Film měl premiéru v roce 1979 a vše, od Hanzlíkova námětu a scénáře, přes Herzovo opatrné, ale přece jen ještě nápadité režisérské kouzelnictví, výbornou kameru Jiřího Macháně, originální výpravu manželů Švankmajerových, Hapkovu hudbu až po ďábelsky intrikujícího Juraje Kukuru v roli hlavního padoucha, mělo punc tehdejší doby.
Byl to jeden z možných, tehdy snad přijatelných i řemeslně slušně odvedených úniků z šedivé reality do předem povoleného snu, snu o vítězství studenta Martina nad zlou čaromocí dvorního astrologa, vládnoucího už tři sta let síni času a živícího se elixírem z lidských srdcí. Byl tu nejen „hvězdný“ Kukura, ale i tehdy ještě neokoukaní Julie Jurištová v roli zhypnotizované princezny Adrieny a Ondřej Pavelka jako mladý neohrožený Martin, který zázračně oživí osm mrtvých srdcí a podaří se mu zachránit i to deváté, totiž svoje, a vyvede probuzenou princeznu ze zakletí (ve finále ovšem, jak také jinak, upřednostní před zachráněnou aristokratkou dívku z lidu, Tončku).
To vše tenkrát snad překrylo kostrbatost motivací u obou hlavních hrdinů, v žánru pohádky povážlivou (aby nabyl platnosti třídní konec a Martin mohl pospíchat, ač na ni dočista zapomněl, za svou lidovou loutkářkou Tončkou, dá princezna nepochopitelně před svým zachráncem přednost dalšímu padouchovi). Co s tím vším provedl režisér - ve spolupráci s dalším scenáristou Janem Drbohlavem - dnes? A hlavně - co to všechno pohledává teď a tady, v roce 2011 na našem ND (čti: Nejdotovanějším divadle)?
Herci jsou v tom nevinně
Vidět v jednom měsíci produkce srovnatelně velkých kamenných scén z německy mluvících zemí a pak navštívit tuto dávno zastydlou, uměle ohřívanou českou kaši ve Stavovském, je docela šok.
„Pohádkové“ televizní hraní, důvěrně známé z (pseudo)realistických pohádkových šablon padesátých až osmdesátých let minulého století, poznamenává totiž celou inscenaci (možná s výjimkou Němcova střízlivě vedeného astrologa Aldobrandiniho a snad jediné povedené komediální kreace Filipa Rajmonta v epizodě Hrbáče). A to od lidově bodrého Šaška Ladislava Mrkvičky přes lidově „moudrého“ Principála Vladimíra Javorského (obě adjektiva možno libovolně zaměňovat, a přidat k nim ještě Tončku Pavly Beretové) až po Matáskova Hejtmana, kráčející to vyčpělou šarži zlého policajta - všechno to jsou podoby herectví z anno dazumal (k dokonalosti třídní idyly chyběl snad jedině Trautenberg).
Jan Drbohlav, Josef Hanzlík, Juraj Herz: Deváté srdceRežie: Juraj Herz |
Herci jsou v tom však nevinně - nemohou za to, že snad v dobré víře poskytli svůj nemalý talent omylu dramaturgickému i režijnímu (oproti někdejší švankmajerovské filmové scénografii působí náhle uboze a bez jediného nápadu i Cabanova scéna: snad jedině kostýmy a ironizující choreografie dvorních tanců snesou přísnější měřítko).
Horší je vidět, jak ND mrhá mladými talenty. Viděl jsem v poslední době skvělé výkony Igora Orozoviče v Národním divadle moravskoslezském (Amadeus, Její pastorkyňa, Cenci) a čerstvou Blanche Lucie Žáčkové v Činoherním klubu řadím k výkonům roku: o to víc mi bylo líto, jak se první marně potýká s Martinem a druhá si neví rady s nehratelnou Princeznou Adrienou.
