Prozaik, dramatik, básník a překladatel, novinář, literární, divadelní a výtvarný kritik, estetik a filozof, ale také světově známý spisovatel Karel Čapek byl už podroben mnoha ideovým revizím a osočen z ledačeho. Měšťák i socialista, vizionářský antikomunista i levicově smýšlející pisálek, salonní elitář či humanista i pravicový demokrat, hlásná trouba Hradu... Brněnské divadlo Feste se však ve své inscenaci v podobných kategoriích nepohybuje, přestože na závěr k současné politice i vývoji světa zamíří. Režisér Honzírek se dvěma protagonistkami vytáhli z Čapkova rozměrného díla jen první dějství R. U. R. a dvě jeho hrdinky: Helenu Gloryovou s robotkou Sullou. Výsledkem je inscenace, která přes téma soužití člověka se strojem (lépe řečeno s moderními technologiemi a umělou inteligencí) mluví o destruktivním vlivu techniky na mezilidskou komunikaci. Hraje se tady vlastně o hluboké druhové izolaci lidí, a to za promyšleného virtuálního šmírování jejich vlád.
Žádné školometské sci-fi
Honzírkova inscenace ovšem není tak prvoplánová, že by z Čapka, jehož hrou je tady ani ne z poloviny kontaminováno první ze tří dějství, jenom vytahovala jakési školometské sci-fi o naší riskantní koexistenci se stroji. Intelektuálka a tvrdá osamocená manažerka Helena Gloryová si v prvním jednání koupí v obchodě chatbot a posléze i Sullu. Následuje bezmála až holčičí romance dvou atraktivních žen. Jenomže Helena začíná fatálně přicházet o takzvaný rating důvěryhodnosti. Hraje online hry, což se nesmí a čímž se usvědčuje, píše si zakázaný deník, což Sulla ví.
RECENZE: Bratr spánku. Inscenace se nedočkala žádného slitování ani od režiséra |
Deníkový motiv, který předznamenává hrdinčin hluboký sociální pád a vyloučení, si tvůrci vypůjčili z Orwellova slavného 1984. Jen vše sledující Velký bratr je anonymně schovaný právě za onen vládní rating a následné vyvěšení na obrazovce hanby – „display of the shame“. Rating podléhá přísné kontrole, a pokud příliš klesne, dostane se člověk do hledáčku a velkých osobních i existenčních problémů, posléze i do vazby. Pokud se nechce Helena zpovídat z překročení nařízených norem, je surově bita. Tato disidentka oproti vlastní vůli si tedy musí vymyslet novou práci. Začne dělat rozhovory a potkává se se současnou americkou politoložkou Virginií Eubanksovou. Tato profesorka z newyorské univerzity v Albany píše a rozumí vztahům mezi technologiemi a sociálními tématy, zabývá se digitální chudobou a napsala knihu Automatizace nerovnosti. Je jasné, že s Helenou najdou společné téma a zdá se, že i milenecký vztah. To aby v poměrně drsném příběhu Honzírek zřejmě zachoval onu čapkovskou jiskřičku víry v lidské dobro. Důležité bude dodat, že z Čapka tady chybí militaristický moment originálu R. U. R.
Možnosti příspěvkové organizace Feste, která hraje v industriálním prostoru brněnských mrazíren, jsou omezené prostorově i finančně. Divadelně Honzírek vše řeší pouhým systémem tří opon, které obě protagonistky střídavě odkrývají a zatahují. Příběh roubovaný na R. U. R. Honzírek hned od začátku prostříhává videosekvencemi bité Heleny. Tyto filmové dotáčky oddělují přestavby i mnoho výstupů, zpočátku působí tajemně a nelogicky. Postupem času vše od idyly spěje až k jakémusi sociálnímu thrilleru a ony videovstupy stupňují napětí, oživují stísněný komorní rozměr kusu.
Samozřejmě se pozornost upírá ponejvíce k oběma herečkám. Je zajímavé pozorovat jejich herecký projev prorůstající hi-tech slovníkem dneška. Veronika Soumarová věří v dramatický potenciál svojí Heleny a ukazuje samolibou ženu, kterou doslova utlučou požadavky digitální a virtuální společnosti. Nabízí srovnání svého zdařilého činoherního a filmového herectví v detailních sekvencích obličeje a mimiky ve vzpomínaných videozáznamech. Sulla Lucie Ingrové naopak velmi správně žádnou mimiku nemá, tento lehce stylizovaný robotický projev nepostrádá opravdovost a je promyšleně vystavěný. Ingrová si emotivnější výstupy samozřejmě užije jako jmenovaná politoložka v drsném odosobnělém závěru.
Honzírkova inscenace je nepochybně zajímavou prací s Čapkovou předlohou, je důvtipnou nejen dramaturgickou ukázkou, jak lze s naším velikánem nečítankově a smysluplně pracovat. Příběh natvrdo přimyká k dnešku, v němž třeba Čína už zavádí propojení státního dohledu s možnostmi komerčních datových databází či naoko nevinných aplikací v mobilu. Tato děsivá kontrola naoko funguje jako sociální portál, s jehož pomocí se ale hlídáme navzájem, naše virtuální stopy jsou dohledatelné a kontrolovatelné. Display of the Shame tak nápaditě i angažovaně predikuje tuto hrozbu, i když se v konečných sociofilozofických rozpravách obou žen přihlížející místy ztrácí.
