Jak jste oslavil osmdesátiny?
Málem bych řekl, že stejně jako narozeniny předcházející i budoucí, ale bylo to jinak a jinde. V Saúdské Arábii. Syn dlí v Bahrajnu a firmu spravuje v Rijádu a zčásti v Jordánsku. Saúdové ještě nejsou tak daleko, aby si nemohl jubilant v soukromí hotelu připít. Nicméně i tak, dohnali jsme to teprve, až když jsme se vrátili do Bahrajnu.
Byly pro vás kulaté narozeniny důvodem k nějakému ohlížení? V literatuře to děláte běžně, ale jste takový i v soukromí?
Osmdesát je jen číslo. Asi bychom přišli na to, co znamená v pythagorejské mystice čísel. Osmička, zejména je-li ležatá, je nekonečná. A nula od nuly pojde... Nicméně číselně jsem se tím nezabýval a cítím se nejméně o půl roku mladší. Bilancuji spíš do budoucna. Jsou zde jisté plány v rámci umění jak výtvarného, tak prvořadě slovesného. Jedním z nich je právě vyšlá knížka s názvem Leopoldiana. A budou vycházet, dá-li existující nebo neexistující Pánbůh, další. Výtvarným umělcem jsem navzdory svému spisovatelství být nepřestal, byť podle řecké mytologie výtvarné umění žádnou Múzu z těch devíti nemá, ergo není uměním, nýbrž v nejlepším případě řemeslem.
Dá se Leopoldiana považovat za román?
V každém případě. Je to román ze všech románů nejrománovatější. Moje předcházející kniha Nepředmětná odysea už byl taky román. Předmětné myšlení na rozdíl od nepředmětného holduje starým mýtům, eo ipso nemůže vzniknout nic nového, protože se tím uzavírá eventuální budoucnost. A já si vybral odyseu jako příběh a pojal jsem ji ve stylu Ladislava Hejdánka (český filozof, 1927–2020, pozn. aut.) nepředmětně. Můj předchůdce James Joyce byl nejen nesrozumitelný, ale také předmětný, protože tradičním způsobem, byť meziřádkově, lpěl na mýtu. A Homér byl ztělesněná předmětnost. Leopoldiana je pochopitelně, jak jinak, nepředmětná. Na každé stránce vzniká něco pronikavě nového.
Podle vás je to román dokonce detektivní. Ale žádná vražda tam není...
V Nepředmětné odyseji se vražda nepřetržitě chystá a nakonec se stane. Takže pozorný čtenář vytuší, kdo chce Odysea, který vykazuje jisté autobiografické prvky, oddělat. V Leopoldianě nejde o detektivku typu Whodunit, tedy „kdo to udělal“, nýbrž Howdunit, „jak to udělal“. Leopold, který také vykazuje určité autobiografické rysy, prostě a jednoduše tvoří a román ukazuje, jak tvoří. Odehrává se to v několika rovinách a vůbec to nepostrádá děj, který považuje za podmínku románovitosti moje žena Zuzana. Ta obecně tvrdí, že mé literatuře chybí děj, ale děje je v ní habaděj. Místopřísežně tvrdím, že onen děj je můj děj, odehrává se na břehu Rhôny, ve Vinografu, v Londýně, v Miláně a Novém Jičíně.
Autobiografické prvky jsou konstanta vašeho psaní. Je to nutnost, aby vaše literatura byla uvěřitelná, prožitá?
Tady jde o rozdíl nebo eventuální souhru fikce a vlastních vzpomínek anebo vlastní registraci toho, co se odehrává průběžně. Nemohu tajit, že jsem si všiml, že je v mých knihách hodně autobiografického, ale to je proto, že se hodně autobiografického odehrálo. Netvrdím, že můj život byl a je strakatý jako pouťový papoušek. Před napsáním Leopoldiany jsem si předsevzal, že tam bude více fikce. Ale zjistil jsem, že ta fikce, kterou jsem uměle preferoval a chtěl do projektu zapojit, je nadbytečná. Takže zdánlivě zůstalo vše při starém. Ovšem díky kultu nepředmětnosti nepřichází čtenář o nic nového, ba právě naopak. Funglnágl nové může velebit.
V Leopoldianě jako postavy vystupují nejrůznější reálné osobnosti z okruhů, ve kterých jste se v životě pohyboval. Není trochu nefér, když vy jste Leopold a například Václav Havel je Václav Havel?
Je to fér. Prozradím tajemství, nikoli státní (ovšem kdybych nějaké státní znal, prozradil bych ho taky): to všechno, včetně dialogu s Hrabalem a se SaltykovemŠcedrinem (ruský satirik, 1826–1889, pozn. aut.), jehož Leopold mylně považuje, což se nestalo Ščedrinovi poprvé, za SuchovoKobylina (ruský spisovatel, 1817–1903, pozn. aut.), se fakticky odehrálo. Ať tomu našinec věří, či nikoli. V románě se to vyskytuje jako zápis toho, co se fakticky odehrálo v novomytickém, jindy mystickém rámci. Takhle to prostě bylo. Proto se do toho už žádná fikce nevešla, protože by byla nadbytečná a kazila by románový rytmus.
Jakým dalším aktivitám se v současné době věnujete?
Průběžně už několik let píšu pro kulturní magazín UNI každý měsíc Postily. To jsou vlastně časovou délkou čtení minutové romány. Jako u Petera Altenberga (rakouský spisovatel, žil v letech 1859–1919, pozn. aut.), ale jazyk je jiný. A ten je takový, že každý řádek je v jádru verš a jako s takovým by s ním měl čtenář zacházet. Podobně jako v Leopoldianě se děje to, že co je graficky zapsáno jako próza, najednou přejde do rytmicky rýmovaných řádků, což si čtenář uvědomí až po chvíli. Ale sotva si to uvědomí, už to zase přechází do původního mustru. Literární kritik a editor Radim Kopáč mě upozornil na to, že totéž provozoval také Milan Nápravník (český surrealista, 1931–2017, pozn. aut.). Formálně je to podobné, avšak významově zcela odlišné, takže těžko předstírat, že by to Nápravník opsal ode mě. A už vůbec je vyloučené, že bych to já opsal od něj.
Už jste naznačil, že jste stále aktivní i na výtvarném poli.
Čas od času maluji. Vlastně kreslím, a pak nakreslené koloruji. Takže vznikají drobná dílka, která spadají do rámce konturálního realismu, jak to nazývám. Ale to není žádná světová premiéra. Ostatně, už jsme konstatovali, že výtvarné umění žádným uměním není, tak není nutné se u něho déle zdržovat.
Stále spolupracujete na řadě projektů také se svou ženou Zuzanou.
Ano, kromě literárních výletů, což je v pravém slova smyslu pozitivní osvěta, děláme takzvané plakátové výstavy. Teď až do 9. října probíhá na několika místech Prahy, konkrétně Na Poříčí, v Soukenické ulici, na Klárově a v Letenské ulici, výstava o Jindřichu Štyrském (český surrealista, 1899–1942, pozn. aut.), na které pracovala hlavně moje žena a já jí asistoval. Ostatně, ona dělá i větší výstavy a na některých jsem vystaven i já. Do 10. prosince je na českém velvyslanectví ve Vídni otevřena její výstava Múzická Vídeň. Visí tu díla Ondřeje Kohouta, Evy Vonešové a, last but not least, moje. Návštěvu ohlásil i rakouský prezident van der Bellen. Výstavou jej provede Zuzana, moje účty s panem prezidentem jsou vyrovnány. Udělil mi totiž Rakouský čestný kříž za vědu a umění 1. třídy.
