Čtvrtek 5. srpna 2021, svátek má Kristián
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

RECENZE: Tvrdil, že Hitler byl gentleman. I tehdy však David Bowie točil skvělá alba

Kultura

  10:00
Velkorysý projekt řady boxů se sebraným dílem Davida Bowieho, doplněným nejrůznějšími raritami, byl odstartován vloni v září, tedy ještě za zpěvákova života. Druhý box přichází po roce a na dvanácti CD mapuje Bowieho tvorbu v letech 1974–1976.

David Bowie v polovině 70. let foto: Adam Kent

Ne, to není překlep. David Bowie byl skutečně v těchto letech tak aktivní, že si jeho produkce za pouhé tři roky vyžádala množství nosičů, na jaké by se leckterým interpretům vešlo všechno, co udělali za celý život. Je samozřejmě pravda, že komplet s názvem Who Can I Be Now? obsahuje řadu alternativních verzí různých nahrávek, k tomu se ještě dostaneme.

Ale už jenom to, že ke každému z inkriminovaných roků se váže jedno klasické řadové studiové album, navíc každé v úplně jiném stylu, stojí za zvýšenou pozornost. Ostatně loňský box, připomínající zpěvákovy začátky a figurování na špičce módního glamrockového stylu, byl také dvanáctialbový, přičemž pokrýval jen o dva roky více, jak napovídá už název onoho boxu Five Years.

Punkový kytarista

Procházka třemi lety, v nichž jednomu z nejzajímavějších tvůrců poválečné populární hudby bylo dvacet sedm až dvacet devět let, začíná albem Diamond Dogs (1974). Je zajímavé mnohem víc než jen tím, že z něj pochází jeden z největších Bowieho hitů Rebel Rebel. Tím, že jde o souvislý tematický projekt, nikoli jen kolekci písniček, i zpěvákovou stylizací na obalu navazuje vlastně na glamrockové období.

A tím, že tématem je postapokalyptická vize, provázaná s ohlasy Orwellova románu 1984, se zase dívá dopředu: podobné nálady se totiž v Bowieho tvorbě objeví ještě nejméně dvakrát, totiž zcela jistě na albu 1. Outside (1995) a do značné míry i na letošní perle zpěvákovy diskografie Blackstar.

David Bowie v polovině 70. let
David Bowie v polovině 70. let

Po hudební stránce Diamond Dogs sice navazují na předchozí tvorbu, je na nich však jeden prvek, který je mimořádný v celé Bowieho tvorbě. Zatímco na všech ostatních albech dbal na hráčskou dokonalost a ke spolupráci zval vesměs výborné hudebníky na všechny nástrojové posty, v případě Diamond Dogs nechal ten ne-li dominantní, tedy alespoň velice výrazný neobsazený. Totiž post kytaristy. A partů tohoto nástroje se zhostil sám, byť kytara rozhodně nebyla nástrojem, na který by hrál virtuózně a technicky. Jeho až punkové riffy dodávají celému albu s dnešním odstupem docela zajímavý rozměr, nesrovnatelný v Bowieho studiové práci s ničím.

Na dvojalbové živé nahrávce David Bowie At The Tower Philadelphia, která je součástí boxu ve dvou různých mixech, už v sestavě kapely nacházíme „opravdového“ kytaristu Earla Slicka. Ten pakvBowieho kapele vydržel několik let a podílel se i na dalších dvou klasických studiových albech. I na jednom ztraceném a nově objeveném.

Soulman a Bílý vévoda

Skutečně, ztraceném a při přípravě tohoto boxu nově objeveném, respektive sestaveném tak, jak mělo podle Bowieho rukopisných poznámek původně vypadat. Různé útržky z bloku a manuskripty textů jsou mimochodem společně s desítkami fotografií, dobovými recenzemi a další bohatou dokumentací přetištěny na bezmála sto třiceti stranách vázané knížečky, doprovázející box.

Album nazvané The Gouster není součástí oficiální Bowieho diskografie a na tom už se patrně nic nezmění. Nicméně je zajímavým dokumentem doby a obsahuje velmi dobrou nahrávku. Ta už má totiž stylově našlápnuto k následujícímu známému albu Young Americans, jednomu z nejdiskutabilnějších v Bowieho diskografii. Je z něj slyšet okouzlení černým americkým soulem a funkem, zní však mnohem syrověji.

The Gouster natočil Bowie se svou kapelou (jejím členem byl mj. i později slavný jazzový saxofonista David Sanborn) de facto živě ve studiu, zatímco Young Americans přináší stejné i odlišné písně v takzvaném „philly soundu“, tedy širokých aranžmá s orchestrálním zvukem a mohutnými sbory. Máloco zní z dnešního pohledu z Bowieho tvorby tak přežitě jako Young Americans. A The Gouster vrhá na tuto několikaměsíční éru zpěvákovy záliby ve stylu, jemuž říkal „plastic soul“, nové, mnohem zajímavější světlo.

Další stylový krok Davida Bowieho je datován rokem 1976 a albem Station to Station. Záliba v soulu sice ještě částečně přetrvávala, na obzoru se ale začínaly rodit spády řekněme alternativnějšího charakteru. Totiž vliv německého, se syntezátory invenčně pracujícího krautrocku, jenž Bowieho plně ovlivnil na takzvané berlínské trilogii alb Low, „Heroes“ a Lodger. Těm také, s nejrůznějšími přesahy, bude patrně věnován další bowieovský box, který nejspíšmůžeme očekávat opět na podzim příštího roku. Na albu Station to Station je tento vliv nejpatrnější v titulní desetiminutové kompozici.

Album, které zní dodnes velmi zajímavě (a k němuž neodmyslitelně patří i živé dvojCD z Nassau Coliseum ve státě New York), je spojeno nejen s jedním ze slavných Bowieho převtělení do Bílého vévody, ale i s některými jeho kontroverzními prohlášeními, jež bychom mohli v nadsázce shrnout pod pomyslný titulek „Hitler byl gentleman“. Zpěvák je s odstupem vysvětlil svou tehdejší drogovou závislostí. Naštěstí dobrá hudba z té doby zůstala.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat