Oněmi dvěma hlavními kapelami byli Franz Ferdinand a The Killers. Druzí jmenovaní jsou bezesporu jasná stadionovka, první se přece jen ještě více drží kořenného indierockového ducha. Obě kapely i tak udržely pod pódiem velmi solidní dav fanoušků, přestože obě začínaly v dešti, Franz Ferdinand naštěstí mračna rozehnali, zatímco The Killers testovali odolnost posluchačů vůči vodě až do úplného konce. Klobouk před jejich oddaností dolů, neměli to jednoduché.
Východiska kytarového rocku mají obě kapely podobná, byť v detailech se liší. Skotové Franz Ferdinand měli ve své melodice vždycky hodně ostrovního, můžeme bez rozpaků zmínit rovnou Beatles, zatímco The Killers z Las Vegas nepochybně obdivují typický americký „velkorock“, s protagonisty springsteenovského ražení v čele. To, že se obě kapely od začátku vezou na vlně „indie“, která už dávno ztratila svůj obsah, není vůbec podstatné, jsou standardní součástí rockového mainstreamu – což není sprosté slovo.
Není nepochopitelné, že jak Franz Ferdinand, tak The Killers ve svých festivalových setech sázejí z velké části na svá debutová alba, shodou okolností obě vydaná v roce 2004 (Franz Ferdinand resp. Hot Fuss), mají na nich nejvíc nejznámějších písniček. A příznačné taky je, že jako všechny velké kapely, „indie-neindie“, nachávají téměř ležet ladem své poslední tituly. Byť The Killers potěšili pozváním zpěvačky Phoebe Bridgers, která v podvečer zpívala na jiném pódiu, k duetu Runaway Horses právě z letošního alba Pressure Machine. Což je mimochodem právě kouzlo takovýchto festivalů, na kterých k takto náhodným setkáním může docházet.
Právě Phoebe Bridgers uvedla těsně před Franz Ferdinand se svojí kapelou, trochu komicky v kostliveckých převlecích, příjemný až folkrockový set na druhé největší scéně festivalu, sympatický nevtíravými melodiemi, kterým ale přece jen chyběl drápek uchycení se v hlavě „navždy“. Rozhodně ale působila Phoebe Bridgers výrazně sympatičtěji, muzikálněji a přesvědčivěji, než rapová hvězda Princess Nokia. Ta se možná staví za dobrá témata, dělá to ale hodně chudičkou formou a chvíle, kdy se pokouší místo rapu zpívat, aspirovaly na přední místa žebříčku Hvězdné pěchoty.
Dva hlavní koncerty čtvrtka ale proběhly na kryté scéně Gong. Nejprve v podvečer Španěl Rodrigo Cuevas, fenomenální zpěvák, pracující s folklorními nápěvy, ale doprovodem ve kterém převládá elektronika nad živými nástroji (což mimochodem vůbec nevadí, naopak jde o jeden z výborných příkladů, jak uvádět „staré“ hudební motivy do současného hudebního kontextu).
Slabinou jeho vystoupení bylo v prostřední části až příliš divadelně-kabaretních mluvených pasáží, které při zkráceném festivalovém setu přece jen tolik nefungují jako při samostatném koncertě. Cuevas je ale svérázná osobnost, jeho show je hodně poznamenaná otevřenou všesměrnou erotikou a zážitek z jeho vystoupení je nezapomenutelný.
Ještě zásadnější koncert, zatím jednoznačně nejpamětihodnější z letošních Colours, čemuž odpovídaly i mnohaminutové ovace vstoje, odehrála japonská jazzová klavíristka Hiromi. Mladá křehká, ale divoká žena ohromující hráčské techniky, fenomenálního drivu a skladatelských schopností, koncertovala stejně jako na jaře v Brně na JazzFestu s mezinárodním britsko-irsko-izraelským smyčcovým kvartetem a vycházela ze svého posledního alba Silver Lining Suite, jehož titulní čtyřdílná suita byla také hlavní náplní koncertu.
Fantastické je nejen samotné provedení Hiromi a dalších velmi kvalitních hudebníků, ale také uvolněnost a energie všech na pódiu, jejich chuť se hudbou bavit a vzájemně překvapovat. Už na brněnském koncertě Hiromi v jedné pasáži krátce zacitovala Smetanovu Vltavu, tentokrát se tématu chytila na mnohem delší improvizovanou chvíli a téma si pak pro sebe dokonce uzmula i cellistka Gabriella Swallowová. Najít si při náročnosti standardního partu prostor i pro podobné hrátky, to skutečně vyžaduje naprostou oddanost hudbě, která byla v tomto případě až hmatatelná.
Domácích účinkujících letos na Colours není obecně mnoho, o hodně zajímavější hudbu než třeba Kapitán Demo na hlavním pódiu, zahráli na Full Moon Stage brněnští sinks, trio vycházející naprosto autenticky z klasického noise rocku, a přitom vůbec nepůsobící jako zbytečný revival.
