Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Kultura

David Pomahač zosobňuje písničkářství ve zvukovém prostředí bez kytary

David Pomahač foto: Vladislav Steinbauer

Druhé sólové album vydala polovina již neexistujícího dua Kieslowski, všestranný hudební tvůrce David Pomahač. Ačkoli je označován za písničkáře, novinka Neviditelný sahá mnohem dál, než jaká je představa této muzikantské disciplíny, alespoň v konzervativním slova smyslu.
  15:00

Přestože by některé z osmi nových písní jistě šly upravit i pro sólové hraní s kytarou, materiál alba vznikal úplně jinak, než jak si představujeme tvůrčí proces klasického písničkáře. Zejména proto, že se jedná o společné dílo Davida Pomahače s jeho průběžným spolupracovníkem i z minulých let, zde producentem desky Martinem Hůlou, známým také pod pseudonymy Martin Tvrdý nebo Bonus.

„Od první spolupráce, ještě v době Kieslowski, jsem chtěl dělat s Martinem víc. Je geniální. Chodil jsem k němu do studia jednou týdně, nic nebylo předem dané, hudbu na desku jsme napsali a nahráli společně. Nahrál jsem baskytary a lap steel kytaru, pak už jen synťáky, kytarám jsme se vyhýbali. Hráli jsme, improvizovali, hledali divné zvuky a povídali si,“ citují stránky vydavatelství Minority Records protagonistu alba.

Tím je do značné míry řečeno vše důležité. Přestože na koncertech můžeme Pomahače vídat s elektrickou kytarou, hrává nejčastěji v duu se svým synem Jáchymem, který obsluhuje další instrumenty a hlavně elektroniku. Nicméně na Neviditelném kytara skutečně prakticky nezazní, a pakliže ano, je zkreslena do nepoznatelné podoby.

V tom je zvuková podstata alba Neviditelný, a proto je lze na české scéně zařadit například mezi podobně pojaté počiny Lenky Dusilové nebo tria Kittchen (kde v obou případech podobnou roli jako pro Pomahače Hůla plní elektronický producent Aid Kid). Primárně tu totiž nejde o rozluštitelný zvuk jednotlivých nástrojů, ale o cosi jako zvukové prostředí, které nese textové sdělení.

V případě Neviditelného je ono prostředí značně industriální, samozřejmě v elektronickém slova smyslu, do žádných kovadlin se tu nebouchá. Dobrou ukázkou tvůrčího principu ostatně je skladba Bez konce, vlastně elektronická industriální koláž beze slov (tedy vlastně zdánlivě popírající „písničkářskou“ podstatu alba), jež je bonusem ke streamované a cédéčkové verzi alba, neboli na vinylu ji nenajdeme.

Jenomže nejde zde jen o zvukové plochy, například takový Klaun, asi nejpatrnější spojnice mezi „starým“ a „novým“ Pomahačem, je výrazně melodická píseň, kterou si – pravda, s jiným aranžmá a patrně i s jiným textem – lze představit i v rámci mainstreamu. Melodické útržky jsou všudypřítomné i v dalších písních, byť na celém albu jednoznačně nabývá vrchu emotivní deklamace ne nepodobná té, jakou známe od Jakuba Königa z projektů Kittchen a Zvíře jménem podzim.

Jistěže tu nejde o kopii, jen o podobný přístup, k němuž bychom samozřejmě nalezli množství paralel kdekoli na světě. Ale pochopitelně je velká pravděpodobnost, že posluchačské tábory obou tvůrců se budou do značné míry překrývat.

Autentické svědectví

Na rozdíl od hodně depresivního a velmi osobního sólového debutu Davida Pomahače Do tmy je daleko se protagonista tentokrát zaklíná tím, že jeho sdělení není inspirováno jeho životem, nýbrž literární tvorbou H. G. Wellse. To dozajista může být pravda, nicméně pokud k jednotlivým písním Pomahače přivedly jednotlivé Wellsovy věty (a prý zčásti také příběhy jeho přátel), onen osobní rozměr v žádném případě nepostrádají.

Proč by měl autor reagovat napsáním textu na téma něčeho, co by v něm silně nezarezonovalo? A v čem by tedy necítil reflexi svého vlastního uvažování, cítění, života? Jestliže se Pomahač ve svých písních – opět dost potemněle, samozřejmě – zpovídá z nejistot (první verše alba, které atmosféru desky linkují, znějí: „Co kdybych tu vůbec nebyl / co by se stalo?“), není podstatné, zda je to autentická nebo „inspirovaná“ pochybnost. Je napsaná pomyslným Pomahačovým perem a deklamovaná jeho ústy. Čímž svoji jednoznačnou autenticitu dostává.

Právě v tom, v této autenticitě, je album Neviditelný mimořádně silné. A proto je můžeme klidně považovat i za „písničkářské“, abychom se vrátili na začátek. Protože bez ohledu na použité prostředky, které prostě pracují se všemi dobovými možnostmi vytváření zvuku, v první řadě vydává svědectví o svém autorovi a interpretovi v jedné osobě. Brnkat na kytaru k tomu rozhodně nemusí.

Autor: