LN Proč najednou sólo?
Původně jsem měl myšlenku na filmový scénář. Dlouho jsem si psal pro sebe, schraňoval obrazové materiály, textové poznámky, rozvíjel své motivy a témata z předcházejících spoluprací a psal příběh. Jenže pak z televizní minisérie sešlo a já se rozhodl, spolu s vydavatelkou Karolinou Voňkovou, že ten scénář adaptuji do komiksu: svobodně a podle svého. To se stalo, kniha vyšla. Teď věc nabírá znovu obrátky, takže nakonec ten film možná bude…
LN Kde se vzal nápad na komiks o dvou sestrách, které jsou trochu divné, bláznivé?
Většina mých prací souvisí se zpracováním starších obrazových materiálů, třeba fotografií z módních časopisů. A právě v jednom časopise ze sedmdesátých let jsem objevil fotografii dvou modelek seniorek. To nastartovalo příběhové téma a vlastně i žánr retrodetektivky. Impulz byl náhodný, s nápadem jsem si dlouho pohrával, ale další práce už byla ryze stavební jako na každém scénáři.
LN Jak se dělá komiksové album ve dvou, ve třech, ve čtyřech lidech, třeba Návrat krále śumavy, Ve stínu šumavských hvozdů, Thea a Papouščí muž, O pribjehi?
Nevýhody jsou tu zároveň výhody. Když člověk pracuje sólo, je pořád v nejistotě, jestli není už úplně mimo. Kdežto při spolupráci má autor v tom druhém dramaturga nebo redaktora, všechno, co dělá, může hned konfrontovat. Ovšem s Džianem Babanem máme pravidlo, jako měl Jean-Claude Carriere s Luisem Buňuelem: právo veta. Vždycky musí být shoda, vždycky musí jít o dílo, které vyhovuje oběma. Osobnější nebo radikálnější nápady si musíš při spolupráci schovat na příště – anebo je zapomenout.
LN Pokud jde o osobnější nebo radikálnější nápady, přijde mi, že Sestry Dietlovy jsou daleko uměřenější než vaše prvotina, Sloni v Marienbadu, kterou jste vydali před patnácti lety…
Dá se říct, že jsme se zklidnili – směrem k uměřenější, srozumitelnější naraci. Když jsme kolem roku 2003 začínali, byli jsme opojeni jednak výtvarnou technikou, jednak náhodností, kterou jsme si ve vyprávění mohli dovolit. Studovali jsme tehdy FAMU a dělali hlavně na scénářích, Sloni v Marienbadu vznikli bokem, vlastně jsme si hrou v komiksu ulevovali. A byla to eruptivní úleva, kde se spontánně míchaly momenty surreální, kafkovské, absurdní. Pravidla komiksové řeči jsme se naučili až později. Okouzlení vystřídala serióznost, hra s náhodou se vyčerpala. Zjistili jsme, že komiks je plnohodnotné médium, a že když nemůžeme točit filmy, realizujeme se tady.
LN Když jste začínali práci na Slonech, vyšel Alois Nebel a rozeběhla se nová vlna českého komiksu. Měla na vás vliv?
Ani ne. My jsme to měli vážně hodně dlouho jako hru na škole: kopírka, nůžky, lepidlo, pár základních barev. Pak si nás všiml Robert Krumphanzl a otiskl pár stránek v Revolver Revui. Divili jsme se, že je to zaujalo. Ale pomohlo nám to, začali jsme si komiksu víc všímat. A Nebel nám možná potvrdil, že to médium za zájem stojí. V té době jsem znal hlavně Maus Arta Spiegelmanna a Padoucnici Davida B.
LN Narážka na Jaroslava Dietla v názvu Sester Dietlových má hlubší smysl?
V tom komiksu je skrytá hra, která je součástí mojí metody: Všechny postavy se jmenují, ať křestním jménem, nebo příjmením, podle československých normalizačních scenáristů. Souvisejí s dobou mého dospívání: z jedné strany Dietlova Nemocnice na kraji města, z druhé My všichni školou povinní Markéty Zinnerové. Ty seriály vytvářejí pocit doby a všichni je mají vryté v paměti, chtě nechtě si je neseme s sebou životem. Takže ano, Dietl v názvu má hlubší smysl. Symbolizuje podivnou idylu, za níž jsou schované věci, o nichž se nesmí mluvit.
LN Vedle filmové scenáristiky děláte taky pro divadlo. I tady je souvislost s komiksem?
Určitě. Pořád jde o jeden příběh. Pro mě je důležitější téma, látka, se kterou pracuji, než způsob zpracování. Někdy z toho vyjde komiksové album, jindy si kus vyloženě řekne o herecký výkon na divadle nebo ve filmu.
LN Váš rukopis si nelze splést. V českém komiksu jste solitér výtvarně i scenáristicky. Máte tady přesto blížence?
Jiřího Gruse. Ale je to dáno tím, že s ním spolupracujeme. Je neuvěřitelně vykreslený, ale zároveň nepřestává hledat nové formy, nové možnosti vyjádření. Trochu rozporný vztah mám ke Kájovi Saudkovi. Chápu, že je legenda. Uznávám kvality, osobitost jeho výtvarného rukopisu, ten jistě obstojí i za hranicemi, ale v jeho příbězích jsem se vždycky trochu ztrácel.
LN Jak jste se potkali s Grusem?
Dlouho jsme po sobě pokukovali. Cítili jsme s Džianem, že naše výtvarná technika na některé látky nestačí. Džian pak od jedné kamarádky přinesl román Stanislava Komárka Mandaríni. Začetli jsme se a nejvíc nás zaujal motiv ztracené mayovky. A najednou se všechno spojilo. Hned jsme věděli, že s tím musíme za Jirkou – úplně jsme viděli album stylizované jako rodokaps. A on souhlasil.
LN Společně jste realizovali ještě album Drak nikdy nespí. Chystáte něco dál?
Drak Jirku hodně vyčerpal. Takže ho teď strašíme tím, že pro něj máme připravený několikasvazkový dobrodružný komiks. Myslíme to ale trochu vážně.
LN Chytily se některé vaše knihy v překladu?
Trilogie O pribjehi vyšla ve francouzštině, Chyba podle románu Marka Šindelky v polštině a Panáček, pecka, švestka, poleno a zase panáček s Chrudošem Valouškem v nizozemštině – i když to není komiks, ale knížka pro děti.
LN Na čem teď děláte?
Soustředím se na filmovou verzi Sester Dietlových. A pokračujeme s Karlem Osohou a Ondřejem Kavalírem na komiksové adaptaci románu Davida Jana Žáka Návrat králeŠumavy; budou ještě dva díly.