Už čtvrtým rokem vždycky na podzim zažívají fanoušci Davida Bowieho velký svátek. Vycházejí totiž luxusně vybavené boxy jeho nahrávek, chronologicky uspořádané podle zpěvákových tvůrčích období.
  |
A tak jsme si prošli éru jeho glamrockových začátků na dvanácti discích pod souhrnným názvem Five Years (1969–1973), „americké období“ na tuctu nosičů Who Can I Be Now? (1974–1976) i takzvanou berlínskou éru na jedenácti cédéčkách A New Career in a New Town (1977–1982). Dalších jedenáct disků boxu Loving The Alien (1983–1988) vlastně uzavírá teprve první dvě dekády Bowieho tvorby. Celkem 46 cédéček je skutečně obdivuhodný účet.
Tančeme
Těžištěm nové kolekce jsou tři alba, z nichž zejména to první je z mnoha důvodů významné. Let’s Dance totiž bylo Bowieho komerčně nejúspěšnější album s prodejem kolem jedenácti milionů prodaných nosičů a obsahovalo hned tři ze zpěvákových nejúspěšnějších singlů – kromě titulní písně taky Modern Love a China Girl.
I pro české posluchače má Let’s Dance ještě speciální výsadu, že na chudičkém hudebním trhu totalitního Československa bylo právě toto album vůbec první z Bowieho tvorby, které se dalo v našich obchodech oficiálně koupit (samozřejmě s patřičným zpožděním). Jistým paradoxem je, že právě Let’s Dance ve své době fanoušky Davida Bowieho rozdělilo, respektive pozměnilo mu posluchačskou základnu.
Po umělecky ambiciózní zpěvákově tvorbě druhé poloviny 70. let v čele s takzvanou berlínskou trilogií se Bowie ve spolupráci s producentem Nilem Rodgersem obrátil vlastně k popovým písním, v nichž využil prvků módního diska.
David Bowie v 80. letech
Z dnešního pohledu cítíme, na jak vysoké úrovni bylo i toto album zprodukováno, a panuje oprávněná shoda, že se jedná o jednu z nejdůležitějších kolekcí dobového popu, v reálném čase ale skalními fanoušky zdaleka tak vstřícně přijato nebylo. I proto je dobré starší alba v různých kontextech stále připomínat a podrobovat je odlišným úhlům pohledu.
Na následujícím albu, Tonight, původně vydaném rok po Let’s Dance, tedy roku 1984, Bowie stylově pokračoval v nastoupeném duchu ve snaze udržet si nově nabyté fanoušky. Roku 1987 pak vydal album Never Let Me Down, na němž se pokusil k popovému základu alespoň částečně připojit znovu prvky rockovější tvorby. Bohužel ve výsledku spíše neúspěšně. Album po umělecké i komerční stránce patřilo k Bowieho nejslabším okamžikům.
Napravené chyby
Už za svého života Bowie zatoužil právě album Never Let Me Down přetočit. S jeho posvěcením a v produkci Maria McNultyho album (samozřejmě s využitím původní Bowieho pěvecké stopy) přetočili muzikanti spojení s Bowiem v různých obdobích jeho tvorby, například kytarista Reeves Gabrels, který se zapsal hlavně podílem na skvělém albu Earthling (1997), anebo basista Tim Lefebvre, jenž hrál na Bowieho posledním albu Blackstar (2016).
A porovnat poslech obou nahrávek je skutečně mimořádný zážitek – obě alba, která dělí bezmála třicet let, ukazují, jak různé mohou být pohledy na ty samé písničky, vlastně při zachování velmi podobného estetického konceptu, ale s výrazem méně poplatným jakémukoli dobovému trendu, tedy „osmdesátkovému“, ale i dnešnímu.
Remake alba Never Let me Down je bezesporu tou nejzásadnější novinkou, kterou box přináší. Nicméně i na dalších discích slyšíme spoustu výborné hudby. Zejména tedy na dvou živých dvojalbech. Dosud nevydané Serious Moonlight přináší záznam z úspěšného turné z roku 1983 po vydání Let’s Dance, Glass Spider z roku 1987 po Never Let Me Down. Na obou koncertech samozřejmě Bowie zpívá i písně ze svých starších tvůrčích období.
Součástí boxu je již tradičně disk nazývaný Re:Call, tentokrát s pořadovým číslem 4. Ten obsahuje singlové písně nebo nehrávky z tohoto období mimo základní diskografii. V tomto případě například slavný duet s Mickem Jaggerem Dancing In The Street nebo písně z fantasy filmu Labyrinth režiséra Jima Hensona, ve kterém Bowie hrál hlavní roli.
