Při zahájení festivalu Wiener Festwochen, který probíhá během května a června, byla ve Vídni vyhlášena „Svobodná republika Vídeň“. Měla svou ústavu, hymnu a radu, kterou tvořili vídeňští občané, místní umělci a čestní mezinárodní členové.
Během tří víkendů se při festivalu konaly tzv. Vídeňské procesy, představení, která byla uspořádána jako soudní jednání a stavěla na jeviště vždy dvě osobnosti veřejného života, které byly podrobeny pomyslnému detektoru lži v „krabici pravdy“, skleněné kostce, stojící před vídeňskou Muzejní čtvrtí.
„Musíme hacknout systém“
Během těchto veřejných slyšení se probíraly skandály a kontroverze vídeňského politického života a etická dilemata současného světa. Rada republiky vydala Vídeňskou deklaraci, desatero zásad, podle kterých by se měl festival v budoucích letech řídit.
Některé z nich obecně platné pro všechny festivalové aktivity, jako transparentnost, otevřenost, odpor proti diskriminaci a násilí, jiné konkrétně měnící provoz a podobu festivalu, přesně podle Rauova prohlášení „Musíme hacknout systém“.
Jak se mu to podaří, ukážou příští ročníky, nicméně se zřejmě nezmění to podstatné, co dělá z Wiener Festwochen přední evropský festival – program, který kromě produkcí experimentálních, žánrově hraničních, vyhledávajících aktuální témata, nové formy a tváře přiváží především proslulé evropské i světové divadelní tvůrce.
Letos byla ve Vídni k vidění mj. inscenace Christiane Jatahy, brazilské režisérky, jejíž Hamlet je ženou v současném světě, Barocco Kirilla Serebrennikova, které režisér začal koncipovat v domácím vězení v Rusku jako manifest za svobodu oslavující ty, kteří se vzepřeli útlaku, dále Brookova Bouře, Twarkowského velkolepý audiovizuální projekt Rothko nebo Liebestod Angéliky Lidell.
Médea v dnešním světě
Milo Rau se představil inscenací Mozartovy opery La Clemenza di Tito ze ženevského Grand Théâtre a Médeinými dětmi z divadla NT Gent, které po několik let před svým působením ve Vídni vedl.
Představení jako by spojovalo dvě hlavní tematické linie, jimž se Rau v poslední době ve své tvorbě věnoval – řadu inscenací antiky a linii zabývající se rodinnými vztahy.
Médeiny děti jsou po Orestovi z Mosulu a Antigoně v Amazonii dalším titulem, v němž Rau do antické tragédie vkládá paralelu osudu hlavní postavy, která se odehrává v současném světě a opírá se o skutečné události.
