Dovyprávět Janáčka? Liška Bystrouška jako hold první republice

Též nové hudební nastudování hudebního ředitele opery Národního divadla, dirigenta Roberta Jindry, sehrálo čestný souboj s požadavky rozpohybované scény. Vroucnost, moudrost a cit Janáčkova hudebního vyznání se mu podařilo vyjádřit zvláště při druhé premiéře.

Příhody lišky Bystroušky, dílo ve světovém operním odkazu ojedinělé a prosluněné, psal Leoš Janáček v letech 1922 až 1923 na prahu své sedmdesátky už jako slavný a světem uznávaný skladatel.

Prvorepubliková pohádka podle Havelky

Už "vizuál" k novému nastudování Příhod lišky Bystroušky v Národním divadle, kde na půvabnou slečnu "lišku" v elegantním kostýmku a s luxusním ocasem u stolku v kavárně dvacátých let minulého století zvědavě a žádostivě hledí Ondřej Havelka, naznačoval, že se Havelka coby režisér této inscenace pokusí uplatnit své mnohaleté zaujetí kulturním ovzduším a noblesou první republiky, kdy ostatně opera vznikla. Jak se mu to podařilo?

To, co bylo u Janáčka s autobiografickými přesahy k postavě revírníka spíše jen náznakem a výrazem touhy, Havelka explicitně "dovyprávěl". V mezihrách, ve kterých většinou bývá tanečně vyjádřena atmosféra lesa nebo slouží k proměnám dekorací, s velkým citem pro Janáčkovu hudbu i "filmový" čas a střih rozehrál životní příběh revírníka jako sebejistého chlapa plného energie a mladistvé síly (a v podání Svatopluka Sema i zvučného barytonu se skvěle srozumitelnou deklamací), který má milostný poměr s Terynkou, mladou atraktivní servírkou z Páskovic hospody. Před svými hospodskými kumpány své záletnictví nijak nezakrývá, "konzumace" vztahu se odehrává při pravidelných schůzkách v lese. Jenže najednou (s "chmurnou" těžkou Janáčkovou hudbou) se nedočká.

Premiéra opery Příhody lišky Bystroušky.

Revírníkova šarvátka s Haraštou (kterému dal basista Jiří Brückler výstižnou podobu drsného hejska, chmatáka, který se snaží využít každou příležitost ve svůj prospěch) kvůli pytláctví tak dostává další rozměr revírníkovy prudké žárlivosti, když se dozvídá, že si jeho milenka, kterou si byl tak jistý, bude brát právě jeho mladšího soka, navíc "obyčejného" pytláka. A k tomu navíc se ve snaze zabránit Haraštovi při střelbě na Bystroušku, nakonec spolupodílí na smrti "bytosti", kterou si přes všechnu její neplechu oblíbil. Postupně se stárnoucí revírník propracuje k moudrému smíření se s životem a jeho nekončícím koloběhem. V této závěrečné katarzi nechává Havelka "trčet" revírníka osamoceného v přední části jeviště, zatímco "universum", jehož se revírník dle Janáčka cítí být součástí, shromáždil před modrým horizontem s bělavými obláčky daleko v pozadí.

Mírně předimenzované slepice

Zatímco Havelka takto sklenul velký oblouk revírníkova života, v případě Bystroušky tuto paralelu v celé šíři nevyužil, jakkoli je Janáčkem nádherně vyjádřená v rodinné scéně s liščaty a ve Zlatohřbítkově ujištění, že je i jako matka jejich dětí "eščce načisto pěkná". Proměnu Bystroušky z malé rozpustilé a zvídavé holčičky (mimořádně šikovná Natálie Grossová) do vzdorného "puberťáka" a dívky se strastmi prvního zamilování po šťastnou svatbu Havelka nedokončil a jako milující matku ji ve vizuální podobě nevyjádřil. Ponechal Bystroušku (v podání Lenky Máčikové s měkkým lyrickým sopránem a obdivuhodným zvládnutím pohybově náročných scén) "jen" v kostýmu půvabné atraktivní dívky.

Premiéra opery Příhody lišky Bystroušky.

Scéna Martina Černého, stejná pro celou operu, je chladným temným "lesem" s holými kmeny, umístěnými na šikmě, kterou prolamují čtyři točny, jejichž pohyb odhaluje to, co je skryto "pod povrchem" – nory, doupata, kořeny. Takové provedení ale také může asociovat podobu lesů zdevastovaných kůrovcem, kyselými dešti a vývraty stromů pokácených vichry – spíše než živoucí les, který tolik miloval Janáček, a slunce či atmosféru letní měsíční noci nebo jasných poledních oblak, jak si skladatel ve svých scénických poznámkách představoval.

Nevýhodou Havelkova řešení je odvádění pozornosti diváka od opery samé, kdy scény, které Janáček vyjádřil hudbou, jsou takto komplikovaným "děním" na jevišti rozmělňovány. Klíčové části opery, zejména milostný duet Bystroušky a Zlatohřbítka nebo Bystrouščina smrt, tak "odšuměly" bez gradace hudební i emoční. Tento dojem posílilo i obsazení, kdy mezzosopranistka Michaela Kapustová sice obsáhla vypjaté výšky Zlatohřbítkova partu, ale svou světlejší barvou hlasu se příliš nelišila od sopránu Máčikové; Naopak výrazně vyšly jadrně zemité výstupy hospodských kumpánů – faráře alias jezevce v podání Jiřího Sulženka v alternaci s Luďkem Velem a rechtora alias komára, kterému dodal Jaroslav Březina správnou dávku humoru.

Pro interpretaci Bystroušky je stěžejní nalézt způsob, jak polidštěná zvířátka obléknout a do jakého prostředí je zasadit. Kostýmy Kateřiny Štefkové toto dilema řešily jen částečně – kostýmek Bystroušky v "lese" najednou přestal fungovat jako na plakátu v "kavárně" a pestrobarevné balábile zvířátek a lesní havěti působilo nejvýrazněji jako černá stínohra na pozadí modrého horizontu. V tomto kontextu pak velké bílé slepice sice upoutaly pozornost, působily však předimenzovaně. Kabaretní prvky městského kavárenského prostředí (charlestonová vážka či "světlušky girls" apod.) v "lese" ztrácely své ukotvení.