Denis Podalydés, který do Česka přijel na plzeňský festival Divadlo, patří mezi francouzské divadelní hvězdy. V inscenaci Hekuba, ne Hekuba, kterou s herci Comédie- Française nastudoval ředitel Avignonského festivalu Tiago Rodrigues, hraje roli Agamemnóna a prokurátora. Právě stylově vycizelovaným herectvím a jedinečnou souhrou inscenace nadchl domácí publikum. Působí nenápadně a je až dojemné, když vypráví, jak si jako mladý herec vůbec nevěřil a pochyboval o sobě.
Lidovky.cz: Jste člověk vícero řemesel: herec, režisér, spisovatel. Které je pro vás nejdůležitější?
To se nedá říct tak jednoduše. Pro mě je nejdůležitější žít v umění, protože přináší krásu a člověka povznáší. Není až tak důležité, z které strany do něj vstoupíte. Možná to zní pateticky, ale hledání krásy mě naplňuje a dává smysl mému životu.
Lidovky.cz: Herectví je povolání, k němuž zpravidla potřebujete partnery, je extrovertní, zatímco spisovatel je sám a píše. Není v tom pro vás rozpor?
Ne, naopak mě to stimuluje. Divadlo nebo film je kolektivní práce, člověk pořád komunikuje a prožívá emoce své i těch druhých, zatímco když píšu, sedím sám v pokoji. Je to způsob usebrání a dlouhé cesty k sobě. Když píšu, nekomunikuji s okolím a jsem do toho plně pohroužený. Střídat tyhle dvě alternativy mě nabíjí, vlastně si od té jedné vždycky odpočinu a najdu další inspiraci. Došel jsem k tomu, že k životu nejspíš potřebuju obě tyto polohy.
Lidovky.cz: Nakonec jste ale vybral hlavně divadlo. Proč?
Jako dítě jsem ze všeho nejdřív propadl filmu, pak divadlu a také jsem miloval literaturu, pořád jsem četl. A četl jsem také divadelní hry, což je zvláštní činnost, která stimuluje fantazii, ale není pro každého: někoho to nudí a nic mu to nedává.
Představoval jsem si, jak by ta či ona situace vypadala na jevišti, pak i to, jak já bych ji zahrál. Absolvoval jsem lyceum se zaměřením na filozofii a literaturu, takže jsem logicky uvažoval, že tyhle obory půjdu studovat dál a bude ze mě profesor literatury. Zároveň jsem po celou školní docházku hrál divadlo a neuměl si představit, že bych se ho vzdal, a tak jsem odešel studovat konzervatoř.
Lidovky.cz: Studoval jste v 80. letech, v demokratickém světě to byla doba značně liberální. Jak jste se tehdy cítil jako mladý začínající herec?
Já jsem se až tak svobodně necítil, i když je pravda, že 80. léta byla pro kulturu blahodárná, zejména pro divadlo. Byla to éra velkých režisérů a objevných inscenací; socialistický prezident François Mitterrand kulturu podporoval a šlo do ní dost peněz.
Můj problém byl, že jsem nemohl najít takovou práci, jakou jsem si představoval. Pořád se mi nedařilo, měl jsem pocit, jako bych stál za dveřmi a nemohl je otevřít. Zažíval jsem i takové potupy, jako že mě vyhodili po měsíci zkoušení z inscenace, ale režisér byl tak laskav, že mi dovolil předstírat nemoc, aby mě to úplně neodrovnalo. Počátkem devadesátých let se to zlomilo.
Začal jsem spolupracovat s bratrem Brunem, který byl filmař, a natočili jsme spolu krátkometrážní komedii Versailles, levý břeh, jež měla velký úspěch. Najednou jsem měl nabídky a všechno se rozeběhlo. Začal jsem hodně pracovat a rychle jsem se do práce ponořil. Pracuju totiž rád, mě to naplňuje. A přišla nabídka do Comédie-Française, to byl velký posun.
Lidovky.cz: Čím to bylo, že jste se nejdřív nemohl vůbec chytit?
Byl jsem strašně nejistý, nevěřil jsem si. A neměl jsem žádnou zpětnou vazbu, nevěděl, jestli ostatní ke mně necítí stejnou nedůvěru jako já k sobě. Hodně jsem pochyboval, jestli jsem si nevybral povolání, které pro mě není. Hodně vděčím bratrovi za to, že on mi tu důvěru dodal a věřil ve mě.
Lidovky.cz: Mají to dnešní mladí herci horší, nebo lepší?
Je těžké to srovnávat, ty doby jsou úplně jiné. V posledních letech se divadlo ve Francii rozrostlo do obrovské šíře, je spousta souborů, skupin i jednotlivců, kteří provozují divadlo, a jsou velmi progresivní. Každý je jiný, ta šíře forem a stylů je až neuvěřitelná. A vlastně se tak nějak i uživí, ale popravdě těch, kdo vydělávají velké peníze a jsou opravdu slavní, je jen hrstka.
Lidovky.cz: V jednom ze svých esejů jste uvedl, že herec roste i svými nedostatky, že i neúspěch může být brilantní a člověka posunout. Zažil jste to?
Jistě, jak jsem říkal, dlouho mě provázela nejistota a strach ze selhání. Snažil jsem se s tím bojovat, to mě paradoxně posilovalo. Obdivuji odvahu druhých, to je hodnota, kterou sám pořád hledám, nikdy jsem se za odvážného nepovažoval.
Lidovky.cz: Ještě pořád té nejistotě podléháte?
Toho se člověk úplně nezbaví. Jako herec jsem sice nabyl určitého sebevědomí, ale zase se svíjím jako režisér. Pochybuji, někdy mám pocit, že je to jako stavět hrad z písku, je to tak křehká práce, všechno se může zase rozsypat.
Když „rukapáně“ je štědrá. Divadlo v Plzni se stalo špičkovým evropským festivalem |
Lidovky.cz: Od roku 1992 jste členem nejstaršího a nejslavnějšího divadla ve Francii Comédie-Française. Co to znamená pro francouzského herce? Je to pořád velký kredit, nebo už ta úcta trochu vyvanula?
Je to samozřejmě uznání a potvrzení vašich schopností. Posiluje vás, že to bude nadlouho, že to není žádný přelétavý vztah, ale pevné manželství. Vždyť už je to pomalu třicet let, co tam jsem. Byl jsem velmi šťastný, když jsem se tam dostal, a nešlo jen o existenční jistotu.
Ta je pochopitelně žádoucí, ale systém repertoárového divadla a stálého souboru, kde se lidé znají a slyší se navzájem, mi vyhovuje. Nejsem žádný vlk samotář, potřebuji svou rodinu. Chci mít jasno, co budu v příštím půlroce dělat. Je to prostě velká úleva.
Lidovky.cz: V posledním období jste opakovaně spolupracoval s významným německým režisérem Thomasem Ostermeierem, který ve Francii pravidelně režíruje – od Avignonu až po Paříž. Naposledy jste u něj hrál krále Leara. Jaké to bylo, hrát tuhle slavnou roli v pouhých padesáti devíti letech?
Bylo to po všech stránkách úžasné. Báječná spolupráce. Nejdřív jsme spolu dělali Večer tříkrálový. Thomas dokáže fantasticky rozžít jeviště, vnést na něj autentické emoce. Má jedinečnou metodu, přitom dává hercům obrovskou svobodu, inspiruje je. Postavy v Shakespearových hrách vybízejí k tomu, abychom prozkoumávali sebe sami ze všech stran, jedině tak lze najít cestu, jak do nich vstoupit.
Já jsem se musel vžít do kůže osmdesátiletého starce, ale nejen to, Lear ještě dál stárne a chátrá a podstupuje další proces mizení duše i těla, to není jednoduché zahrát. Během zkoušek jsem díky Thomasovi objevil i humor a ironii, chtěli jsme vážnosti tragédie postavit hráz, protože i v tom nejhorším, co člověk prožívá, je vždy kapka smíchu.
Řešili jsme, jestli mi nevadí hrát Leara v relativně mladém věku. Já jsem říkal, že vůbec, naopak v osmdesáti bych na to neměl sílu a možná ani zdraví. Bavilo mě objevovat stáří, pohroužit se do něj v divadle, hrál jsem tu postavu s vědomím, jaký asi budu stařec. To bylo pro mě vážně zajímavé.
Lidovky.cz: Od roku 2000 režírujete v různých divadlech včetně Comédie-Française, kde jste například uvedl Rostandova Cyrana z Bergeracu. Tato romantická hra má v Česku silnou tradici i díky skvělému překladu Jaroslava Vrchlického. Jak se to má se Cyranem ve Francii a proč jste si ho vybral?
Miluju tu hru, má jedinečného ducha, lehkost, šarm. Popravdě, vybral jsem si ji, protože jsem měl hlavního představitele Michela Vuillermoze. Je to můj vrstevník, kamarád, studovali jsme spolu na konzervatoři a spolu jsme také začali objevovat divadlo. Byl pro tu roli stvořený, měl tu zvláštní kombinaci fanfarónství a citovosti.
Bohužel dnes je po mozkové příhodě velmi nemocný, částečně paralyzovaný a nemůže hrát, což je smutné. Cyrano byl velký okamžik v našich životech, na který nikdy nezapomeneme. Cyrano je ve Francii stále velmi populární, je kvintesencí divadla a publikum tu hru miluje. A pro režiséry a herce je opravdu velmi štědrá. Je v ní všechno, hercům umožňuje doslova létat a zároveň je velmi dynamická, plná klaunerií.
Lidovky.cz: Jací jsou vaši oblíbení dramatici?
Mám rád klasiku, Moliéra, Shakespeara, jsou nesmrtelní a vydrží všechno. Také ruské klasiky: Čechova, Gogola, zvlášť jsem si oblíbil Ostrovského, u nás téměř polozapomenutého. Uvádět dnes ve Francii ruské autory je přece jen složité. Hrál se Les, kritika byla nadšená, ale diváci moc zájem neměli. Před rokem jsem uvedl Ostrovského Bouři a měl jsem velké problémy s následným turné.
Lidovky.cz: Inscenace Hekuba, ne Hekuba, kterou jste uvedli v Plzni na festivalu, propojila Eurípidovu tragédii s příběhem matky, která má autistického syna v ústavní péči, kde je vystaven týrání. Jak tato myšlenka vznikla?
Byla to koncepce režiséra Tiana Rodriguese a vychází ze skutečného příběhu. Znal herečku, která své autistické dítě musela mít částečně v ústavu, a zjistilo se, že personál se o své svěřence nestaral, zacházel s nimi jako s vězni a i je chladnokrevně týral. Tian s ní pracoval jako režisér a tento příběh znal do detailu, velmi ho to zasáhlo. Hledal pak antické drama, které by nějak zpracovávalo téma mateřské lásky, pomsty a krutosti a dalo by se propojit s příběhem.
Lidovky.cz: Premiéra se uskutečnila v červenci na festivalu v Avignonu a tady v Plzni začalo vaše evropské turné. Jaké bylo divácké přijetí v Avignonu a kam s inscenací pokračujete?
Přijetí bylo výborné, diváci byli nadšení. Také jsme hráli v Epidauru, diváků se to evidentně dotýká a jdou s tím. Turné pokračuje nyní v Bratislavě, pak jedeme do Bělehradu, Ljubljany, Istanbulu a dalších měst.
Lidovky.cz: Nejste jen divadelní herec, točíte filmy a určitě bychom měli zmínit aspoň dvě role, které vás uvedly v širší známost. Jednak to byla role filozofa Sartra, pak jste hrál prezidenta Sarkozyho. Jaké to bylo, hrát živého politika?
Báječné, královsky jsem se u toho bavil. Sarkozy je postava z kriminálky, šéf gangu. Byla to opravdu velká legrace a já jsem ani minutu neváhal, hned jsem věděl, jak na to. Udělal jsem si takovou študýrku, jak mluvit, gestikulovat, jak se hýbat, užíval jsem si to.
Se Sartrem to bylo podobné, nejde přece o podobnost, ale o vystižení ducha té postavy, jak si to herec poskládá. Rozdíl byl jen v tom, že u Sartra jsem četl jak divý, zatímco u Sarkozyho jsem pořád koukal na video.
Lidovky.cz: O vašem psaní jsme už mluvili, ale vy jste nedáno vydal knížku povídek, v níž se vracíte do dětství a vzpomínáte na ostrov Oléron poblíž La Rochelle. Co vás k tomu přivedlo?
Jsou to střípky z mého dětství a texty vznikly postupně, snažil jsem se v nich evokovat dávné pocity. Jsou tam i chvíle, které nebyly harmonické, třeba rodinná hádka. Ale to všechno nějak utkví v paměti.
Kniha nemá začátek a konec, je to proud vzpomínek, dávno zmizelých okamžiků a samozřejmě že se úplně přesně nepřidržují pravdy. Odehrávají se i na Oléronu, kde rodiče v polovině 70. let koupili dům a kde od té doby trávíme prázdniny. Je to krajina mého srdce.
Lidovky.cz: A chystáte se psát něco nového?
Ano, jsem vášnivý fotbalový fanoušek a budu psát o fotbalu. Ne o francouzském fotbalu, ale o fotbalu jako fenoménu. A rád bych vylíčil to, co je směšné a absurdní. Asi to nebude pro ty, kdo fotbal milují, ale spíš pro ty ostatní.
