN Co z toho usuzujete?
Myslím, že prostě nejsem členem nějaké té skupiny nebo klanu. Ani záznam z představení oper, které jsem režíroval, nechtějí. Dost bylo Trošky.
* LN A když máte dobré téma, nemůžete do toho jít sám?
Ne, to nemůžu. Tolik nemám. Jeden sponzor mi řekl - Zdendo, když přijdeš s nějakým Kameňákem, dám ti dvacet milionů, ale ušlechtilý látky, to mě nezajímá, na tom bych nic nevydělal. Všichni chtějí jenom trhnout, na umění pro radost duše vám nikdo peníze nedá. Je to všechno věc slušnosti, mezilidských vztahů. Denně vidíte doklady toho, že lidi nemají úctu k práci druhého člověka.
* LN Tváříte se, že jste nad věcí, ale nepříznivá kritika se vás dotýká?
Mrzí mě. A taky obecná hloupost, prostřednost, malost, omezenost, závist. Naivně bych chtěl, aby lidi byli velkodušní, s nadhledem, jenže víc je těch rodin Škopkových... Tak si vystačím s několika dobrými přáteli, nikam moc nechodím, čtu si a poslouchám muziku nebo vařím, to je moje další vášeň. V květnu mi bude pětapadesát a nemám tolik času, abych ho ztrácel s nekvalitními lidmi.
