Přestože nemá kulaté výročí narození ani smrti, vyšly v posledních měsících tři knižní tituly a další CD se jménem Karla Kryla na obálce. Obsáhlý výběr rozhovorů a jiných materiálů, v nichž se o Karlu Krylovi psalo v tiskovinách nebo hovořilo v rádiích a televizi v rozmezí let 1966 až 1994, ukazuje dost podrobně Krylovu mediální tvář. Pečlivě připravený životopisný svazek Akorát že mi zabili tátu patří k nejobjektivnějším a zřejmě nejpřesnějším, jaké dosud kdo napsal. A sbírka veršů Pochyby ukazuje ceněnou, ale méně frekventovanou část Krylovy tvorby. Přesto jsou to jen další kamínky do mozaiky portrétu osobnosti, kterou sice kdekdo znal, kterou si kdekdo přisvojuje a leckdo využívá, ale kterou málokdo opravdu pochopil.
„Karel byl netuctový, hluboký a bujarý stejně jako jeho tvorba,“ upozorňuje v epilogu Krylova životního příběhu Akorát že mi zabili tátu jeho autor Vojtěch Klimt. „Miloval ženy, život, poezii a své publikum. Života užíval naplno a v tempu, které by jinému vystačilo na tři… V soukromí odkládal masku suverénního bohéma, pod níž se skrýval tichý, plachý a později už velmi unavený člověk.“
Přeceněný básník, nedoceněný skladatel a zpěvák
Na to, že se nedožil ani padesáti let, je bibliografie i diskografie Karla Kryla vlastně překvapivě obsáhlá. Mnohé se o významu jeho tvorby napsalo, hodně se už diskutovaly kolísavé vlny kvality jeho textů v exilu a zejména potom, po triumfálním návratu na domácí scénu. Dodnes se ale ani odborníci v hodnocení Kryla-autora a Kryla-interpreta neshodnou.
„Karel je podle mne přece jen poněkud přeceněný jako básník a myslím, že je v odborných kruzích rozhodně nedoceněný jako písničkář a zejména jako skladatel a interpret,“ upozorňuje hudební publicista a editor tří posmrtných výborů z nahrávek písní Karla Kryla Jiří Černý.
„Nemám to sice podloženo nějakým solidním průzkumem, je to jen moje domněnka, ale myslím si, že jeho písničky se tolik zpívají v nejširších vrstvách především proto, že jsou melodické, zapamatovatelné, přitom nejsou banální. Jsou oblíbené nejen kvůli hudbě, ale i pro celkový zvuk nahrávek. Výborně v nich spolu drží melodie, jednoduchost kytarového doprovodu, byť hraného až na samém okraji technické způsobilosti, a úžasná barva Krylova hlasu. To spojení basu s Karlovou chlapeckou bezprostředností je obrovsky působivé. Jeho hlas je natolik důvěryhodný, že i kdyby Kryl zpíval pitomosti – a to se zaplaťpánbůh nestalo – myslím, že by stejně posluchače přitahoval.“
Už v pětadvaceti byl na vrcholu
O Karlu Krylovi se ví, že byl citlivý, výsostně čestný, názorově nekompromisní a ve své poctivosti a přímosti možná až naivní. Jako člověk léty zrál a vyvíjel se, jako písničkář byl zřejmě hotov už v pětadvaceti. Dvacet let strávených v exilu jej lidsky nejspíš zocelilo – například se mohl domů vrátit s čistým štítem – nikdo mu však už nikdy nevynahradil to, oč jej přerušení kariéry v okamžiku největšího tvůrčího rozkvětu připravilo. Písně, které napsal do pětadvaceti, nikdy neztratily sílu.
„Pokud jde o interpretaci – a tím mám na mysli jak studiové nahrávky, tak koncerty – než odcházel, byl na vrcholu, už tenkrát byl výjimečný zpěvák, hotový písničkář,“ souhlasí Jiří Černý. „Co do kvality zpívání se pak už moc nezlepšil, spíš se v exilu ještě rozšířil jeho záběr. Po těch dvaceti letech jeho hlas trochu ztratil na rozsahu a musel si pak na koncertech vypomáhat, taky si myslím, že se rychleji unavil, protože on koncertoval hodně, trošku nad svoje možnosti. Pak tedy zpíval písničky, které neměly takový rozsah, nebo pokud měly, jako třeba Anděl, transponoval si je níž, aby se neškrtil.“
Naštěstí Krylovi šlo vždycky hlavně o obsah písní, o to, co chtěl sdělit. Proto se nechtěně nebo alespoň ne cíleně stal tribunem po srpnové okupaci Československa v roce 1968, proto se čas od času ocital „na suchu“ s invencí, když nemohl říkat, co bylo třeba, tam, kde to bylo třeba. Proto trpěl nedostatkem nápadů, když nebyl zrovna zamilovaný. Proto upadal do pochybností, když neviděl konkrétní výsledky svých snah.
Z exilu se Karel Kryl po listopadu 1989 vrátil jen napůl. V Německu žila jeho druhá manželka Marlen, které by přesazení do Čech nevyhovovalo, tak „pendloval“ a později se z Mnichova přestěhovali alespoň blíž k hranicím. První euforie z návratu a bouřlivého vítání publikem, které znalo jeho texty nazpaměť i po dvaceti letech, nutně musela opadnout. Skončila Krylova práce ve Svobodné Evropě (potřeboval příliš často dovolenou na vystupování v Čechách a na Slovensku) a v postkomunistické zemi se věci nevyvíjely, jak by si představoval. Psal veršované komentáře situace, ale písničky jej nenapadaly. Radil, ale nikdo mu nenaslouchal, kritizoval, a za to ho peskovali, křičel, ale neměl adresáta. Nakonec vznikl dojem, že Kryl je zatrpklý kverulant. Leccos měla na svědomí asi Krylova nátura, nepřetržitá zjitřenost a nespokojenost, která je ovšem motorem tvořivých lidí.
„Částečně to opravdu byla jeho povaha věčně nespokojeného umělce,“ říká Jiří Černý. „Ale objektivní základ té nespokojenosti byl asi v tom, že on si během dvaceti let, tedy naprosté většiny svého dospělého života, zvykl na prostředí demokratického státu, navíc na univerzitní atmosféru v mnohém velice volného města Mnichova, kde žil. Volná výměna myšlenek pro něj byla samozřejmostí. Když sem po letech opět přišel, zdálo se mu, že tady ta svobodná výměna myšlenek není, že přijímání svobody je příliš nadšené, nekritické, zkrátka ta naše polistopadová euforie pro něj byla příliš zjednodušená.“ Kromě osobních problémů a hledání autorského ho ale poměry ve zdejší společnosti silně vzrušovaly. Co ho zklamalo nejvíc?
„Určitě ho štvaly dvě věci, to bylo vidět na všem, co zpíval, říkal, jak se choval,“ vzpomíná Jiří Černý. „Především byl přesvědčený, že většina lidí v obou národech je natolik zhnusena komunismem a léty totality, že tady komunistická strana nebude mít žádnou šanci. Prohlašoval, že by ji nezakazoval, že s ní nikdo nepůjde. A hned v těch prvních svobodných volbách zažil šok: přes dvanáct procent pro komunisty. To pro něj byla obrovská rána. V tomhle předpokladu se zmýlil, ostatně nebyl sám.“
„Druhá věc, která ho žrala, byl rozpad republiky,“ pokračuje Jiří Černý. „On vyznával to, čemu se říkalo čechoslovakismus, tomu věřil, měl na Slovensku spoustu přátel, dokonce měl dojem, já tedy myslím, že nesprávný, že ho tam mají lidi radši než v Čechách a na Moravě. Po všechna léta byl ten hrdý Čechoslovák, jeden z mála, kdo si nevybojoval statut politického uprchlíka. A rozpad republiky nesl velmi těžce. Taky neznal bratra, když obviňoval politiky, kteří za to mohli – Mečiar, Čarnogurský, Klaus, Havel, ti všichni mu splývali v jednu množinu, která se zasloužila o to, že společná republika už neexistovala. Z toho, že se chytal každého stébla, jak rozpadu Československa zabránit, vznikl pak možná dojem, že se Kryl přiklonil k sociální demokracii. To ale bylo proto, že Miloš Zeman do poslední chvíle vymýšlel způsoby, jak tomu rozpadu zabránit. Ale Karel Kryl byl zarytý pravičák a vím, že jeho daleko nejoblíbenějším politikem po druhé světové válce byl Franz Josef Strauss.“
Používaný i zneužívaný
V březnu to bude už třináct let, co se nad Karlem Krylem zavřel hrob. Jak čas plyne, co chvíli jeho písničky slyšíme. Ne ovšem vždy v originále... Kryl, tak jako i jiní výrazní zpěváci, byl často používán a někdy možná i zneužíván. „Že ho zneužívá kdekdo a už řadu let, je evidentní,“ nepochybuje Jiří Černý. „Sládek si ho bral do pusy, používal jeho melodie, taky Grebeníček, což bylo zvlášť nevkusné, sociální demokraté, konkrétně Zeman. Celá ta teze, že Kryl chtěl, aby jeho písnička byla jakousi volební znělkou sociální demokracie, mi přijde hodně divná – Karel se takhle pro nějakou stranu nikdy neangažoval. Angažoval se vždycky leda pro myšlenku a zakládal si na tom, že on je Kryl, že je ojedinělý, v tom ho podporoval už jeho otec, který mu kladl na srdce krylovskou tradici už od dědečka a pradědečka.“
Podle Černého se s tím, že Karel Kryl byl a bude zneužívaný, nedá nic dělat. „To potkalo i další písničkáře, ale já si myslím, že to dílo je dostatečně známé, aby si to jeho posluchači přebrali.“ Může ale vzniknout obava, že proslulé Krylovy písně, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech pouštěly potají na zapřenou, už budou mladší posluchači znát třeba jen z podání Daniela Landy. „Myslím, že tohle nebezpečí už vyvanulo. Landovi přiznejme, že jeho zásluhou poznali Kryla lidi, kteří by se k němu dostávali hůř nebo později nebo vůbec ne, ale vliv těch nahrávek už trošku vyvětral. A Kryla používají další interpreti, třeba Pavla Milcová nebo Raven, jsou tu nahrávky s Antoninou Krzystońovou, a bude jich jistě ještě přibývat, ale čas to nakonec srovná.
Jisté je, že Kryl zůstane Krylem, i když jej zpívá třeba Jaromír Nohavica. „Ze všech našich písničkářů je Krylovi Nohavica daleko nejpodobnější,“ soudí Jiří Černý. „Oběma je společná ohromně bohatá slovní zásoba, historický záběr, tematická šíře, sdělnost, naprosto precizní až puntičkářská forma, srozumitelnost, výslovnost.
A já si myslím, že Nohavica byl určitě logickou volbou, když z hradu Helfštýn tehdy televize přenášela koncert několika desítek Krylových písniček... Ale přesto význam vidím spíš v jakémsi díkůvzdání. Že by Nohavica přinesl ke Krylovi něco nového, že by v něm objevil nějaké polohy, kterých si člověk snad ještě nevšiml, to se, myslím, nestalo. Pořád čekám, kdy se najde někdo, kdo aspoň s jednou Krylovou písničkou udělá to, co udělal třeba Joe Cocker s písní Beatles With A Little Help From My Friends. Dal jí úplně jiný rytmus, tempo, a vlastně to nakonec nazpíval líp než Ringo Starr.“
Autor s nadhledem
Po létech, jež uplynula od smrti Karla Kryla, a poté, co se, byť se skřípěním zubů, vyjasnila autorská práva (nyní je, podle Karlova přání, drží Krylova vdova a dědička Marlen, takže už nemůže dojít k tahanicím, jako když Kryla vydala kdysi agentura Petra Jandy…), se zdá, že všechno podstatné z jeho tvorby a života už známe a z tajemství kolem nadaného písničkáře a také zapáleného výtvarníka k odhalení už mnoho nezbylo. Sám by si nějaké posmrtné sondy do svého soukromí stejně nepřál – dá se tak usuzovat i podle Krylova odmítavého stanoviska k uveřejňování osobní korespondence (sám ale dopisy rád psal a věnoval jejich obsahu i formě velkou péči).
„Když jsem připravoval tři posmrtné výběry – Jedůvky, Děkuji a To nejlepší 2 – měl jsem možnost si vyposlechnout celý krylovský archiv nejen ve Svobodné Evropě, ale také archiv Karlova přítele v exilu, a nahrávek, kterých jsem nepoužil, je minimálně,“ říká Jiří Černý. „Myslím, že pokud zůstalo něco málo ještě u Marlen, nebudou to asi zásadní věci. On kupodivu měl nad svou tvorbou nadhled, to se poštěstí málokomu, a za svého života si na svoje studiové desky už sám vybral to nejlepší. Spíš bych řekl, že je škoda, že ty nahrávky, které pak vyšly, nejsou příliš využívané.
Kolegové v rozhlase s Krylem skončili někde u Maškar, a ty posmrtné výběry, do kterých jsem se snažil dát především neznámé věci, lidi neznají, protože rozhlas ani televize to nehrají, opomíjejí, možná ani ne úmyslně, ale prostě proto, že o nich ani nevědí.“
Mýty zůstávají
Přes to, že vyšly už i spisy Karla Kryla a „všechno už se ví“, přetrvávají i leckteré mýty spojené s jeho osobou. „Jeden mýtus se stále ještě traduje o tom, jak byl Karel Kryl během prvních revolučních dnů donucený zpívat s Karlem Gottem hymnu z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. U toho jsem byl a vím, že je to nesmysl,“ vzpomíná Jiří Černý. „Tehdy si během několika vteřin dohadovali tóninu, v jaké budou zpívat. Že ho to později mrzelo, to je druhá věc, ale v tu chvíli to udělal zcela spontánně. Další mýtus praví, že se s nikým nesnesl. Ano, měl v sobě obrovský neklid a přecitlivělost, ale to byla jenom část Karla Kryla. Ta druhá část, řekl bych zděděná po mamince, byla veliká něha. On se za ni nestyděl, ale nedával ji na každém kroku na odiv.“
Také se dost často říká, že Kryl byl povznesený nad všechny pocty a že se ošklíbal nad vysokou společností. „Myslím, že v něm, jako takřka v každém mužském, byla touha po nějakém oficiálním uznání. Souhlasím s Martinem Schulzem, který ho dobře znal ze spolupráce ve Svobodné Evropě, že Karel doufal, že mu prezident Havel dá vyznamenání. Přišlo, bohužel, až pozdě, po jeho smrti. Poctami ostatně nepohrdal ani zamlada. Ti, kteří ho zažili na jeho první a poslední Bratislavské lyře v roce 1969, si vzpomenou, že se tam Kryl cítil docela spokojeně, měl svůj oficiální recitál a na recepcích si rozhodně neuplivoval,“ komentuje Černý.
„Taky si nemyslím, že Kryl byl nejradši v hospodách, jak se vypravuje. On v nich často býval, ale z mnoha narážek jsem poznal, že by se byl rád zúčastnil i té nejvyšší politiky, byl by rád ‚byl u toho' a poradil. To chlapáctví a suverenita, kterou dával najevo, mu asi pomáhalo překonat handicap těch jeho 158 centimetrů výšky. Ale co je podstatné – dokázal si sám nad sebou udržet nadhled. Velice rád citoval sám sebe a většinou to uváděl slovy ‚jak už říká klasik…'“.
„Karel byl netuctový, hluboký a bujarý stejně jako jeho tvorba,“ upozorňuje v epilogu Krylova životního příběhu Akorát že mi zabili tátu jeho autor Vojtěch Klimt. „Miloval ženy, život, poezii a své publikum. Života užíval naplno a v tempu, které by jinému vystačilo na tři… V soukromí odkládal masku suverénního bohéma, pod níž se skrýval tichý, plachý a později už velmi unavený člověk.“
Přeceněný básník, nedoceněný skladatel a zpěvák
Na to, že se nedožil ani padesáti let, je bibliografie i diskografie Karla Kryla vlastně překvapivě obsáhlá. Mnohé se o významu jeho tvorby napsalo, hodně se už diskutovaly kolísavé vlny kvality jeho textů v exilu a zejména potom, po triumfálním návratu na domácí scénu. Dodnes se ale ani odborníci v hodnocení Kryla-autora a Kryla-interpreta neshodnou.
„Karel je podle mne přece jen poněkud přeceněný jako básník a myslím, že je v odborných kruzích rozhodně nedoceněný jako písničkář a zejména jako skladatel a interpret,“ upozorňuje hudební publicista a editor tří posmrtných výborů z nahrávek písní Karla Kryla Jiří Černý.
„Nemám to sice podloženo nějakým solidním průzkumem, je to jen moje domněnka, ale myslím si, že jeho písničky se tolik zpívají v nejširších vrstvách především proto, že jsou melodické, zapamatovatelné, přitom nejsou banální. Jsou oblíbené nejen kvůli hudbě, ale i pro celkový zvuk nahrávek. Výborně v nich spolu drží melodie, jednoduchost kytarového doprovodu, byť hraného až na samém okraji technické způsobilosti, a úžasná barva Krylova hlasu. To spojení basu s Karlovou chlapeckou bezprostředností je obrovsky působivé. Jeho hlas je natolik důvěryhodný, že i kdyby Kryl zpíval pitomosti – a to se zaplaťpánbůh nestalo – myslím, že by stejně posluchače přitahoval.“
Už v pětadvaceti byl na vrcholu
O Karlu Krylovi se ví, že byl citlivý, výsostně čestný, názorově nekompromisní a ve své poctivosti a přímosti možná až naivní. Jako člověk léty zrál a vyvíjel se, jako písničkář byl zřejmě hotov už v pětadvaceti. Dvacet let strávených v exilu jej lidsky nejspíš zocelilo – například se mohl domů vrátit s čistým štítem – nikdo mu však už nikdy nevynahradil to, oč jej přerušení kariéry v okamžiku největšího tvůrčího rozkvětu připravilo. Písně, které napsal do pětadvaceti, nikdy neztratily sílu.
„Pokud jde o interpretaci – a tím mám na mysli jak studiové nahrávky, tak koncerty – než odcházel, byl na vrcholu, už tenkrát byl výjimečný zpěvák, hotový písničkář,“ souhlasí Jiří Černý. „Co do kvality zpívání se pak už moc nezlepšil, spíš se v exilu ještě rozšířil jeho záběr. Po těch dvaceti letech jeho hlas trochu ztratil na rozsahu a musel si pak na koncertech vypomáhat, taky si myslím, že se rychleji unavil, protože on koncertoval hodně, trošku nad svoje možnosti. Pak tedy zpíval písničky, které neměly takový rozsah, nebo pokud měly, jako třeba Anděl, transponoval si je níž, aby se neškrtil.“
Naštěstí Krylovi šlo vždycky hlavně o obsah písní, o to, co chtěl sdělit. Proto se nechtěně nebo alespoň ne cíleně stal tribunem po srpnové okupaci Československa v roce 1968, proto se čas od času ocital „na suchu“ s invencí, když nemohl říkat, co bylo třeba, tam, kde to bylo třeba. Proto trpěl nedostatkem nápadů, když nebyl zrovna zamilovaný. Proto upadal do pochybností, když neviděl konkrétní výsledky svých snah.
Z exilu se Karel Kryl po listopadu 1989 vrátil jen napůl. V Německu žila jeho druhá manželka Marlen, které by přesazení do Čech nevyhovovalo, tak „pendloval“ a později se z Mnichova přestěhovali alespoň blíž k hranicím. První euforie z návratu a bouřlivého vítání publikem, které znalo jeho texty nazpaměť i po dvaceti letech, nutně musela opadnout. Skončila Krylova práce ve Svobodné Evropě (potřeboval příliš často dovolenou na vystupování v Čechách a na Slovensku) a v postkomunistické zemi se věci nevyvíjely, jak by si představoval. Psal veršované komentáře situace, ale písničky jej nenapadaly. Radil, ale nikdo mu nenaslouchal, kritizoval, a za to ho peskovali, křičel, ale neměl adresáta. Nakonec vznikl dojem, že Kryl je zatrpklý kverulant. Leccos měla na svědomí asi Krylova nátura, nepřetržitá zjitřenost a nespokojenost, která je ovšem motorem tvořivých lidí.
„Částečně to opravdu byla jeho povaha věčně nespokojeného umělce,“ říká Jiří Černý. „Ale objektivní základ té nespokojenosti byl asi v tom, že on si během dvaceti let, tedy naprosté většiny svého dospělého života, zvykl na prostředí demokratického státu, navíc na univerzitní atmosféru v mnohém velice volného města Mnichova, kde žil. Volná výměna myšlenek pro něj byla samozřejmostí. Když sem po letech opět přišel, zdálo se mu, že tady ta svobodná výměna myšlenek není, že přijímání svobody je příliš nadšené, nekritické, zkrátka ta naše polistopadová euforie pro něj byla příliš zjednodušená.“ Kromě osobních problémů a hledání autorského ho ale poměry ve zdejší společnosti silně vzrušovaly. Co ho zklamalo nejvíc?
„Určitě ho štvaly dvě věci, to bylo vidět na všem, co zpíval, říkal, jak se choval,“ vzpomíná Jiří Černý. „Především byl přesvědčený, že většina lidí v obou národech je natolik zhnusena komunismem a léty totality, že tady komunistická strana nebude mít žádnou šanci. Prohlašoval, že by ji nezakazoval, že s ní nikdo nepůjde. A hned v těch prvních svobodných volbách zažil šok: přes dvanáct procent pro komunisty. To pro něj byla obrovská rána. V tomhle předpokladu se zmýlil, ostatně nebyl sám.“
„Druhá věc, která ho žrala, byl rozpad republiky,“ pokračuje Jiří Černý. „On vyznával to, čemu se říkalo čechoslovakismus, tomu věřil, měl na Slovensku spoustu přátel, dokonce měl dojem, já tedy myslím, že nesprávný, že ho tam mají lidi radši než v Čechách a na Moravě. Po všechna léta byl ten hrdý Čechoslovák, jeden z mála, kdo si nevybojoval statut politického uprchlíka. A rozpad republiky nesl velmi těžce. Taky neznal bratra, když obviňoval politiky, kteří za to mohli – Mečiar, Čarnogurský, Klaus, Havel, ti všichni mu splývali v jednu množinu, která se zasloužila o to, že společná republika už neexistovala. Z toho, že se chytal každého stébla, jak rozpadu Československa zabránit, vznikl pak možná dojem, že se Kryl přiklonil k sociální demokracii. To ale bylo proto, že Miloš Zeman do poslední chvíle vymýšlel způsoby, jak tomu rozpadu zabránit. Ale Karel Kryl byl zarytý pravičák a vím, že jeho daleko nejoblíbenějším politikem po druhé světové válce byl Franz Josef Strauss.“
Používaný i zneužívaný
V březnu to bude už třináct let, co se nad Karlem Krylem zavřel hrob. Jak čas plyne, co chvíli jeho písničky slyšíme. Ne ovšem vždy v originále... Kryl, tak jako i jiní výrazní zpěváci, byl často používán a někdy možná i zneužíván. „Že ho zneužívá kdekdo a už řadu let, je evidentní,“ nepochybuje Jiří Černý. „Sládek si ho bral do pusy, používal jeho melodie, taky Grebeníček, což bylo zvlášť nevkusné, sociální demokraté, konkrétně Zeman. Celá ta teze, že Kryl chtěl, aby jeho písnička byla jakousi volební znělkou sociální demokracie, mi přijde hodně divná – Karel se takhle pro nějakou stranu nikdy neangažoval. Angažoval se vždycky leda pro myšlenku a zakládal si na tom, že on je Kryl, že je ojedinělý, v tom ho podporoval už jeho otec, který mu kladl na srdce krylovskou tradici už od dědečka a pradědečka.“
Podle Černého se s tím, že Karel Kryl byl a bude zneužívaný, nedá nic dělat. „To potkalo i další písničkáře, ale já si myslím, že to dílo je dostatečně známé, aby si to jeho posluchači přebrali.“ Může ale vzniknout obava, že proslulé Krylovy písně, které se v sedmdesátých a osmdesátých letech pouštěly potají na zapřenou, už budou mladší posluchači znát třeba jen z podání Daniela Landy. „Myslím, že tohle nebezpečí už vyvanulo. Landovi přiznejme, že jeho zásluhou poznali Kryla lidi, kteří by se k němu dostávali hůř nebo později nebo vůbec ne, ale vliv těch nahrávek už trošku vyvětral. A Kryla používají další interpreti, třeba Pavla Milcová nebo Raven, jsou tu nahrávky s Antoninou Krzystońovou, a bude jich jistě ještě přibývat, ale čas to nakonec srovná.
Jisté je, že Kryl zůstane Krylem, i když jej zpívá třeba Jaromír Nohavica. „Ze všech našich písničkářů je Krylovi Nohavica daleko nejpodobnější,“ soudí Jiří Černý. „Oběma je společná ohromně bohatá slovní zásoba, historický záběr, tematická šíře, sdělnost, naprosto precizní až puntičkářská forma, srozumitelnost, výslovnost.
A já si myslím, že Nohavica byl určitě logickou volbou, když z hradu Helfštýn tehdy televize přenášela koncert několika desítek Krylových písniček... Ale přesto význam vidím spíš v jakémsi díkůvzdání. Že by Nohavica přinesl ke Krylovi něco nového, že by v něm objevil nějaké polohy, kterých si člověk snad ještě nevšiml, to se, myslím, nestalo. Pořád čekám, kdy se najde někdo, kdo aspoň s jednou Krylovou písničkou udělá to, co udělal třeba Joe Cocker s písní Beatles With A Little Help From My Friends. Dal jí úplně jiný rytmus, tempo, a vlastně to nakonec nazpíval líp než Ringo Starr.“
Autor s nadhledem
Po létech, jež uplynula od smrti Karla Kryla, a poté, co se, byť se skřípěním zubů, vyjasnila autorská práva (nyní je, podle Karlova přání, drží Krylova vdova a dědička Marlen, takže už nemůže dojít k tahanicím, jako když Kryla vydala kdysi agentura Petra Jandy…), se zdá, že všechno podstatné z jeho tvorby a života už známe a z tajemství kolem nadaného písničkáře a také zapáleného výtvarníka k odhalení už mnoho nezbylo. Sám by si nějaké posmrtné sondy do svého soukromí stejně nepřál – dá se tak usuzovat i podle Krylova odmítavého stanoviska k uveřejňování osobní korespondence (sám ale dopisy rád psal a věnoval jejich obsahu i formě velkou péči).
„Když jsem připravoval tři posmrtné výběry – Jedůvky, Děkuji a To nejlepší 2 – měl jsem možnost si vyposlechnout celý krylovský archiv nejen ve Svobodné Evropě, ale také archiv Karlova přítele v exilu, a nahrávek, kterých jsem nepoužil, je minimálně,“ říká Jiří Černý. „Myslím, že pokud zůstalo něco málo ještě u Marlen, nebudou to asi zásadní věci. On kupodivu měl nad svou tvorbou nadhled, to se poštěstí málokomu, a za svého života si na svoje studiové desky už sám vybral to nejlepší. Spíš bych řekl, že je škoda, že ty nahrávky, které pak vyšly, nejsou příliš využívané.
Kolegové v rozhlase s Krylem skončili někde u Maškar, a ty posmrtné výběry, do kterých jsem se snažil dát především neznámé věci, lidi neznají, protože rozhlas ani televize to nehrají, opomíjejí, možná ani ne úmyslně, ale prostě proto, že o nich ani nevědí.“
Mýty zůstávají
Přes to, že vyšly už i spisy Karla Kryla a „všechno už se ví“, přetrvávají i leckteré mýty spojené s jeho osobou. „Jeden mýtus se stále ještě traduje o tom, jak byl Karel Kryl během prvních revolučních dnů donucený zpívat s Karlem Gottem hymnu z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí. U toho jsem byl a vím, že je to nesmysl,“ vzpomíná Jiří Černý. „Tehdy si během několika vteřin dohadovali tóninu, v jaké budou zpívat. Že ho to později mrzelo, to je druhá věc, ale v tu chvíli to udělal zcela spontánně. Další mýtus praví, že se s nikým nesnesl. Ano, měl v sobě obrovský neklid a přecitlivělost, ale to byla jenom část Karla Kryla. Ta druhá část, řekl bych zděděná po mamince, byla veliká něha. On se za ni nestyděl, ale nedával ji na každém kroku na odiv.“
Také se dost často říká, že Kryl byl povznesený nad všechny pocty a že se ošklíbal nad vysokou společností. „Myslím, že v něm, jako takřka v každém mužském, byla touha po nějakém oficiálním uznání. Souhlasím s Martinem Schulzem, který ho dobře znal ze spolupráce ve Svobodné Evropě, že Karel doufal, že mu prezident Havel dá vyznamenání. Přišlo, bohužel, až pozdě, po jeho smrti. Poctami ostatně nepohrdal ani zamlada. Ti, kteří ho zažili na jeho první a poslední Bratislavské lyře v roce 1969, si vzpomenou, že se tam Kryl cítil docela spokojeně, měl svůj oficiální recitál a na recepcích si rozhodně neuplivoval,“ komentuje Černý.
„Taky si nemyslím, že Kryl byl nejradši v hospodách, jak se vypravuje. On v nich často býval, ale z mnoha narážek jsem poznal, že by se byl rád zúčastnil i té nejvyšší politiky, byl by rád ‚byl u toho' a poradil. To chlapáctví a suverenita, kterou dával najevo, mu asi pomáhalo překonat handicap těch jeho 158 centimetrů výšky. Ale co je podstatné – dokázal si sám nad sebou udržet nadhled. Velice rád citoval sám sebe a většinou to uváděl slovy ‚jak už říká klasik…'“.
