Ať tak či tak, koncert to byl velmi důstojný. Uvědomíme-li si, kolik je zejména starým členům kapely, bubeníkovi Ianu Paiceovi (68), baskytaristovi Rogeru Gloverovi (71) a zpěvákovi Ianu Gillanovi (71), přičemž ani posledně přibyvší členové, varhaník Don Airey (68) a kytarista Steve Morse (62) nejsou žádní teenageři, je dost neuvěřitelné, jak energický výkon dokážou podat. A nejen to: díky hodně zblízka snímaným projekcím se zdá, že je společný pobyt na pódiu pořád ukrutně baví - ty „opičky“, co na sebe dělali třeba v Hell To Pay, prostě nemohly být secvičené divadýlko.
  |
Samozřejmě, že program koncertu mají Deep Purple postaven tak inteligentně, aby jim co do poměru hrozby únavy a nutného oddechu hrál do ruky. Takže koncert zahájila smršť čtyř rychlých písní, navazujících na sebe bez přestávky: Time For Bedlam, otvírák posledního alba inFinite, na úplný začátek, a pak klasiky Fireball, Bloodsucker a Strange Kind of Woman. Následoval blok volnějších písní, kterému védodila slavná Lazy s Gillanovo foukací harmonikou. A hlavní část koncertu uzavřely písně v rychlejším středním tempu korunované závěrečným monstrhitem Smoke On The Water.
Hra kapely měla všechno, co správný hardrockový koncert potřebuje. To znamená nejen společný tah celé pětice, ale také časté sólové výlety, na které se vydávali všichni členové. Nejexponovaněji ovšem samozřejmě Steve Morse, který je technicky stejně kvalitní a obsahem hry a prací s barvami zvuku nástroje nepochybně zajímavější než jeho slavný předchůdce Richie Blackmore, a Don Airey. K soundu Deep Purple neodmyslitelně patří hammondovy varhany, Airey ale obstarává hradbu dalších kláves, jejichž tajemství odhalil při své zcela sólové chvilce, při níž osaměl na pódiu (už se stalo tradicí, že součástí tohoto extempore je publikem nadšeně kvitovaná variace na Smetanovu Vltavu).
Deep Purple se ukázali jako potenciální členové rockerského „klubu aktivního stáří“ i v tom smyslu, že se nespolehli jen na přehrání hitových jistot (z nichž by byzesporu poskládali hravě dvouhodinový koncert), ale že zařadili hned čtyři novinky z letošního velmi slušného alba: kromě zmíněné ještě Johnny’s Band, Birds of Prey a The Surprising. To rozhodně nebývá běžné ani u mnoha mladších kapel. Asi je ta hudba opravdu pořád baví.
