Deset minut filmu a pět tisíc jmen. Švédský režisér pátral po těch, kdo přežili holokaust

LN: Ve filmu mluvíte s pamětníky o konci války a pak jim pustíte záběry, kde vidí sami sebe, jak v roce 1945 vystupují z lodi a jsou konečně na svobodě. Pro pamětníky je to vůbec poprvé, kdy se dozvídají o existenci filmu. Kde jste ho objevil?
Můj otec mi vyprávěl, že když byl malý, bydleli v Malmö nedaleko přístavu. Od konce března 1945 do začátku května 1945 tam přijelo pět tisíc lidí z koncentračních táborů. Švédský diplomat Folke Bernadotte vyjednal s nacisty, že vězni mohli odjet přes okupované Dánsko do neutrálního Švédska. Příjezdy lodí natáčeli 28. dubna švédští filmaři. Z několikahodinového záznamu pak sestříhali desetiminutový film, který se promítal po celém Švédsku a je uložen v našem Národním filmovém archivu. V roce 2011 jsem o této akci natočil dokument Harbor of Hope. Po projekci v Jeruzalémě se ozvala jedna paní a řekla: „Na jednom z těch záběrů jsem já.“ Tenkrát mi došlo, že ve filmu jsou desítky tváří, ale já neznám jejich jména, osudy...

LN: Přípravou dokumentu Každá tvář má jméno jste strávil několik let. Co jste měl na začátku k dispozici, kromě záběrů?
Měl jsem jmenný seznam pasažérů, jenže na co jsou vám informace staré více než 70 let? Říkal jsem si, že už asi nikdo z těch lidí nežije anebo je někde na druhém konci světa a má jiné jméno. Zdálo se mi nemožné něco o nich zjistit, ale zároveňmě to lákalo. Zapojil jsem do pátrání experty ve Švédsku i v dalších zemích.

LN: Jedna pamětnice v Izraeli se vás ptá, jak jste ji našel. Stejná otázka mě napadla při sledování vašeho filmu. Proč v něm není samotné pátrání?
Myslím, že hledání na Googlu není zrovna sexy. Prostě jsme zadávali všechna jména do internetového vyhledávače. Na seznamu je například „Bernhard Kampler“ a „Anita Kampler“, podle data narození jim bylo na konci války osm a deset let. Napadlo mě, že jsou to sourozenci, prohlížel jsem si záběry z přístavu a objevil dvě děti vedle sebe. Potom jsem hledal na internetu a našel fotku nějaké Anity Kamplerové z 80. let. Byl jsem si téměř jistý, že to je ona. Poslal jsem jí fotku z archivního filmu a pak jsme si ho společně pustili a ona vyprávěla, jak se s bratrem za války skrývali a jaká to byla radost a zároveň šok, když se konečně dostali do bezpečí.

Režisér Magnus Gertten

LN: Deset pamětníků vám svěřilo svůj příběh. Je mezi nimi člen odboje z Norska nebo Američanka, která byla deportována do Osvětimi. Co jste o nich věděl při první návštěvě?
Někdy jen základní údaje, jindy jsem objevil článek nebo knihu. Například Američanka Elsie Ragusinová popsala svůj životní příběh v knize, kde líčí, jak odjela v roce 1939 z Ameriky do Itálie, kde žili její prarodiče. V roce 1943 ji nacisté obvinili ze špionáže a byla převezena do Osvětimi. Když jsem jí promítal záběry z Malmö, říkala mi, že vidí svoji tvář a myslí na to, co tehdy cítila, jakou úlevu, ale také smutek. Před deportací se zasnoubila se svým italským přítelem, ale zmizel neznámo kam. Až po letech se dozvěděla, že zemřel.

LN: Váš dokument představuje dva rozdílné přístupy, jak se pamětníci vyrovnávají s minulostí. Někteří ji chtějí vytěsnit, jiní na ni myslí neustále. To byl případ Petea Jacksona, který působí velmi uzavřeně.
On nejdřív tvrdil, že se o minulosti rozhodně bavit nebude. Říkal, že nevidí důvod, proč vyprávět o něčem, co se stalo a už s tím nejde nic dělat. Nechtěl se podívat na záběry ze Švédska, byl přesvědčený, že tam nikoho nemůže poznat a najednou uviděl svoji matku. Ptal jsem se ho, jaké to je, vidět ji konečně na svobodě. A on odpověděl: „Hm, zajímavé.“ Pete všechno bere velmi pragmaticky. Vypráví hlavně fakta, emoce si nechává pro sebe. O tom, co prožil, nevěděla ani jeho dcera, poprvé ho takhle slyšela až v mém filmu.

LN: Záběry z roku 1945 kombinujete se záběry současných uprchlíků, kteří přijíždějí na člunech do Itálie. Proč jste zvolil toto srovnání?
Nemyslím, že je potřeba všechno do detailů vysvětlovat. Když se mě někdo z publika takhle zeptá, říkám: „Přemýšlejte.“ Můj film není o holokaustu, o válce, je o jednom dni, který změní život. Myslím, že jsme už imunní. Když jsou v televizi záběry uprchlíků, vidíme jen bezejmenný dav, neznáme konkrétní příběhy. A podobné je to s dokumenty o válce, jsou tam tisíce lidí a neznáme ani jednoho.

Z filmu Každá tvář má jméno (režie Magnus Gertten).

LN: Promítal jste film v Evropě, v Izraeli i v Americe. Nyní vás čeká prezentace pro Institut dokumentárního filmu v Praze a projekce na festivalu Jeden svět. Liší se nějak reakce publika?
Měli jsme projekci ve Stockholmu, kam přišla delegace z našeho parlamentu. Byli tam i čtyři poslanci z ultrapravicové strany, která je velmi antiimigrační. Díval jsem se na ně při projekci a viděl, že mají na krajíčku. Samozřejmě si nedělám iluze, že by kvůli mému filmu změnili názor, ale... Nějaký efekt to snad mělo. Hodně zajímavé jsou reakce ortodoxních židů, kterým vadí, že ve filmu je málo židovských pamětníků a že jsou tam muslimové. Záměrně jsem k jednotlivým pamětníkům nenapsal, kdo je a kdo není žid. Myslím, že to vůbec není důležité. Ten film není o nich, ale o nás, o našem vnímání reality.