Lidovky.cz: Existuje nějaká paralela mezi humorem za socialismu a tím dnešním?
To je otázka spíš pro vědce, ale pro ty je to zcela okrajové téma. My jsme si tak trochu mysleli, že po roce 1989 politické vtipy skončí, protože byly vždy namířeny proti nepříteli, a ten byl jasný. Neuvědomovali jsme si, že i „nová“ společnost si nakonec vytvoří spoustu nepřátel. Že nebude pouze „my a oni“, ale bude pluralita – my, my, my a oni, oni, oni. Dnes je jasné, že kdyby politický humor skončil, celá společnost by šla „do háje“. Nešťastná je současná etapa korektnosti, v níž se pomalu ocitáme, i když věřím, že takových rozměrů jako v USA to nedosáhne, ale nic není nemožné. Až se třeba zakáže říkat „černý pasažér“, tak bude vymalováno.
Lidovky.cz: Takže lidé si opravdu mysleli, že politické vtipy po roce 1989 skončí?
Já nechci generalizovat, mluvím za sebe, ale mám pocit, že jsme žili v takové bublině a mysleli jsme si, že kráčíme do úplně jiné civilizace a teď bude všechno jinak. Vtipy zkrátka mířily proti nepříteli, který po roce 1989 už neměl existovat, nedokázali jsme si nějakého nového moc představit. Protože všechen humor, abych parafrázoval známou tezi o moci, pochází z lidu. Jak vypadaly umělé vtipy, si pamatujeme z Dikobrazu, tam si dělali jinou legraci, velmi nevtipnou. Koneckonců, Dikobraz vydával ÚV KSČ.
Lidovky.cz: Humor byl tedy způsob boje proti nepříteli. Do vlastních řad se nestřílelo?
Myslím, že i na stranických schůzích kolovaly protikomunistické vtipy, že by si tam říkali nějaké jiné, si nedovedu představit. S politickými vtipy pracoval exilový tisk, většina novin a časopisů měla vyhrazeno místo pro humor. Když si lidé ze Západu volali s domovem, tak se nejdřív neptali na to, jak se kdo má, ale jaký nový vtip zná.
Esenbák se učí zacházet s vysílačkou nebo Štrougal se vydal do nebe. Přečtěte si 100 vtipů z éry socialismu |
Lidovky.cz: Lišil se humor podle místa vzniku? V Praze asi kolovaly jiné vtipy než na vesnici.
To určitě ne. Tvrdím, že vtip byla taková předlistopadová SMS zpráva či email. Já jsem ze Žďáru nad Sázavou a zažil jsem ještě dobu, když z Prahy trvalo zavolat si do rodného města, samozřejmě přes ústřednu, dvě hodiny, přímá linka neexistovala. Vtipy se ale „pohybovaly“ neuvěřitelně rychle, šířily se z tohoto pohledu ohromnou rychlostí! V Praze a dalších velkých městech pracovalo či studovalo dost lidí z venkova. Po příjezdu domů zašli do hospody, na fotbal, na mejdan a tam zopakovali, co za vtipy slyšeli. Zkrátka na to, jak normální informace kolovaly pomalu, vtipy fungovaly velmi rychle.
Je tedy otázka, kdo je vůbec vymýšlel. Tvrdí se, že část vtipů se vymýšlela rovnou na ÚV KSČ, což je klidně docela možné. Slyšel jsem verzi, že se tak mohla třeba ověřovat rychlost a způsob šíření mezi lidmi. V každé hospodě byl nějaký spolupracovník a dalo se dobře zjistit, za jak dlouho se vtip dostane z místa A do místa B.
Lidovky.cz: Víte o nějakém případu, kdy někoho dostal vtip do problémů?
Já osobně nikoho neznám, ale třeba v médiích jsou tyto případy popsané, šlo o ty různé paragrafy o „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“. A nebylo to jen v tom nejhorším období, v 50. letech, ale i v době normalizace. Ivan Jirous měl na začátku 70. let soud, když mimo jiné v hospodě zpíval: „Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.“
Lidovky.cz: Sám ten socialistický úřední moloch vtipům nahrával, že? Pak se to vymýšlelo samo.
Úplně. Ale nejen to. Stačilo, aby někde například vypadlo nějaké písmeno nebo aby ho nějaký šikula umazal z plakátu, z reklamního letáku, z názvu prodejny, a už z toho mohl vzniknout vtip.
Lidovky.cz: O čem se žertovalo v revolučním roce 1989?
Třeba o nedostatku všeho zboží. Existuje opakující se vtip o tom, že jde člověk s kufrem, upadne a z kufru se mu vykutálí toaletní papíry. „Ty jsi ten, kdo je všechny vykupuje!“ nadávají mu kolemjdoucí. „Ne, ne, já to nesu z čistírny,“ odpoví dotyčný. Pak samozřejmě o hlouposti a přeřeknutí našich představitelů, pověstný tím byl především Antoním Novotný, později, na konci 80. let, Milouš Jakeš. Populární byly vtipy Rádia Jerevan, což je dnes už samostatná humoristická kategorie.
Já bych ale oddělil ty trvalé vtipy od těch rychlých, chvilkových, které vznikají z kouzla momentu. Stejně jako v srpnu 1968 a v listopadu 1989 to bylo vidět i při letošních shromážděních na Letné. Ukázky jazykové tvořivosti a nápaditosti na transparentech, či dokonce trojrozměrné útvary (čapí hnízda na hlavách), jsou pro mě jako pro sběrače těchto artefaktů nápadů úplně největší radostí. Je vidět, jací jsme hračičkové, podle hesla „Vymysli a udělej si sám“. Baví nás to a čeština je ohebný jazyk. Říkám: „Klidně ať je tu nekonečný počet mých názorových oponentů, ale ať jsou proboha kreativní!“ Do nekonečna opakovaná slova jako „havloid“ nebo „ovčan“ jsou už víc než tři dny stará ryba, stalo se z nich něco jako „třídní boj“ nebo „uhlířská víra“.
Lidovky.cz: Jste spoluautorem knih Po práci legraci, které se věnují humoru za socialismu. Posílají Vám čtenáři nějaké vtipy sami od sebe?
Jan Nejedlý, spoluautor a ten, kdo to celé vymyslel, všude chodí se zápisníčkem a zapisuje si, co kde slyší, takže i různé názvy, hesla a výrazy. Kromě vtipů je to právě i tenhle „sortiment“, který je třeba zachovat. Všechny ty Husákova ticha, Jakešovy věštírny nebo Milošekundy.
Oslovili jsme několik nakladatelů, kteří nám řekli, že taková kniha nikoho zajímat nebude. Pak jsme ji nabídli nakladatelství BizBooks, které patří pod Albatros, a ti neměli výhrady. První knížka byla jednoduchá, hesel jsme měli kvanta, jen jsme k nim museli dopsat komentáře.
Lidé už neví, co ty výrazy znamenají, když se nimi někde potkají. Čtete českou literaturu před rokem 1989 a tušíte, že v těch oficiálně vydaných knihách žádné takové výrazy nenajdete. Jenže je nenajdete ani v samizdatové, a v té exilové jen poskrovnu, třeba u Josefa Škvoreckého. Musí se hledat jinde, např. v memoárové literatuře. Stále jsme doufali, že se objeví nějaký skrytý poklad. Že přijde pohádkový dědeček se všemi sebranými vtipy a dalšími legrandami od začátku režimu až do jeho konce, ale nestalo se.
Díky tomu, že jsme v té první knize na sebe uvedli kontakt, pár lidí nás začalo zásobovat. Ale představa o nějakých zapadlých písmácích a kronikářích doby, kteří si všechen humor dopodrobna zapisovali, se nám nepotvrdila. Nicméně kniha Po práci legraci měla dvě další pokračování a teď připravujeme sběr po roce 1989 s názvem Po práci je pořád legrace.
Lidovky.cz: Na začátku jste zmiňoval přílišnou korektnost ve vtipech. To ale v Česku hrozit nemůže, ne? Říká se o nás, že Češi jsou smějící se bestie.
To asi jsou, ale připadá mi, že mladá generace už to bere příliš vážně. Vracíme se k takové podivné variantě maloměšťácké společnosti, směs pokrytectví, snobství a konformity, sestupujeme z vrcholu, na kterém jsme byli před pár lety. Já třeba oceňuji Karla Šípa a jeho pořad Všechnopárty. On jde občas do opravdu nekorektních vtipů, ale i kdyby měl jít do střetu, tak když se ten vtip povede…
Lidovky.cz: Za socialismu se tady třeba ale nemluvilo o sexu, že? To bylo nekorektní. Takže předpokládám, že se o tom hodně žertovalo.
Ta situace tady byla divná. Všechno bylo vyčištěné dočista do čista, ať už šlo o filmy, televizi nebo literaturu. Přitom my jsme země, kde Machatý natočil Extasi, jeden z nejslavnějších nahých filmů! A ještě za první republiky zde vyšly některé překlady Jamese Joyce, Davida Herberta Lawrenceho nebo Henryho Millera, jinde ve světě ještě dlouho zakázaných, nemravných autorů.
Je ale zajímavé, že každá skříňka mužských šaten byla vylepena obrázky nahých slečen ze západních časopisů. Jak se to v takovém množství přes železnou oponu dostávalo, to je jistě na diplomovou práci. Při budování nových zítřků sice není prostor pro pornografii, společnost si hrála na to, jak byla ctnostná, ale ty pudy, ty pudy... Sexualita má své přirozené místo i v humoru. Některé vtipy, aby fungovaly, vyžadují znalost kontextu, některé hrají na ty nejhlubší člověčí proudy. Nakonec, o tom už dávno psal Bachtin, když onu lidovou „smíchovou“ kulturu označil za karnevalovou, propojování vysokého a nízkého…
Lidovky.cz: V jednom rozhovoru jsem viděl, jak váš kolega Jan Nejedlý říkal, že v roce 1989 vzniklo hodně vtipů, ale ne víc, než vzniklo po srpnu 1968. Znamená to tedy, že ty vtipy běžně chodily ve vlnách a pak se jen „držely“?
Určitě některé historické situace byly akcelerátory vtipů. Připadá mi, že jednou za čas se český národ probudí z letargie a mozky pracují jinak. Pak je logické, že jsou schopné vymyslet i více vtipů.
Lidovky.cz: A vážně se nestřílelo do vlastních řad? Třeba o Havlovi žádný vtip nebyl? Například díky svému ráčkování mohl být pro vtipálky snadným cílem.
Myslíte před rokem 89? Tak to bych se divil, protože o Havlovi tady mnoho lidí nevědělo. Možná až poté, v roce 1990, když vyšla Dolejšího „analýza“ sametové revoluce, pramatka českých spikleneckých teorií, která ho označila za nepřítele. Dneska už jsou protihavlovské vtipy na internetu lehce k dohledání.
Lidovky.cz: Mluvil jste o tom, že vám nevadí mít nepřítele, ale měl by být jazykově kreativní. Přijde vám, že je současná doba málo kreativní? Na sociálních sítích je plno nápaditých fotomontáží...
Připadá mi, že použitím techniky se vytrácí lidská bystrost nebo nápaditost. Chybí v tom kreativita, schopnost rychlé reakce. Ze slovního vtipu je jasné, kdo co říká a proč to říká. U montáží a filmečků, ačkoliv jsou třeba povedené, tohle netušíte. Mě zajímá řeč jako taková, její odstíny, forte i pianissima. Fotomontáže, střihy, triky mě nebaví. Ty jsou studené jako psí čumák.