Lidovky: To, že nemůžete vystavovat, pro vás není až tak nové. Takže jak se vám žije za covidu?
Zatím jsem se naneštěstí nenakazil. Jsem opatrný, proto do ateliéru chodím málo. Sedím doma a překresluji své nápady z poznámek do srozumitelné formy. Kromě toho píšu deník, popisuji fotografie, dá se říct, že dávám do pořádku archiv.
  |
Lidovky: Vaše poslední výstava v Česku v Galerii Klenová se částečně trefila do lockdownu. To asi není moc povzbudivé, připravit něco, co pak lidé mohou vidět jen omezeně, že?
Velmi mě to mrzí, ještě teď. A to z více důvodů. Umělci mé generace mají málo příležitostí vystavovat v Česku, tohle byla navíc moje největší výstava u vás a dostal jsem taky skvělý servis. I já jsem se svými spolupracovníky několik měsíců předem výstavu připravoval a je mi vážně líto, že ji nemohlo vidět víc lidí.
Lidovky: Narodil jste se v malé vesnici Valaská u Brezna, kde asi příliš možností věnovat se výtvarnému umění nebylo. Ovlivnil vás někdo z rodiny?
Táta měl takové vlohy, uměl líp kreslit než sousedé, což jsem zjistil později. Ve mně se to probudilo díky novému učiteli, který přišel k nám učit a vypozoroval, že hezky kreslím, a namluvil mi, abych se pokusil o přijetí na střední školu uměleckého průmyslu v Bratislavě.
Lidovky: O tu asi byl velký zájem, že?
Byla to jediná střední škola tohoto typu na Slovensku, do ročníku se hlásilo asi šest set lidí a vzali jich šedesát. To, že jsem se tam dostal, pro mě bylo osudové štěstí a změnilo mi to život. Jinak bych zůstal na vesnici, maximálně bych v Brezně dělal nástěnky nebo hesla k 1. máji. Školu jsem nejdřív nevnímal jako výhru, mnohem víc jsem byl nadšený z města, okouzlovala mě pestrost takového života, možnosti, které se nabízely.
Lidovky: Psal se rok 1960 a začínala nejinvenčnější dekáda 20. století, politické uvolnění. Uvědomoval jste si to?
Ani ne, politika šla mimo mě, začal jsem to vnímat až před maturitou, i to umění mě začalo zajímat až ve 3. a 4. ročníku. Atmosféra uvolnění mě na škole nezastihla, končil jsem ve školním roce 1964/65 a všechno zajímavé začalo až potom.
Lidovky: Jak dalece se na Slovensku rozvíjel popart a konceptuální umění?
V polovině 60. let se u nás objevovali umělci, kteří měli kontakty se Západem a věděli o těchto tendencích, třeba Alex Mlynárčík nebo Milan Dobeš. Čili ten duch zavál i k nám, ale dotkl se jen malé část výtvarníků. Ti, kteří nebyli otevření, nebo ti, kteří měli svůj program neměnný a drželi se tradiční linie, s těmi to nepohnulo.
Lidovky: Vy jste se ale happeningů a konceptuálních akcí účastnil.
To musím uvést na pravou míru. V Bratislavě to bylo jiné než v Praze. U nás se to rozvíjelo ve dvou liniích. Na umělecké scéně vývoj určovali Július Koller a Alex Mlynárčík, který se už v té době orientoval, co se děje na Západě, hlavně ve Francii. Já ale byl spojený s hnutím v Bratislavě, které vedl amatér Jirka Šťastný z Prahy, on byl něco jako hippie, neměl žádné umělecké vzdělání, ale ducha těchto akcí přenesl do Bratislavy. Byl akceptovaný spíš ve středoškolských uměleckých kruzích než v akademických.
Lidovky: Co jste dělali za akce?
Hlavně jsme se nechali vést Šťastným. On nás přivedl do asanačního pásma pod bratislavským hradem, které se tehdy bouralo a stavěl se tam most. Byly to okamžité, impulzivní reakce na asanované byty. Našli jsme rozbitý věšák nebo lampu, s něčím to spojili, dodali krátký slovní komentář nebo položili na stoličku žárovku a pár slovy to okomentovali. Ale byla to jen hra, impulzivní reakce na danou situaci.
Lidovky: Po škole jste se ale dlouho pohyboval mimo oficiální struktury, vlastně až do roku 1989. Chtěl jste zůstat stranou?
Neměl jsem zájem ani ambice. Neusiloval jsem o výstavu v žádné galerii a živil jsem se příležitostnými brigádami a bydlel v podnájmech, žil jsem typicky beatnický život. A jelikož jsem neměl pořádné bydlení, neměl jsem ani prostor, kde bych mohl věci skladovat, a tak jsem nemohl tvořit. Ale myšlení zůstalo, nápady jsem si zaznamenával, pořád jsem měl po ruce tužku a papír. Když jsem vymyslel, že třeba vezmu klobouky, proděravím je a zavěsím na ně glóbusy, nenapadlo mě, že z toho za padesát let bude umělecký objekt. Komu bych to ukazoval? Mým hlavním cílem bylo přežít volně den hipísáckým způsobem. Neviděl jsem umění jako životní perspektivu. Ale nebyl to žádný odpor proti státu, byl to hlavně program za svobodu.
