Divákům zřejmě chvíli trvalo, než se nechali vtáhnout do stylizovaného světa tohoto světoznámého divadelníka, plného bizardních postav, hry světel, stínů a barev na zdánlivě prázdném jevišti.
Za spíše obdiv než nadšení označil své první dojmy kritik Divadelních novin Jan Kerbr. "Herci výborně plnili to, co s nimi Robert Wilson nacvičil. Přestavení je velice efektní, byla to krásná podívaná, ale mám pocit, že Čapkův text byl poněkud potlačen," řekl Kerbr a ocenil hudbu Aleše Březiny.
Podle šéfredaktora měsíčníku Svět a divadlo Karla Krále je inscenace po čase opravdu činohrou Národního divadla, kterou se lze chlubit i v zahraničí. "Myslím, že to je krásná ukázka toho, že když se něco dělá přesně, nemusí to znamenat, že to není svobodné," uvedl.
"Je to pro mě velmi artistní a svým způsobem obdivuhodné divadlo, které mě ovšem nechává velmi chladnou. Dívám se spíše nato, jak je to udělané, obdivuji kázeň herců, scénografii, ale nejsem tím oslovena," řekla kritička deníku Právo Radmila Hrdinová. Obává se, že jde spíše o inscenaci pro "klub přátel Wilsonova divadla," jak řekla.
Wilson už s operním souborem české první scény úspěšně připravil Janáčkův Osud a v červnu 2010 uvedl operu Káťa Kabanová. Do role záhadné femme fatale Emilie Marty nyní v tomto činoherním představení obsadil pětaosmdesátiletou hostující operní pěvkyni Soňu Červenou, s níž spolupracuje 25 let.
Další role ztvárnili na základě konkurzu Miroslav Donutil, Filip Rajmont, Václav Postránecký, Petr Pelzer, Pavla Beretová, Jan Bidlas, Milan Stehlík a jako host Vladimír Javorský. Ten se objevil v připsané roli "muže s hůlkou", který v původním textu není. Na jevišti však všechno řídí, organizuje, manipuluje a komentuje.
Čapkova fantastická komedie z roku 1922 s téměř detektivní zápletkou přináší pohled do světa operních div a zdegenerované šlechty. Podle dramaturga Martina Urbana slibuje odlišný vhled do Čapkovy tvorby, inscenaci založenou na mnoha vrstvách textu a dosud nevnímaných kontextech.
Upozornil, že Wilson klade důraz na výtvarné a herecké gesto, rytmus, pohyb, světlo, hudbu a zvuk. V textu podle něj odstranil "konverzační manýry" a soustředil se na fakta.
Režisér Wilson Čapkovu hru označil za "bláznivě zamotaný příběh". V tiskových materiálech uvedl, že ho zaujala absurdita textu. "Připravuji netradiční inscenaci Věci Makropulos, která bude se všemi předchozími nesrovnatelná. Vážím si podpory, kterou cítím od celého hereckého obsazení včetně muzikantů. Našel jsem zde skutečně vynikající partnery," napsal.
První fáze přípravy proběhla ve Wilsonově tvůrčí laboratoři na Long Islandu v USA v létě 2009, kde byl i autor hudby Aleš Březina. Druhá fáze se konala na jaře ve zkušebně Stavovského divadla. Zkoušelo se bez textu, ale s připraveným a doplňovaným hudebním, zvukovým a světelným scénářem a se základy kostýmů. Závěrečná část začala 8. října s hotovými kostýmy, s postupným líčením, s textem, hudbou, zvukem a světlem.
Součástí scénografie je Wilsonova unikátní světelná opona o rozměru devětkrát osm metrů. Má 54 světelných okruhů, které umožňují rozsvěcet skupiny jednotlivých písmen.
