Bylo zábavné sledovat, jak všechny ty hity z filmových pohádek, vesměs otextované Zdeňkem Svěrákem, zpívají v jednom sboru matky s malými dětmi, hiphopeři v kšiltovkách i potetovaní rockeři, při slovech „pramen zdraví z Posázaví“ zdvihají půllitry a „dělání, dělání, všechny smutky zahání“ pokřikují i profesionální povaleči. Kdyby se Jaroslav Uhlíř narodil někde jinde a psal třeba pro studio Walta Disneyho, byl by dneska dolarovým milionářem. Většího hitmakera Česká republika nemá.
  |
Hodně se zpívalo i na koncertu Janka Ledeckého. Dramaturgie Colours of Ostrava nemá předsudky, proto Ledeckého zařadila místo jiné kapely, která zrušila účast. Byli lidé, kteří to komentovali nevybíravě, ovšem tenhle festival si nehraje na alternativní nebo undergroundový a není důvod, aby tu nezahrál někdo, koho lidé znají z televize - pokud neprodukuje úplné hlouposti. Ledecký nabídl hitový poprockový program plný povědomých hitů, kapelu by sice mohl mít lepší, ale sympatické bylo, že on sám v ní byl jediným kytaristou a nástroj netřímal jen jako módní doplněk, jak tomu u zpěváků často bývá.
Necháme-li lokální hity stranou, jasnou královnou dne byla texaská zpěvačka Ruthie Foster. Inspirativní koncert si v hledišti nenechala ujít ani řada českých hudebníků a producentů. Není divu, Ruthie Foster je nejen výjimečná zpěvačka, předvádějící maximální rozsah i feeling zcela nenásilně a přirozeně, ale stojí také v čele vynikající kapely. Totiž pouhého tria, ve kterém ona sama hraje na lubovou elektrickou kytaru a doprovází ji nenápadně mistrovská rytmika. Sound tria je přitom natolik plný, že posluchač vůbec nepostrádá další nástroje.
Ruthie Foster se pohybuje na pomezí blues, soulu a gospelu, k dobru dala i jedno reggae, její projev je vůči posluchačům velmi vstřícný, nevyžaduje žádnou žánrovou specializaci. Staví na přímočarých, ale přitom chytrých písničkách, často na coververzích. Jednoznačným vrcholem zpěvaččiny show byl gospel Joy Comes Back, titulní kousek jejího aktuálního alba, který rozezpíval většinu publika. Což zpěvačka kvitovala s očividným dojetím.
V bluesovém stylu se tentokrát hrálo i na hlavní scéně, kde vystoupili islandští Kaleo s loňskou zkušeností předskokanů evropského turné Rolling Stones. Na svoji docela ostrou bluesrockovou muziku postavenou na „starých“ zvucích klasických typů kytar (většinou telecaster, les paul) a velmi dobrém stylovém frontmanově zpěvu nalákali mnohatisícové publikum. Samozřejmě, islandské kapely jsou v kursu plošně, ale bylo by zajímavé si udělat anketu, zda si fanoušci vůbec uvědomují, že v tomto případě poslouchají právě letité blues...
Zbytek večerní nabídky hlavní scény byl víceméně tuctový. Holandští rockeři Kensington sice mají říz, jejich hudba šlape a může oslovit i vcelku silnými refrény, ale že by vybočovali z rockového mainstreamu nebo přicházeli s nějakým vlastním výrazným prvkem, to se říct nedá. A totéž vlastně platí o mladém producentovi Mura Masovi, jen v elektronické oblasti. Byť mu nelze upřít zjevnou muzikalitu, kterou doložil i hrou na „opravdové“ nástroje.
Pátek bude v Ostravě patřit na hlavním pódiu hlavně třem zpěvačkám: Jessie J, Joss Stone a naší Marii Rottrové. Kromě nich na festivalu zahrají například Calexico, Cigarettes After Sex, Cheikh Lo nebo Algiers. A nejlepší zpráva: počasí se po dvou dnech konečně slibuje umoudřit.
