Mezinárodní festival Divadelní Nitra se dožil 20. ročníku. Během let přivezl řadu výtečných inscenací a mnohým režisérům otevřel dveře do světa.
Držet úroveň ovšem není snadné. Festival je závislý na tom, co divadla produkují. Letos se v programu často objevovaly inscenace jaksi antidivadelní. Ale možná je to trend. Proto stojí za pozornost.
Různé podoby nového trendu
Hra Doroty Masłowské Mezi námi v pohodě (TR Warszawa, režie Gregorz Jarzyna) je tohoto úkazu ještě nenápadný příklad, který dojem z dnes již proslulé hry a neméně slavné inscenace nekazí. Drama není lineární, prolíná se několik příběhů a časů, nejasné jsou hranice mezi vážností a ironií, mezi realitou a fikcí, mezi minulostí a dneškem.
Mezi námi v pohodě. Hra Doroty Maslowské.
Wojtek Ziemilski se ve svém dokumentárním Malém vyprávění (Teatr Studio) vypořádává s informací, že byl jeho dědeček agent tajné policie. Víc se nedoví, archiv je mu uzavřený. Drama přináší jen interní konflikt pravdy s láskou. Ziemilski vše čte jako přednášku, bez emocí, hlasem až obřadně neutrálním. Divadlo přijde zkrátka. Zastupují ho šoty z různých tanečních produkcí.
Antidivadlo. Litevská inscenace Gorkého hry Na dně.
Antidivadlem je i litevské Na dně (OKT, režie Oskar Koršunovas). Režisér totiž vyvázal Gorkého hru téměř ze všech situací. Aktéři sedí za stolem jak při tiskovce a odtud říkají repliky, které bez původní souvislosti zní jako poučky. Čím jsou postavy opilejší, tím zjevnější je dutost těch mouder. Lidský je pouze citovaný Shakespeare.
Jinou polohu antidivadla představují produkce, z nichž divadelnost okatě trčí. Například slovenský Kubo (remake), klasika Jozefa Hollého, předvedená jako příběh vysokoškolského ročníku, který ten kus s úspěchem hrával a teď se snaží inscenaci obnovit (SKD Martin, režie Dodo Gombár). Výsledek je destrukce původní hry a banální, televizní historie bývalých spolužáků. Zbývá zajímavá výprava a groteskní herectví, divadlo samo o sobě.
Dramaticky chudě vypadá i Kuchyně Arnolda Weskera (nitranský DAB, režie Zoltán Balász). Hra oproštěná od sociálních konotací nabízí žánrový obrázek rušného provozu kuchyně velké restaurace. Zdrojem diváckého potěšení je čistě jevištní, antinaturalistická stylizace: aktéři si s gustem hrají v obřím pískovišti, z písku i „vaří“.
Médea jako čečenská teroristka
Divadlo z různých stran kontaminuje moskevskou Médeu (MTJuZ, režie Kama Ginkas). Na scéně to vypadá jak po katastrofě a Médea vstupuje v podobě čečenské teroristky, opásané miminky místo výbušninou. V inscenaci ale o válku a Čečnu nejde. Jejím tématem je samo okázalé, sebevzhlíživé herectví Jekatěriny Karpušiny. Nakonec celá ve zlatě odletí. Čert ví, zda se bohyní stává postava nebo její představitelka. Obojí je protivné.
Divadelná NitraMezinárodní divadelní festival, 23. - 28. září 2011 |
Jestliže se předchozí inscenace opírá o známý příběh, tři další, autorské, mají právě s příběhem problém. Pseudoantický je belgický Dům jelenů (Needcomapy, autor a režie Jan Lauwers). Lauwers vychází z reality: jedné z jeho hereček zabili v Kosovu bratra. Z faktu odvíjí historii prolité krve vykupované další krví. Příběh je fantastický. Zjevně těmi jeleny, chovanými v budově bývalého nádraží. Aktérům, kteří jsou doma v pohybovém divadle, žvanivá hra a „prožívání“ příliš nesedí.
Název britského Prázdného příběhu (Forced Entertainment, autor, režie a obrazy Tim Etchells) je výstižný. Líčí se temné a groteskní postkatastrofické putování. Onu „polohu“ dobře znají čtenáři komiksů. Zde je to klišé pro plezír. Takový méně nápaditý Limonádový Joe 21. století. Hlavní problém je ale v tom, že nejde o divadlo. V projekci sledujeme obrázky; pouze text není v bublinách, čtou ho po stranách plátna sedící herci. Z divadla je komiks dabovaný naživo.
Ještě dál postoupila Paranoia Rafaela Spregelburda (Théâtre des Lucioles, režie Marcial Di Fonzo Bo a Elise Vigier). Soubor z Rennes předvedl zhola úmorné fantasy. Nějací mimozemšťané se krmí příběhy. Poté, co všechny strávili, žádají další. K mání jsou zřejmě jen ta klišé. A nové mohou být jen příběhy zhola nezajímavé. Doufám, že v tom není inscenace prorocká.
Hrají, jak kdyby žili
Publikum v Nitře přivítalo každé obyčejnější dílo. Z hlavního programu například Weissensteina z Divadla Komedie. Nejpůsobivější byly asi Lovecké scény z Dolního Bavorska. Hru Martina Sperra nastudoval v budapešťském Národním divadle jeho šéf. Říká, že jde o tradiční divadlo, ale takové, které co nejexpresivněji reaguje na dnešní sociální situaci. Hra pojednává o bavorských buranech a homosexuálovi, který se stane tím, co okolí očekává: vraždící bestií. U Alföldiho vidíme naturální typy lidí, kteří vykonávají naturální činnosti: plní pytle obilím, sekají dříví, melou maso… I krev, která při vraždě vytryskne, vypadá opravdově. Ti vesničané jsou příbuzní měšťanů odchovaných bulvárem: sexu, chlastu a drbů chtiví, mravokární soudci.
Zdá se, že maďarské divadlo dosáhlo skvělé fúze psychologického herectví a praktik experimentálních scén. O této inscenaci se mluví podobně jako o dramatizaci Sorokinova Ledu z repertoáru téhož maďarského Národního (ten viděli diváci na letošním mezinárodním festivalu Divadlo). Nazývána je hyperrealistickou. Nejde o iluzi či karikaturu, nýbrž o zvětšený, dokonale vykreslený detail skutečnosti. A aktéři hrají, jak kdyby žili.
Nepochopitelné je jen, že tentýž Alföldi, který doma udělal divadlo světové úrovně, je podepsán pod hrůzostrašně ukoptěným Rigolettem plzeňské opery. Je chyba na české straně?
