„Nepovažujeme se za solitéry, i ostatní soubory hledají nové možnosti. Překážkou jsou ale podmínky,“ říká pro Lidovky.cz tanečnice Nataša Novotná. „Česká společnost si neváží kultury,“ souhlasí David Prachař.
Lidovky.cz: Co pro vás znamená pojem peklo?
David Prachař: Pro mě určitě ranní vstávání. A je to čím dál horší.
Nataša Novotná: Pro mě je naopak peklo, když musím jít brzy spát. Do opravdu pekelných situací jsem se ale v životě taky dostala. Přežití autonehody, kterou ne všichni přežili, bylo jednou z nich.
Po inscenaci Máj se taneční soubor 420PEOPLE s hercem Davidem Prachařem...
Lidovky.cz: Před dvěma lety jste společně nastudovali inscenaci Máj na motivy básně Karla Hanka Máchy. Proč jste se nyní rozhodli inspirovat Peklem, jedním z výjevů Danteho Božské komedie?
Prachař: Uvědomil jsem si, že současné smyšlené postavy jako Pán Prstenů nebo Harry Potter, které se třeba rodí z popela, z Danteho vlastně vycházejí. Například v Pánu Prstenů je spousta situací, které připomínají renesanční představu Dantových vizuálních pekelných proměn. My takovou cestu jít nechceme, ani nemůžeme, a tak o pekle přemýšlíme z jiné stránky. Nevnímáme peklo jako hrůzu, spíš se o něm zamýšlíme jako o absurditě. My si například peklo spojujeme s žárem, a přitom Dante ho připodobnil k zamrzlému království. Něco na tom je - vnímaní chladu a žáru je skoro totéž, omrzlina vypadá stejně jako opařenina… Navíc představa pekla jako takového je představa lidská. Dost často říkáme, že jsme zažili peklo, že jsme byli v pekelné situaci. Pro Danteho ale peklo není konkrétní místo, nýbrž stav duše v dané chvíli.
David Prachař
|
Lidovky.cz: Onen „pekelný“ stav duše představuje v inscenaci krize středního věku. Toto téma se často řeší také v dnešní době, vnímáte z Dantova pojetí nadčasovost?
Prachař: Dante psal Božskou komedii celý život. Jeho text je autentický, přímo v něm pojmenovává konkrétní lidi. Je možné brát Peklo jako báseň o současnících, jako by v ní autor popisoval lidi, kteří se válejí v pekle. Krize středního věku jako výchozí bod se odvíjí od poledního démona, který svazuje lidi mezi čtyřiceti a padesáti lety. Lidem odjakživa naháněla hrůzu hodina mezi psem a vlkem, tedy mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní, kdy vychází slunce, a potom poledne, kdy slunce vrcholí. Vezměte si Erbenovu báseň Polednice - to je to samé. Nadčasovost je tady jednoznačná.
Krizi středního věku řeší tanečnice souboru 420PEOPLE Nataša Novotná denně....
Lidovky.cz: Pociťujete někdy krizi středního věku přímo na sobě?
Prachař: Myslím si, že ji pociťuje asi každý. Člověk s ní musí počítat a vyrovnat se s tím, že i on bude jednou starý. Když jdete po ulici a vidíte lidi, kteří jsou rádi, že se došourají do obchodu pro rohlík, přirozeně vás napadne, že tak budete jednou asi taky vypadat. A třeba právě tanečníci mohou krizi středního věku dobře reflektovat, protože to období souvisí s pozvolným koncem jejich vrcholové kariéry. Umělecká profese tanečníka je asi úplně nejkratší ze všech. Dokud má kondici a slouží mu zdraví, může tančit do určitého věku, dříve nebo později ale tak jako tak bude muset skončit.
Novotná: Řeším to dnes a denně. Na druhou stranu, snažím si to nepřipouštět nějak tragicky. Poslední dobou uvažuji, že i s postupujícím věkem mi tancování pořád docela jde a nemám chuť v brzké době končit. Znám několik tanečníků, kteří tancovali do šedesáti, třeba se mi to taky poštěstí. Velikou roli hraje psychika, já můžu říct, že stále vidím dlouhou cestou před sebou. O to je to lepší, že v ní můžu reflektovat tu část cesty, kterou jsem už ušla.
Nataša Novotná
|
Lidovky.cz: Jak jde na jevišti dohromady prolnutí taneční a činoherní složky?
Novotná: Jde to úplně bezvadně a bezproblémově. Hodně o inscenaci navzájem mluvíme, sjednocujeme způsob uvažování nad jednotlivými scénami, ani nemáme čas na jakékoli tření.
Prachař: Témata jako je peklo vzbuzují asociace, a to jak v tanečníkově těle, tak v hercově hlavě při čtení textu. I proto je to prolnutí úplně ideální.
Lidovky.cz: Vymění si také herci s tanečníky na jevišti své role?
Prachař: Někteří tanečníci na jevišti mluví, já ale tentokrát tančit nebudu. V tomto představení to nekonvenuje s Dantovým stavem.
Novotná. Já si činohru vyzkouším, dokonce jsem dostala text o dvou odstavcích. Herečku to ze mě ale asi neudělá.
Lidovky.cz: V čem se vaše současná spolupráce liší od té před dvěma lety?
Prachař: Základní rámec bude hodně podobný. Jde o setkání herců, kteří mluví, s tanečníky, kteří tančí, ale občas taky mluví. Normální lidé to dělají tak, že si jdou popovídat ke kávě, my si místo toho jdeme společně zazkoušet.
Novotná: Na rozdíl od Máje, který režíroval David, máme tentokrát režiséra mimo jeviště. Přizvali jsme Jana Nebeského.
Prachař: Také jsme navázali spolupráci s libereckým divadlem a režisérem Ivanem Rajmontem. Poskytli nám koprodukční podíl a pravidelně budeme Peklo reprízovat také v libereckém divadle. Díky tomu jsme společně získali i menší finanční grant.
Představení Peklo v Experimentálním prostoru NoD režíruje Jan Nebeský na motivy...
Lidovky.cz: Máj jste inscenovali na Nové scéně Národního divadla, proč se s Peklem přesouváte do Experimentálního prostoru NoD?
Novotná: Na Nové scéně teď probíhají velké změny, podmínky by pro nás nebyly úplně vhodné. Navíc je fajn objevit nový prostor, nechceme se vymezovat na jedinou scénu. S 420PEOPLE zůstáváme na Nové scéně zatím s představením Mirage.
Lidovky.cz: Soubor 420PEOPLE pravidelně vystupuje také na zahraničních scénách. Plánujete vyjet za hranice i s inscenací Peklo?
Prachař: Nebylo by to špatné, vzhledem k tomu, že má ale v představení velkou váhu český text, moc příležitostí asi nebude.
Novotná: Na podzim příštího roku plánujeme první zahraniční výjezd s představením Máj, do Portugalska. Díky naší zahraniční agentce jsme dostali nabídku na koprodukci choreografie s tanečním souborem v německém Wiesbadenu. V rámci ní by mohla vzniknout celá trilogie na motivy Božské komedie. Takže k Peklu, které nastudujeme my, přibyde ve spolupráci s německým souborem snad i Nebe a Ráj.
Lidovky.cz: Fungují nějací takoví divadelní agenti také u nás?
Prachař: U nás by se takový agent neměl ani na koho obrátit. Zahraniční agenti jsou lidi, kteří jsou zapáleni a nadšeni pro určitou věc a mají pro ni úplně jiné možnosti i finanční podmínky. U nás se rozmělní nějaké drobné granty, nikdo ale nemá chuť vkládat do kultury velké úsilí. Aby dal někdo za něco ruku do ohně jako třeba Meda Mládková na úrovni Musea Kampa, to by se musel asi stát zázrak.
Novotná: Finance na kulturu jsou u nás velmi symbolické, s tím se s 420PEOPLE potýkáme rok co rok. A když už se nějaké najdou, je tu tolik dalších okolností, které práci stěžují.
Prachař: Je to pořád stejné. Soubor disponuje nějaký rozpočtem, do něj každý rok zakomponuje nové projekty, najme si sál s tím, že netuší, jestli ho dokáže splatit a do poslední chvíle netuší ani to, zda dostane grant… A přitom třeba zrovna lidé z 420PEOPLE vyjíždějí často do zahraničí, kde jsou velmi uznávaní a kde si jejich práce váží. Na rozdíl od českých institucí.
Lidovky.cz: Připravované multižánrové představení Peklo dokládá vaši snahu o to dělat v Čechách divadlo trochu jinak. Necítíte se tady trochu jako solitéři?
Novotná: Za solitéry se rozhodně nepovažujeme, jsou tady i další soubory, které hledají nové možnosti. Není to o tom, že by u nás lidi neměli nápady, ba naopak. Překážkou jsou ale právě ty podmínky. Lidé, kteří kulturní prostředí tvoří, v Čechách bohužel živoří.
Prachař: Šikovní lidé, které baví divadlo, tady jsou. Kdyby takový Rosťa Novák fungoval v Německu, touto dobou už má své vlastní divadlo, několik sponzorů, pozvání na zahraniční festivaly… Nevyčítám české společnosti, že nemá peníze, ale to, že je neumí rozumně použít a že si neváží kultury. Také multižánrová představení, jako je Peklo, jsou už dneska úplně běžná. U nás je ale jak finanční donátoři, tak diváci stále příliš nevyhledávají. Pořád před sebou mají nějakou bariéru a jsou nedůvěřiví vůči inscenacím, které přesně nezapadají do určitého žánru. Stejně tak pojem alternativní u nás znamená divný. Nerozumím tomu - přece máte buď dobré, nebo špatné divadlo, tak proč škatulkovat?
