Scénáře, výpravy a režie na českých jevištích zřídkakdy vídaného formátu se ujala dvojice bratří Cabanů. Písně, jejichž autorem je skladatel Kurt Weill (1900–1950), bude Dagmar Pecková zpívat v originále, za doprovodu klasického i jazzového orchestru, nebudou chybět hrané pasáže ani tanec. Wanted bude patrně největší domácí představení Weillovy tvorby, z níž většina Čechů zná asi jen Mackieho Messera v klipu s Milošem Kopeckým.
Dagmar Pecková se ovšem s Kurtem Weillem v tomto projektu, který se bude v Lucerně hrát celý duben, nesetkává poprvé. Skladatelovo jméno je spojeno se zpěvaččiným západním debutem: v roce 1992 ve Stuttgartské opeře ztvárnila hlavní ženskou roli ve Weillově opeře Sláva a pád města Mahagony.
Proč váš návrat k Weillovi trval tak dlouho?
Měla jsem spoustu jiných úkolů. Věnovala jsem se převážně opeře nebo komorní hudbě. A tam je vedení hlasu přece jen trochu jiné než v šansonech, jaké psal Kurt Weill. Inspirovala jsem se u operních zpěvaček Teresy Stratasové nebo Brigitte Fassbaenderové. Weilla interpretuje kdekdo, ale důležité je jedno: musíte vyjádřit, co muzika a text vyžaduje. A pak nezáleží na tom, jestli jste popík, šansoniér, nebo operák.
Po celou kariéru se zabýváte tvorbou německých skladatelů. Proto Weill tolik nepřekvapí.
Ano, zaměřovala jsem se vždy na písňovou tvorbu, ať už Mahlera, Strausse, nebo Wagnera. Weilla vidím jako logické pokračování písňového vývoje 20. století. Nicméně je to u něj složitější: i když se dožil jen padesáti let, prošel si neuvěřitelnou životní pouť. Už asi ve dvaceti ho uváděla Státní opera v Berlíně, jeho kariérní postup byl hrozně rychlý. Pak zase šel strmě dolů v souvislosti s nástupem nacismu, poté se odstěhoval do Francie a nakonec do Ameriky. A všude, kudy prošel, ho vzali za svého. Šanson uměl složit takovým způsobem, že si všichni mysleli, že je rodilý Francouz. Stejně tak to bylo v Americe s muzikály.
Dagmar Pecková
Čí je ten nápad, udělat weillovský kabaret?
Přiznám se, že je to celé výplod mého mozku, od názvu Wanted přes dramaturgii až po návrhy na fotografie. A jak jsem na to přišla? Jednoho krásného dne jsem jela v Německu autem a poslouchala v rádiu hodinový pořad o Kurtu Weillovi a Bertoltu Brechtovi. Zaujalo mě to natolik, že jsem si to po příjezdu pustila znovu na internetu a poslouchala to ještě několikrát. Říkala jsem si, že je škoda, jak málo lidí u nás ho zná. Vždyť on byl jeden z prvních, kdo opustil ty nabubřelé sály různých jejich Rudolfin a vzal si za téma zločineckou galérku a bordely. Dělal hudbu pro normální lidi, tedy to, o co se tady mnozí pokoušejí prostřednictvím různých crossoverů – a většinou to dopadá děsně. Jemu se to povedlo naprosto přirozenou cestou.
Jste známá tím, že si udržujete odstup nejen od různých crossoverů, ale i od muzikálů...
Ale od jakých muzikálů? Ony jsou muzikály a muzikály. Na Hello Dolly nebo My Fair Lady nedám dopustit. Ale to, co se děje dneska, já nevím, jak to nazvat, to má do téhle muzikálové klasiky hodně daleko. Člověk musí rozlišovat zábavu, která ho někam postrčí a umožní mu určitý vnitřní vývoj, a zábavu jen pro zábavu. Tu já bytostně nesnáším.
Jak bude představení vypadat? Budete tam mít kromě pěveckých i nějaké herecké akce?
Podívejte, kabaretní revue je divadelní forma, která je sledem čísel za sebou. Písně jsou spojovány skeči, průvodním slovem nebo vyprávěním. To se tam všechno samozřejmě objeví. A patří k tomu i velký balet, velká show. Ani to nebude chybět. A hlavně: bude to v Lucerně. A srdce mi jásá, když vím, jak to Cabanové pojali, jak celý ten prostor vzali do hry. Vždyť kde by se v Praze vzal lepší prostor pro tenhle druh muziky a tuhle divadelní formu?
Dagmar Pecková na reklamním snímku ke kabaretní revui Wanted
Budete zpívat na mikrofon?
Ano, nebude to akustické, jak jsme zvyklí z opery. Jednak proto, že Lucerna je opravdu velký sál, jednak tuhle muziku musím zpívat jinak, nemůžu do ní dávat ten zvučný operní tón, spíš civilní projev. A ten musí být slyšet. Ale reprodukce mikroportu by měla vyhovovat akustickým zákonům. Nevydávat hluk. Když jdu občas na nějaký podobný ozvučený koncert, stává se, že je to tak nahlas, ažmě z toho bolí uši a dva dny nemůžu nic poslouchat. Tomu se budeme snažit vyhnout.
Doprovázet vás bude jazzová kapela...
Nejenom! Bude to Epoque Orchestra, jehož jádrem je Epoque Quartet. Pak tam bude jazzový band Miroslava Hloucala. A jako dirigenta a klavíristu jsem sehnala toho nejlepšího v našich končinách – Jana Kučeru. Ten tuhle muziku dokonale zná a cítí, ale také perfektně hraje na klavír, diriguje a bude i zpívat. Je to taková renesanční osobnost. A bude tam i Jiří Hájek, barytonista z Národního divadla. I jeho přizváním jsem Wanted koncipovala spíš do svého než šansonového světa. Přece jen jsem chtěla, aby byl Kurt Weill zpívaný, a nikoli recitovaný.
A zpívala jste už někdy předtím s jazzovou kapelou?
Nezpívala. On se Weill americkým jazzem inspiroval už v době, kdy byl ještě v Německu, to je v té muzice slyšet. Přesto přese všecko jsou v jeho muzice i jiné prvky a ty písně se nemusejí zpívat jen jazzově. To přenechám s láskou a chutí jiným. Já ho zpívám tak, jak ho sama cítím.
Musela jste se kvůli tomuto projektu něco nového naučit?
Nemusela. Jednak jsem před pětatřiceti lety začínala v operetě a muzikálu, jednak jsemkWeillovi plynule přešla od písňové tvorby začátku 20. století, jíž jsem se věnovala celý život. Takže nemusím pitvořit svůj hlas. Samozřejmě používám sprechtgesang, tedy „mluvený zpěv“, jak je u tohoto stylu normální a nutné, díky mikroportu můžu i civilně mluvit, ale taky používám svůj typický způsob zpěvu. Když si poslechnete, jak Weilla zpívá Brigitte Fassbaenderová nebo Teresa Stratasová, ony to zpívají prostě krásně, i když ne za každou cenu operním hlasem. A vtom to právě je! Já si taky nechci za každou cenu na jevišti rvát játra. Vycházela jsem z verzí Weillovy manželky. Lotte Lenya byla vždycky první, kdo jeho písně zpíval poté, co je složil, i když byla jiný hlas než já, měla takový velmi světlý malý sopránek. Já to zpívám zase jako Pecková.
Vám je sice herecký projev na jevišti vlastní, do typu pouze sošně stojící operní divy máte hodně daleko...
Ano, tohle já nesnáším...
...nicméně kabaret bude asi úplně jiný typ hraní než třeba Carmen. Už třeba ty předěly mezi písněmi.
Ty budeme s bratry Cabany psát, budou vznikat v závislosti na tom, jak bude vedena režie a jak by daný song měli lidé chápat. Takže v těch spojovácích budeme vycházet z textů písní, ze situačního humoru a z emocí, které ty písně budou vyvolávat. Budu zpívat německy, francouzsky a anglicky a titulky budou vždycky tam, kde já stojím. Lidé uvidí moje emoce – a přitom si budou moci číst, o čem zpívám.
Dagmar Pecková
Nenapadlo vás použít k některým písním české texty Jiřího Suchého nebo Pavla Kopty?
Ne. Já ty texty samozřejmě znám. Jsou nádherné, ale není to Brecht. Ani Mackie Messer, ani Surabaya Johnny, ani Barbara Song. Brecht má úplně jiný styl.
Kdo texty překládal pro titulky?
Z němčiny já. Původně to měl být jen pracovní překlad, vždycky slovo na tón nebo akord, kde se to slovo zpívá. Chtěla jsem, aby všichni, kdo se na tom podílejí, od muzikantů po hudební režiséry, věděli, co se ve které situaci přesně děje, co chtěl básník a komponista v danou chvíli říct. A Cabanům se to tak zalíbilo, že řekli, že lepší překlad prostě není. Takže zůstanou ty moje, tak surové, jak jsou. I když mají třeba špatný slovosled, lidé si uvědomí hlavně momentální emoci. Nikdo nebude řešit gramatiku.
Duben pro vás bude hodně náročný, některé dny hrajete i dvě představení. Na to asi zvyklá nejste...
Denně chodím do fitka a dvě hodiny cvičím s koučem. A nejsem unavená. Takže věřím, že to zas takový problém nebude. Víte, já když mám výzvu, najedu jako buldozer. Zakousnu se a držím...
