Denis Kelly, který patří k mladší generaci britských autorů, má za sebou už dost zkušeností v divadle i rozhlasu. Právě Debrisem, který vznikl v roce 2003, však nejvíce zaujal. U nás se zatím objevila jen jeho hra Usáma je hrdina, kterou inscenoval soubor divadla Letí.
Kellyho Debris rozhodně není běžným psychologickým rodinným dramatem. A nejde o to, jestli mu někdo dá nálepku cool dramatiky, nebo černé grotesky. Hlavními hrdiny jsou dva teenageři, bratr a sestra Michael a Michelle. Jejich matka zemřela při porodu Michelle a otec alkoholik propadne představám o tom, že je Ježíš Kristus, a ukřižuje se v jejich obývacím pokoji. Děj ovšem není nijak podstatný.
Hra se skládá především z paralelních monologů, které sourozenci vyprávějí o situacích svého uzavřeného soukromého světa, z něhož vystupují díky své fantazii. Přehrávají je ve zvláštní směsici reality a fikce, do níž zasahují atributy současné mediální komunikace. Tu představuje především televize, kterou se ostatně inspiruje i otec, což má za následek tragický matčin konec. Televize s titulky Krobotovu inscenaci také otevírá, a i když ji Michael a Michelle konkrétně nesledují, je považována za nezbytnou k životu. Její neexistence však paradoxně osvobozuje, někdy až k smrti.
Kouzlo hry spočívá v neuchopitelnosti
Sourozenci si ovšem vytvářejí svou vlastní skutečnost, kterou předkládají s naprostou věrohodností. Podtrhuje ji i scénografie, ošuntělý, zvláštně nezabydlený prostor, kde se ohřívá jídlo v mikrovlnce a zároveň tu rostou velké houby. Ve vzájemných hrách, kde oba protagonisté představují jiné postavy, je reálná situace pojednána až bizarně.
I když scéna jejich únosu strýčkem Arrym znamená zásadní průlom, protože překračují hranice svého mikrosvěta, předvedou ji ve fantaskních kostýmech a za přítomnosti obří figuríny, která kouří. Definitivní zlom pak nastává, když Michael objeví „Debrise“. Mění se i jejich vztah, který se předtím kromě banálních domácnostních úkonů paradoxně zvýrazňoval jen v hravých variacích na Michellinu smrt z rukou Michaela.
I když oba dva vyprávějí o svých rodičích, jejichž činy jsou v jejich podání vlastně dětinské, s dospělým nadhledem, doopravdy dozrávají až po situaci s Debrisem. Nebo přesněji - dochází k jejich vnitřní emancipaci, k emocionální samostatnosti a osobní nezávislosti. I když text lze číst samozřejmě i jinak - právě v jeho neuchopitelnosti a nejednoznačnosti totiž spočívá jeho kouzlo.
Režisér Krobot si k jeho interpretaci vybral dva herce, kteří se v něm dovedou pohybovat autenticky, a přitom přesvědčit o naléhavosti sdělení. Martha Issová jako Michelle v sobě má nepředstíranou dětskost a zároveň vnitřní sílu, zatímco Michael Václava Neužila je introvertnější a trochu nadřazenější starší bratr s nadhledem.
Kellyho Debris rozhodně není běžným psychologickým rodinným dramatem. A nejde o to, jestli mu někdo dá nálepku cool dramatiky, nebo černé grotesky. Hlavními hrdiny jsou dva teenageři, bratr a sestra Michael a Michelle. Jejich matka zemřela při porodu Michelle a otec alkoholik propadne představám o tom, že je Ježíš Kristus, a ukřižuje se v jejich obývacím pokoji. Děj ovšem není nijak podstatný.
Hra se skládá především z paralelních monologů, které sourozenci vyprávějí o situacích svého uzavřeného soukromého světa, z něhož vystupují díky své fantazii. Přehrávají je ve zvláštní směsici reality a fikce, do níž zasahují atributy současné mediální komunikace. Tu představuje především televize, kterou se ostatně inspiruje i otec, což má za následek tragický matčin konec. Televize s titulky Krobotovu inscenaci také otevírá, a i když ji Michael a Michelle konkrétně nesledují, je považována za nezbytnou k životu. Její neexistence však paradoxně osvobozuje, někdy až k smrti.
Kouzlo hry spočívá v neuchopitelnosti
Sourozenci si ovšem vytvářejí svou vlastní skutečnost, kterou předkládají s naprostou věrohodností. Podtrhuje ji i scénografie, ošuntělý, zvláštně nezabydlený prostor, kde se ohřívá jídlo v mikrovlnce a zároveň tu rostou velké houby. Ve vzájemných hrách, kde oba protagonisté představují jiné postavy, je reálná situace pojednána až bizarně.
I když scéna jejich únosu strýčkem Arrym znamená zásadní průlom, protože překračují hranice svého mikrosvěta, předvedou ji ve fantaskních kostýmech a za přítomnosti obří figuríny, která kouří. Definitivní zlom pak nastává, když Michael objeví „Debrise“. Mění se i jejich vztah, který se předtím kromě banálních domácnostních úkonů paradoxně zvýrazňoval jen v hravých variacích na Michellinu smrt z rukou Michaela.
I když oba dva vyprávějí o svých rodičích, jejichž činy jsou v jejich podání vlastně dětinské, s dospělým nadhledem, doopravdy dozrávají až po situaci s Debrisem. Nebo přesněji - dochází k jejich vnitřní emancipaci, k emocionální samostatnosti a osobní nezávislosti. I když text lze číst samozřejmě i jinak - právě v jeho neuchopitelnosti a nejednoznačnosti totiž spočívá jeho kouzlo.
Režisér Krobot si k jeho interpretaci vybral dva herce, kteří se v něm dovedou pohybovat autenticky, a přitom přesvědčit o naléhavosti sdělení. Martha Issová jako Michelle v sobě má nepředstíranou dětskost a zároveň vnitřní sílu, zatímco Michael Václava Neužila je introvertnější a trochu nadřazenější starší bratr s nadhledem.
