Shalom, shalom!“ pokřikují na sebe Bolek Polívka (56) a Jan Přeučil v improvizované herecké šatně Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. To jediné naznačuje, že za pár desítek minut se z rozevlátého klauna stane židovský lichvář Shylock. Že z něj půjde hrůza, až si bude brousit nože, jimiž chce vyříznout libru masa z Antoniova živého těla. „Ta libra masa je má a já ji chci!“
Zatím se ale nijak nepřevtěluje. Upíjí kolu, pokuřuje tenká voňavá cigárka, je zcela střízliv, dobře naladěn a tváří se spokojeně. Aby taky ne: má pět dětí, dva České lvy, vlastní divadlo, dva televizní pořady s vysokým ratingem, farmu, koně, hospodu, dokonce vlastní království. Občas v rozhovoru použije plurál majestatikus. Co si může alfa samec, jakým vždycky chtěl být, přát víc? A v září půjde do kin nový film Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky, v němž Polívka hraje - Polívku. „Náš Bolek“ se zkrátka už za života stal institucí, takovým chodícím Disneylandem.
Čeho se nejvíc bojíte?
Já se celý život šíleně bojím mučení. Možná proto, že jsem se narodil po válce a bylo to všechno tak živé. S klukama jsme rozebírali, co bychom ještě vydrželi, co přiznali a co ne. Představ si, že ti dávají špendlíky pod nehty. Řekl bys něco? A byli mezi námi ti, kteří věděli, že by nic neřekli a nikdy nezradili.
A vy?
No to vůbec netuším. Můj synovec, který vyrůstal v Kanadě, má velkou knihovnu, objednává si všechno možné. Například má příručku, jak spáchat sebevraždu. Tam se můžete poučit, jestli je lepší si podřezat žíly, nebo skočit z okna. Zkrátka taková normální kuchařská kniha pro sebevrahy. A taky mi ukazoval knihu o mučení. Já do ní nahlédl, a i když mě perverzně lákalo to číst celé, raději jsem to nečetl. Tam byly rady, jako že když někoho mučíte, je lépe, aby na to dobře viděl, jak mu usekáváte ten prst, než když má ruku nějak takhle stranou. (pantomimicky předvádí sekání prostředníku) Že to působí daleko víc. Věděla jste to?
Radši toho nechte, nebo tady sebou seknu...
No! Sekla sebou při rozhovoru s komikem! (směje se) To by šlo.
V novém filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky hrajete Bolka Polívku, člověka tak bohatého, že může mít úplně všechno a vlastně už ho nic nebaví. Scénář je scénář, ale přece jen: Zažil jste někdy náznak nudy z bohatství?
Já myslím, že to je taková naše pěkná iluze o bohatých lidech. Že na tom musejí být chudáci strašně špatně, že se prostě nudí a potřebují radu od nás, od těch Honzů, který tak bohatý nejsme, ale zase máme toho fištróna. Ve skutečnosti se bohatí mají a umějí se určitě bavit skvěle, můžou hodně vidět, vzdělávat sebe i děti v dobrém tónu.
Nemusí jít o peníze. Nudit může i to, když jde člověk, tak jako vy, od úspěchu k úspěchu. A pocit štěstí, jak prý máme zakódováno v genech, nemůže nikdy trvat dlouho, protože šťastný člověk by v přírodě nepřežil...
Ono to ale nezevšední, jak si představujete, protože znova a znova nikdy dopředu nevím, jak to dopadne. Proto já taky nikdy nežádám nějaký přehnaný honorář, jako že já jsem ta hvězda a vy víte, proč mě obsazujete, tak mi sakra dejte nějaký pořádný peníze. Styděl bych se pak. Vždycky budu pochybovat.
Překvapujete mě. Vy si nevěříte?
Nikdy si nevěřím. Každé téma je jiné, každé představení je jiné, v jiných souvislostech, pořád o sobě pochybuju. Ono to není tak, jak by se zdálo, že jakoby přeskakuju z vrcholku na vrcholek, z borovice na borovici, že se pohybuju jen v korunách stromů. Někdy v mechu šutr se najde.
Přitom působíte dojmem, že vám jde všechno lehce, s hravostí. Trápíte se někdy kvůli práci?
No určitě. A jsem vděčný za to, že si čas od času můžu zahrát takzvaně vážné postavy. Protože když se to povede, je to můj dan, mistrovský stupeň, jako mají karatisti. Akorát u nás je takový ten tlak: A proč pořád ten Hřebejk nebo ta Chytilová obsazují toho Polívku, co s ním porád, copak nejsou jiní? Takže začíná být trochu občanská odvaha režiséra mě obsadit. (směje se) Ale Hřebejk to už pochopil a už mě neobsazuje, tam je to v pořádku.
Máte dva České lvy...
(skočí mi do řeči) ... a cenu z Karlových Varů, nezapomeňte...
... vyšlo o vás několik knížek, popularitu máte jako málokdo. Po čem může člověk jako vy ještě toužit?
Nejjednodušší odpověď by byla, že toužím po tom, aby to tak zůstalo. Aby byli všichni zdraví, zkrátka takové ty nejnormálnější věci. Protože, a to se člověku stane, ať chce nebo nechce, když má štěstí, tak to začíná úmrtím rodičů, a potom to začne šít do jeho okolí, starší bratři...
...zkrátka se začne kácet v našem lese.
No a ještě se říká, že nejdřív jdou ty nejlepší stromy. Takže je člověk najednou rád, že není nejlepší strom. Že je jenom nějaká ta kleč.
Není to příznak stáří, chtít, aby to zůstalo? Vy už netoužíte po Oscarovi?
No uměl bych ho teda přijmout... (směje se) Já jsem nedávno v Karlových Varech měl předávat cenu a oni mi furt říkali: „Bolku, prosím tě, nepij.“ Já měl jen trošku šampaňskýho, ne že bych byl opilej, takovou jen špičku jsem měl. A najednou se ukázalo, že mám cenu předávat sám sobě. Kdybych to byl tušil, tak jsem se připravil. No... takhle jsem byl takzvaně zábavnej.
To zní, jako byste si šel sám na nervy.
Jednou, když sklepáci hráli v Brně a potom jsme tak jako popíjeli, mi Tomáš Hanák s tou svou krásnou vážnou tváří povídá: „A Bolku, jsi takhle vtipnej doma třeba u snídaně?“ To byla od něj záludnost, tak jsem na to nereagoval. Je ale fakt, že čas od času si říkám: To jsi teda přehnal. Tos zase dělal haura!
Rád v rozhovorech trousíte moudra, citujete třeba Schopenhauera. Takže bych si tipla, že asi toužíte být hlubším bavičem, než jsou ti ostatní baviči. Lehce intelektuálně založeným, oduševnělým klaunem...
Máte pravdu, to je právě asi taková moje sebestylizace. Člověk nerad by patřil k floutkům povrchním. A rád upozorňuje na to, že je taková vyšší klasa nějaká. Máme to v tradici, od toho Wericha a Voskovce, Horníčka a Suchého... No ale já nepřestanu trousit jenom proto, že jste mi to řekla. To si teda nepředstavujte.
To ani nečekám... Když čtete knížku a je tam pěkný citát, říkáte si, to je chytrý, to použiju v televizi?
Já jsem mamince vmetl, když jsem jako kluk přečetl Seifertovy básně o mamince a pokoušel se sám psát básně: Kdybys nebyla hysterka, tak jsem mohl být velkým básníkem!
Jaký humor máte vy sám rád?
Třeba Charmse: „Zrzek neměl vlasy, neměl ani oči, neměl uši, chyběla mu ústa. Zrzek mu říkali ze zvyku.“
Čili absurdní humor?
No taky. Já jsem vyrostl na dadaistech, líbili se nám surrealisti, něco byla samozřejmě móda. V těch sedmnácti se člověk tváří, že tomu rozumí, a velmi zasvěceně o tom hovoří. Ale ono to stejně má smysl, protože tím nasáknete a potom to třeba jednou i pochopíte.
Jste zřejmě jediný český herec, který má skutečný kult osobnosti. Je to zábavné, nebo už spíš nudné být takhle slavný?
Tak sláva... Pro mě je to samozřejmě zábavný. Ale musím přiznat, že někdy si musím na tu zábavu hrát. A právě ta hra je potom pro mě zábavná. Pro mě by bylo takový nepřijatelný přiznat si, že to může být někdy na obtíž. Já to všechno přičítám tomu, že prostě spontánně mám lidi rád a oni zase mají rádi mě. A potom, na tom kultu, když o tom tak mluvíme, je spousta všelijakých umělých věcí. Já jsem se třeba sám nazval valašským králem, i když jsem byl potom samozřejmě i zvolen. Ale nejdřív jsem se hauroval sám! A co se týče toho kralování, nakonec vždycky stejně zvítězí byrokracie, takže jsem většinou jenom takovej namalovanej aristokrat loutkovité podoby. Ale zase mám dobrý, že nepodléhám přísnému protokolu, který má třeba chuděrka kolegyně anglická královna.
Rozpoznáte vždycky různé podržtašky, co se chtějí přihřát na vaší slávě?
No tak tašku moc nenosím. Ale vím přesně, co myslíte. A řeknu vám, že po těch různých zážitcích s lidmi jsem už mnohem opatrnější, než jsem byl kdysi.
Naletěl jste?
Čas od času za mnou někdo přijde s nějakou obchodní aktivitou. A mně se to zdá velmi dobré, ani nepátrám po tom, nakolik to bude nebo nebude pro mě lukrativní. Až potom zjistím, že jsem byl vlastně jenom použit, zneužit, zmačkán a odhozen jako papírový pytlík do koše.
Nejste už nakonec víc tím, za koho vás lidi chtějí mít, než sám sebou?
No, když to tak vezmete, každý člověk se trošinku, ať chce nebo nechce, stylizuje. A ten obraz, který si sám o sobě vytvoří, jen velmi zřídka koresponduje s obrazem, který si o něm tvoří okolí. Taky se může stát, že obraz, který si vytváří okolí, je mnohem lepší než ten váš vnitřní. (tváří se potutelně)
Ano?
To by bylo dobrý, kdyby to tak bylo, nevím. Nějaký velký iluze o sobě nechovám.
Co vás dnes na světě nejvíc baví?
Jako tak vůbec? Jako na světě? (směje se) No mě pobavila Věra Chytilová, která byla včera na představení Kupce benátského, seděla v první řadě a koukala těma svýma temnýma brýlema. A první řada není moc příjemná, člověk se musí dívat do výšky. Já ji periferně sledoval, jak čas od času odpočívá té ztuhlé šíji, což jsem přičítal tomu, že ji to představení moc nebaví. Že už je zvyklá na ty moje všelijaké finty. No a dneska mi telefonovala a řekla mně mnoho velmi lichotivých slov, vět a souvětí. Tak z toho třeba mám radost, z takovýchhle omylů. A musím říct, protože bych si to pak vyčítal, že jsem to neřekl, že máme teď ty dva chlapíčky, malé syny, já tomu říkám náš zvěřinec, a to je osvěžení. A když k tomu přidám koně... Teď jsem začal jezdit na takovém černém, temperamentním koni, a už se na něj těším do Olšan. Otcovství a jezdectví, to mě teď nejvíc baví.
V září půjde do kin už pátý film, který jste točil s Věrou Chytilovou. Je hodně jiné pracovat s ní než třeba s Hřebejkem nebo Jakubiskem?
(dlouze přemýšlí) No... u mužů režisérů bych řek, že je mnohem víc otevřené hledí. Kdežto u Věry je všechno jaksi skryté a opravdu často člověk neví. Ona záměrně vyhledává důležité omyly. Provokuje kameramana, aby porušoval pravidla. Kdyby byl středověk, určitě by ji upálili, protože ona ráda čaruje.
Hádáte se?
Ve třech filmech jsme byli i spoluautoři. Není to vždycky jenom harmonické, máme spory, ona na mě ráda útočí, na moji lenost. Jí není nic zatěžko. Při Šaškovi a královně mi dokazovala, že je jednoduché vylézt na strom, tak, že na něj vylezla sama. Jenomže já jsem byl v šaškovském hábitu a botách, a to ignorovala. Taky přijde a už by to chtěla mít všechno hned hotové. Říkám jí, že je jako člověk, co přijde na zabijačku, tam ještě lítá prase po dvorku, a ona už chce jitrnice. Ale ona je jedna z žen, které odpouštím všechno. I když ta nervozita při natáčení je dost tíživá. Já jsem ovšem měl hysterickou maminku, takže jsem zvyklý.
Nevadí vám, když vás řídí žena?
Já jsem vždycky chtěl být ten alfa samec. Ale s tímhle problém vůbec nemám. I když samozřejmě rád říkám, že ty filmy děláme spolu, že jo. (směje se)
Vaším životem prošla řada žen. Co jste se o nich naučil?
Že jsou krutější, než si myslíme. A taky že neumějí odpouštět jako muži. Ale možná, že my muži odpouštíme jen z pohodlnosti. Takže v tom jsou ženy třeba jen důslednější. Určitě jsou taky rafinovanější, já znám spoustu trápení, kde na to jde žena přes děti. Moc se o tom nemluví, o těch ženských harpunách, ale pozor si na vás musíme dávat! Nesmíme podlehnout něžnostem ani těm militantním, vzníceným postojům, že žijete těch tisíc let v područí a že za to můžeme my, potvory falický machistický.
Zmínil jste svou lehkou špičku ve Varech: Novináři rádi dávají k dobru, jak se s vámi někde opili. Přitom hodně pracujete. Jak se vám daří držet alkohol na uzdě?
Myslím, že pití nedrží na uzdě mě, ale já držím na uzdě to pití. Já si ani nemůžu dovolit takovou tu častost opíjení, podléhat tomu třeba přes den, to by ani nešlo.
Nikdy si nedáte skleničku na kuráž před představením, před Manéží?
Před Manéží určitě ne. Ale někdy, jako je třeba tohle představení, si dám bechera takzvaně na jiskru. To je jenom jeden panáček. A jen někdy. Tím chci říct, že můj pracovní rytmus mi nedovolí, abych příliš holdoval. Ono se taky jinak pije, když má člověk pětadvacet...
Už zkrátka nemáte tu výdrž?
To bych ani neřekl. Spíš je to v tom sebevidění. Že už si člověk připadá trapný, když se zamotá. Prostě... mám trousit?
Jen truste!
Krásný mladík je hříčka přírody, kdežto krásný stařec je umělecké dílo. A k tomu my směřujeme! Bude z nás krásný stařec.
Za pár dní vám bude sedmapadesát. Jaké to je být stárnoucím klaunem, kterému jdou ty kozelce čím dál hůř?
Kozelce už dávno nedělám, jako klaun jsem už dlouho v důchodu. Viděl jsem ale jednoho španělského klauna, byl taky skvělý kytarista. Měl tak pětasedmdesát. On do té manéže přišel, za sebou vlekl židličku, v druhé ruce kytaru - a nic víc nepotřeboval. To je ideál.
Vaše exmanželka Chantal říká, že jste se hodně změnil...
Říká, že mě miluje, ale jenom takového, jaký jsem byl, ne takového, jaký jsem dnes. Což je docela hezký, to jí nemůžu vzít. Aspoň něco! Kdo se nemění? Ale ona má pocit, že už nic nedělám. Nebo když něco dělám, že už to nestojí za to. A tento názor je pro mě těžké s ní sdílet.
Jak si představujete vlastní stáří?
No tak asi jako každý, ne? Tam se pasou koně, na stole karafa dobrého vína, děti dělají jenom radost, puberta se jim zcela vyhnula. Sem tam přinesou nějakou tu Nobelovku, tak jedeme do Švédska pomoct jim to vyzvednout... Takový normální, obyčejný stáří, ne?
Věříte na zmoudřelé stáří, nebo je to nesmysl?
Je to samozřejmě klišé, ale... zkušeností přibývá a svodů ubývá. Takže co zbývá, než z toho vytěžit jakousi podobu moudrosti?
Jakou radu byste dnes dal dvacetiletému Bolkovi?
Tady jsou třeba krásné uvaděčky, studentky všelijaké. A jedna je obzvlášť hezká a druhá ještě hezčí. Ale ty holky si vůbec nemyslí, že jsou hezký! Jedna si myslí, že by měla zhubnout, a já jí těžko můžu vysvětlit, že jí to takhle sluší. Málokdo je v těch dvaceti letech spokojený se sebou. I já samozřejmě trpěl velkým nosem a já nevím čím vším. A když se na to dívám teď, zrale, tak si říkám, že jsem byl úplně blbej. Aspoň že jsem ty svoje sebevýčitky zatáhl do matérie nějaké hry. Že jsem pochopil, že to pokulhávání za hezkým a svalnatým ideálem má jisté výhody. A Prokop Voskovec, když jsme hráli v Redutě, mi jednou řekl: „Ty jsi na toho mima moc hezkej.“ Já s ním samozřejmě nesouhlasil, ale ono to tak bylo. Tak ať si každý uvědomí, jak je pěkně hezký a mladý a jaký má před sebou nádherný život.
Když je vám úzko, kam se obracíte?
Vzpomenu si na rodiče, třeba i před představením nebo před nějakým vystoupením. A mám takovou nemotornou dětskou modlitbičku. Samozřejmě si často vzpomenu na toho nejvyššího, ale neumím z toho udělat tu rituální každodennost, nepraktikuji náboženství.
Rodiče vás vedli k víře?
Tatínek byl bezvěrec a maminka byla český bratr, nebo česká sestra? Zkrátka kališnice. Modlila se před jídlem a otec na mě při tom vrhal takové antiklerikální pohledy. A tak já jsem něco mezi tím.
Své dva malé syny jste dal pokřtít?
To jo, i Vladimírek je pokřtěný. Ani bych to neměl do novin říkat, ale to je takové to co kdyby.
Bojíte se smrti?
Tak... jo. Docela jo. Peca by řekl: Ať vona má strach! On taky tvrdí, že chce mít jednou na náhrobku: Buďte rádi, že už tady nejsu. Považuje se za tak důležitýho, že když tady nebude, ať jsou rádi! To se mi teda zdá přehnaný. (Rozloučíme se, odejde do šatny převtělit se v Shylocka, ale za chvíli je zpátky.) Ten strach ze smrti je taky v tom, že už nic neovlivníš, že už nemůžeš nikomu pomoct. Takže by to člověk měl udělat ještě zaživa. A divadlo, to je vlastně snaha trošinku to ovlivnit i potom, po smrti. Ale já jsem se na tohle téma bavil v Brně s jedním starým mužem, který byl dlouho v Americe. Říkal mi: „Člověče, ničemu nevěř, nic nevymyslíš. To je zkrátka, jako když vypneš televizi.“
