Hudbymilovný kokainista Holmes, štrikující slečna Marplová, tlustý asociál Nero Wolfe nebo filozofující, depresivní Cohle z Temného případu - coby hrdinové detektivek se už představili prakticky všichni podivíni, které si dovedete představit.
Soukromé očko trpící Downovým syndromem je ovšem přece jen novinka. Od tohoto nápadu se odvíjí film s diagnózou v názvu - Detektiv Down. Autorem snímku, který právě přichází do českých kin, je norský filmař Bard Breien. Ten svou zajímavost osvědčil už svým debutem - tragikomedií Kurz negativního myšlení. Také ve snímku, který svému tvůrci v roce 2007 vynesl na MFF Karlovy Vary Křišťálový glóbus za režii, hráli klíčovou roli postižení hrdinové. Režisér tehdy konfrontoval depresivního, impotentního invalidu, kterého měli podle přání jeho manželky nabít ostatní postižení pozitivní energií.
Nedejte na první pohled. Hlavní hrdina Robert Bogerud chce být opravdovým akčním detektivem.
V novém filmu Bard Breien nevytěžil jen střet jinakosti s normálním světem, jak by se dalo očekávat. Osmadvacetiletý hlavní hrdina Robert Bogerud se totiž nepokouší z diváků prvoplánově vymačkávat slzy dojetí.
Mladík dětského vzhledu, který žije v ústavu pro mentálně postižené s veselým názvem Beruška, nepostrádá vážnou, lidskou důstojnost ani nepřehlédnutelný komediální talent. Roberta ztvárnil neherec trpící skutečným Downovým syndromem. Svein André Hofso Myhre zcela naplňuje představu klasické komické postavy ve stylu Bustera Keatona: také jeho Robert prochází nepřátelským, chaotickým světem jako cizinec obrněný proti posměchu a pohrdání melancholickou maskou.
Robert chce být jako soukromé očko ve stylu Humphreyho Bogarta - v klobouku a dlouhém kabátě ovšem působí mladý muž drobného vzrůstu nepatřičně. Od vysněného prvního případu ho vzdaluje jeho tvář, která ho z pohledu případných klientů beznadějně stigmatizuje. "Mongoloid" přece postrádá jakékoli intelektuální schopnosti... Není divu, že první zakázku dostane Robert od mondénní Isabel Starrové, která si nepřeje nic jiného, než aby se její zmizelý manžel nikdy nenašel.
Záhada zmizelého subžánru
Každý slavný pátrač má svou osobitou metodu, jak odhalit zločin. Netradiční detektiv Bogerud sází na svéráznou metodu, kdy se vciťuje do osob, po kterých pátrá. Takže rodina bývalého bruslařského šampiona Olava Starra se nestačí divit, když samozvaný vetřelec začne bystře odhalovat její tajný chorobopis.
Nedostatek lásky ovšem není jen diagnózou Starrových, ale prosazuje se i v prostředí, které Roberta obklopuje. Samotou a depresí strádá i hrdinův ovdovělý otec kriminalista, který se v kanceláři místo pátrání po zločincích věnuje brouzdání po internetových seznamkách. Vztah Roberta a jeho otce působí realisticky oproti bizarnímu světu Starrových, kterým jde hlavně o dědictví po babičce, jež je stále ještě poněkud příliš naživu. Vše, co Robert vypátrá, ho ovšem obloukem vrací k tématu jeho vlastního existence - nedostatku komunikace a absenci lásky.
Z filmu Detektiv Down
Detektiv Down tak celkem sebevědomě osciluje mezi černou komedií, psychologickým rodinným dramatem a detektivkou v klasickém pojetí americké drsné školy (respektive filmem noir). Na rozdíl třeba od Marhoulova Mazaného Filipa ovšem nejde o parodii, která by zpochybňovala podstatu detektivního pátrání. V jeho rámci naopak Robert osvědčuje inteligenci, bystrost a vtip. Pokud ovšem jde o nezbytné atributy tohoto subžánru - akční scény -, těží z nich tvůrci filmu především komediální situace. Nešťastnému detektivovi prochází, že se v honičkách pohybuje jako roztomile těžkopádně medvídě, což vážně destabilizuje uvěřitelnost celé podívané. V řadě jiných případů totiž hrdina svým protivníkům stačí - a dokonce je předčí, takže nad nimi může zvítězit.
Detektiv DownNorsko / ČR / Dánsko 2013 |
Detektiv Down tak zůstává jen roztomilou, svébytnou hříčkou, která je pro nás důležitá i proto, že se natáčela v Čechách a mají na ní podíl čeští členové štábu (i když to z filmu moc není poznat). Jako legitimní vzpomínka na nestárnoucí, drsný, romantický svět filmu noir samozřejmě neobstojí - a nejspíš je chyba to po něm chtít.
V rámci koprodukčních "eurofilmů" totiž naplňuje zadání veřejně prospěšného projektu. Samozřejmě tedy nepojednává o skutečném Downově syndromu, ale o jeho poetické verzi, jejímž prostřednictvím tvůrci relativizují pojmy výlučnosti a normality. Robert Bogerud tak usvědčuje realitu z šílenosti a její "normální" obyvatelé jsou postiženější než on sám. Nic z toho nepůsobí překvapivě ani podvratně, ale podívat se na to v rámci tohoto filmu je něco jako zábava pro všechny slušné lidi.
