Inscenovat Bratry Karamazovy znamená zápasit s mnohohlasou předlohou. Členitý děj je třeba nejen zjednodušit, ale hlavně získat věrný koncentrát všech zápasů o Boha, smysl a odpovědnost, jež příběh skrývá. Vladimíru Morávkovi se v závěrečném dílu tetralogie nejen v mnohém podařilo zachovat obsah předlohy, ale i sugestivně rozkrýt vlastní interpretaci.
Jediný organismus se společnými kořeny
Morávek využil Scherhauferovu a Pitínského dramatizaci, která se hrála na Provázku počátkem 80. let. Některé chybějící motivy doplnil, největšího posunu ale dosáhl neobsazením role starého Karamazova. Jeho postavu poskládal z trojice bratrů ostrým střihem se proměňujících v otce a zpět. A tak se nejen bratři, kteří jsou vizuálně propojeni stejným kostýmem, ale všichni Karamazovci včetně chlípného otce Fjodora Pavloviče proměnili v jediný organismus se společnými kořeny. Tento klíč k postavám i inscenaci je divadelně efektní i opodstatněný. Jde po smyslu předlohy a otevírá téma zla a jeho stálé přítomnosti, jíž nikdo není uchráněn. Ani bytosti tak zářivé jako nejmladší z bratrů, Aljoša.
Věřící Aljoša je režisérem i představitelem pochopen jako v málokteré z adaptací. Jan Budař ho dokázal převést daleko od hloupých naivků a prostomyslných pobožnůstkářů. Je na svém místě v karamazovském soukolí: nepochopitelně čistou vírou vyzbrojený, s dětsky nejistým úsměvem a přesto nejpevnější, s laskavostí, jaké se mohl vyučit jen u starce Zosimy hledícího přímo do lidských srdcí. A tak, přestože se z Aljošova pobývání v klášteře neukáže nic, lze postavu vnímat v přesných rysech. Výborný je také vznětlivý Dmitrij (Jiří Vyorálek) i racionální Ivan (Petr Jeništa), kteří jsou nejsilnější v dynamické souhře, v níž nechávají probleskovat tvář nízkého otce. Těžko posoudit, nakolik u nich budou čitelné pro nečtenáře Dostojevského také všechny vrstvy charakteru a s nimi i motivy, jež nesou (u Ivana chybí jasnější vysvětlení odpovědnosti za vraždu otce). Smerďakov Tomáše Sýkory je od počátku nenápadně pokřivený, mrzká a nejnešťastnější podoba otázek po Bohu vtělená do Karamazova nevlastního syna a vraha, dětská Líza Evy Vrbkové, exaltovaná Kateřina Ivanovna hostující Lucie Vondráčkové i další.
Dramatizace je postavena na scéně vyšetřování vraždy starého Karamazova, kolem níž se rozvíjejí reminiscence událostí a vztahů. Hraje se v duchu celé tetralogie v groteskní stylizaci a natolik odlehčeně, že každá z postav i scén neopomene být i zábavná. Vypjaté scény účinně zjemňuje i výborná hudba Petra Hromádky. Z tohoto pohledu už se zdají být nadbytečné režisérovy zcizující vstupy, jež mají být další protiváhou patosu románu (monolog Simony Pekové o víře v Divadlo Husa na provázku apod.). Přestože adaptace nedopovídá vše, základní vztahy mezi postavami vyjeví přehledně. Útržkovitě vyprávěný děj pak překryje vrstva vypovídající o boji o boží existenci. Z románových dějových odboček využil Morávek pouze Ivanovu báseň v próze Velký inkvizitor o střetu institucionalizované církve a živého Krista. Řadí ho později a šikovně jím otevírá velké finále. Scéna s Inkvizitorem (Petr Oslzlý) je sice příliš konkrétní, ale působí monumentálně - inkvizitorovi s kněžskou štólou tvoří pozadí postavy ve špičatých kápích španělských kajícníků přecházející v různých úrovních jeviště. A po ní následuje odsouzení Dmitrije a velkolepě zrychlené a zkoncentrované karamazovské převtělování do nestoudného otce.
Poněkud rozbředlý je však úplný závěr. Režisérovy citace z předcházejících dílů jsou hrou, která jej spíš rozmělňuje. Snaha po zklidnění bouře do harmonie je srozumitelná a správná, závěrečná píseň o věčné vzpomínce ale vypadává z kontextu a tak konejšivě zpívá jen o neurčitém smíření. Škoda. Jinak Morávek na jeviště dostal hodně z toho, co z románu s velikou citlivostí přečetl.
Jediný organismus se společnými kořeny
Morávek využil Scherhauferovu a Pitínského dramatizaci, která se hrála na Provázku počátkem 80. let. Některé chybějící motivy doplnil, největšího posunu ale dosáhl neobsazením role starého Karamazova. Jeho postavu poskládal z trojice bratrů ostrým střihem se proměňujících v otce a zpět. A tak se nejen bratři, kteří jsou vizuálně propojeni stejným kostýmem, ale všichni Karamazovci včetně chlípného otce Fjodora Pavloviče proměnili v jediný organismus se společnými kořeny. Tento klíč k postavám i inscenaci je divadelně efektní i opodstatněný. Jde po smyslu předlohy a otevírá téma zla a jeho stálé přítomnosti, jíž nikdo není uchráněn. Ani bytosti tak zářivé jako nejmladší z bratrů, Aljoša.
Věřící Aljoša je režisérem i představitelem pochopen jako v málokteré z adaptací. Jan Budař ho dokázal převést daleko od hloupých naivků a prostomyslných pobožnůstkářů. Je na svém místě v karamazovském soukolí: nepochopitelně čistou vírou vyzbrojený, s dětsky nejistým úsměvem a přesto nejpevnější, s laskavostí, jaké se mohl vyučit jen u starce Zosimy hledícího přímo do lidských srdcí. A tak, přestože se z Aljošova pobývání v klášteře neukáže nic, lze postavu vnímat v přesných rysech. Výborný je také vznětlivý Dmitrij (Jiří Vyorálek) i racionální Ivan (Petr Jeništa), kteří jsou nejsilnější v dynamické souhře, v níž nechávají probleskovat tvář nízkého otce. Těžko posoudit, nakolik u nich budou čitelné pro nečtenáře Dostojevského také všechny vrstvy charakteru a s nimi i motivy, jež nesou (u Ivana chybí jasnější vysvětlení odpovědnosti za vraždu otce). Smerďakov Tomáše Sýkory je od počátku nenápadně pokřivený, mrzká a nejnešťastnější podoba otázek po Bohu vtělená do Karamazova nevlastního syna a vraha, dětská Líza Evy Vrbkové, exaltovaná Kateřina Ivanovna hostující Lucie Vondráčkové i další.
Dramatizace je postavena na scéně vyšetřování vraždy starého Karamazova, kolem níž se rozvíjejí reminiscence událostí a vztahů. Hraje se v duchu celé tetralogie v groteskní stylizaci a natolik odlehčeně, že každá z postav i scén neopomene být i zábavná. Vypjaté scény účinně zjemňuje i výborná hudba Petra Hromádky. Z tohoto pohledu už se zdají být nadbytečné režisérovy zcizující vstupy, jež mají být další protiváhou patosu románu (monolog Simony Pekové o víře v Divadlo Husa na provázku apod.). Přestože adaptace nedopovídá vše, základní vztahy mezi postavami vyjeví přehledně. Útržkovitě vyprávěný děj pak překryje vrstva vypovídající o boji o boží existenci. Z románových dějových odboček využil Morávek pouze Ivanovu báseň v próze Velký inkvizitor o střetu institucionalizované církve a živého Krista. Řadí ho později a šikovně jím otevírá velké finále. Scéna s Inkvizitorem (Petr Oslzlý) je sice příliš konkrétní, ale působí monumentálně - inkvizitorovi s kněžskou štólou tvoří pozadí postavy ve špičatých kápích španělských kajícníků přecházející v různých úrovních jeviště. A po ní následuje odsouzení Dmitrije a velkolepě zrychlené a zkoncentrované karamazovské převtělování do nestoudného otce.
Poněkud rozbředlý je však úplný závěr. Režisérovy citace z předcházejících dílů jsou hrou, která jej spíš rozmělňuje. Snaha po zklidnění bouře do harmonie je srozumitelná a správná, závěrečná píseň o věčné vzpomínce ale vypadává z kontextu a tak konejšivě zpívá jen o neurčitém smíření. Škoda. Jinak Morávek na jeviště dostal hodně z toho, co z románu s velikou citlivostí přečetl.
