Neleze vám už Popelka trochu na nervy, po těch letech, když se vás na ni ještě všichni pořád ptají?
To víte, že jo! Po té zkušenosti, kdy jsme před pár lety slavili čtyřicet let od premiéry, jsem si řekl, že toho mám dost, doopravdy. Ale jsem rád, že ten film je, že pořád ještě žije.
Každopádně je to neuvěřitelný úspěch, že vaše Popelka ještě víc než 40 let po premiéře má pořád své diváky, a to nejen u nás, ale i jinde po Evropě. V Norsku přece demonstrovali diváci před budovou televize, když se vedení rozhodlo ji stáhnout z programu...
Ano, stalo se to. Norové by taky od nás chtěli získat práva na remake Popelky, s tím, že by si film natočili sami s norskými herci. Původně chtěli, abych se toho ujal sám, ale já jsem se zařekl, že už zimní film nebudu nikdy točit, takže jsem se měl na co vymluvit. Ale říkali, abych tedy dělal aspoň supervizi. Ptal jsem se, co by to znamenalo? Prý že bych tam byl jenom přítomen a dohlížel na natáčení. Ale to bych si připadal jako dráb, po kterém nějaký norský kolega pořád pokukuje, jestli to dělá dobře nebo špatně. Cítil bych se blbě a taky bych se nudil. Ale to bych musel být blázen, točit znovu film, který už jsem jednou natočil. Já jsem ho natočil tak, jak jsem ho tenkrát viděl, v té podobě je dodneška a určitě přežije i tu norskou verzi. Také jsem jim řekl, že takovou Popelku budou těžko shánět.
Ale souhlas jste jim dal?
Jistě, ať si to udělají po svém, já jsem svou práci odvedl a myju si ruce.
Libuše Šafránková v pohádce Tři oříšky pro Popelku.
Jak se vám líbila digitalizovaná verze, kterou připravil NFA?
Jsem s tím spokojený, až na některé drobné věci. Trochu se tam vytrácejí tělové barvy - je tam jeden záběr krále s královnou, kde král má normální barvu a vedle něj královna vypadá, jako by byla čtyři dny mrtvá. Taková šedozelená, nápadně odlišná barva. Ale jinak nemám žádné poznámky.
Spolupracoval jste na té digitalizaci nějak?
Vůbec, jen mi oznámili, že se to provádí, a pak jsem byl pozván na promítání.
A byl byste se chtěl účastnit restaurování?
To není moje práce. To by byl spíš úkol pro kameramana. Ale do dodatečného zpracování nemluvím, tomu nerozumím. Vím, čeho se chce dosáhnout, tedy toho, aby film byl pokud možno co nejblíže původní verzi, aby byl uchován pro budoucnost. Tímto se film stává věčným, protože celuloid stárne a může se i rozpadnout. Ale digitalizací vzniká definitivní podoba, která je neměnná, tedy pokud někdo neprojde kolem kazety s nějakým silným magnetem.
Máte pocit, že se to podařilo dát film do podoby co nejvěrnější premiéře?
Já si nemůžu pamatovat, jak vypadalo čtyřicet let nazpátek premiérové předvádění v kině. To by mohl spíš posoudit kameraman, ale ten už je pár let po smrti. Digitalizace je záslužná už tím, že film teď dostal definitivní podobu, už se nebude měnit, zatímco originál se bude časem rozpadat a zpuchří... To se mi jednou stalo, tehdy mi bylo pouhých šedesát a udělali mi promítání v kině Pyramida. Měl jsem si vybrat film, který bych tam chtěl pustit. Tak jsem si objednal Jak utopit doktora Mráčka, a k tomu ještě svůj absolventský film Direktiva. Když to promítač pustil, rozjely se obrázky a najednou – trh! Na plátně bylo vidět, jak se film přetrhl. Promítač film nasadil znovu - a zase trh! To se opakovalo celkem třikrát, takže film jsem neviděl. Až po mnoha letech, kdy můj vnuk studoval na FAMU, tam v archivu našel tenhle absolventský film dědečka Vorlíčka. A byla to úplně bezchybná kopie, opravená. Prostě film slepili a udělali dokonalou kopii.
  |
Co tomu filmu váš vnuk říkal?
Že to bylo na svou dobu odvážné. A to je pravda, vždyť já jsem kvůli tomu málem neudělal státnice. V těch dnech totiž byla zkoušková komise celá vystrašená. Poněvadž byli všichni straníci a v Maďarsku začali komunisty věšet. Vlítli tam Rusové, všechno rozstříleli a zničili povstání, které tam vzniklo. Naše komise dostala strach, že ten můj film je provokativní, takže jsem sotva prolezl s tím, že mi dali trojku. Přitom já byl celá studia nejlepší v ročníku, měl jsem totiž už profesionální zkušenosti, ne jako režisér, ale jako asistent na Barrandově. Takže jsem docela rád, že se ten film uchoval.
O čem Direktiva byla?
Ten film šel tehdy docela do politiky, ilustroval to naše zmatené socialistické žití. Byla to komedie o tom, že jeden člověk má odjet do ciziny, ale někdo o něm někde něco řekl, a ten se vyjádřil takhle a takhle, a funkcionáři se rozhodnou, že ho radši nikam nepošlou.... Byla to reflexe toho, že jsme nesměli cestovat. Ten člověk, hlavní postava, už měl odjet na nádraží, ale vytáhli ho z vagonu a řekli - Ne, nikam nejedeš... A přitom to byla jenom cesta do Varšavy, ale i tam byl v té době problém se dostat. Byla to taková srandička. Ale podařilo se mi získat na to dobré herce, hráli tam Vlastimil Brodský, Miloš Kopecký, Zdeněk Dítě. Přestože to byl studentský film, na který bylo jinak obtížné sehnat herce, protože škola je nemohla normálně zaplatiti. Ale protože to vesměs byli kamarádi, tak na to přistoupili, a hráli mi i zadarmo.
Tak to později, když jste točil Popelku, už jste takové problémy neměl, že?
Já jsem před Popelkou natočil dvě komedie, Kdo chce zabít Jessii a Konec agenta W4C, na které se stály fronty a prodaly se do kdejakých zemích po Evropě a po světě. Takže herci brali moje role rádi, protože věděli, že humor umím dělat.
Pohádka Tři oříšky pro Popelku.
Popelka zahanbí pány tím, jak to dovede s kuší.
Jak se stane, že tvůrce úspěšných komedií natočí pohádku o Popelce?
Po filmu Pane, vy jste vdova jsem natočil Dívku na koštěti, moderní pohádku, která stihla letní sezónu a hrála se v letních kinech, kde ji vidělo třeba i půl druhého tisíce lidí najednou... Film měl báječný ohlas, lidi z Prahy klidně jeli na Kladno do letního kina, aby to viděli. Takže se ukázalo, že asi umím i pohádky a díky úspěchu tohohle filmu mě oslovili z Barrandova, že mají přepis pohádky Němcové o Popelce a nevědí, komu by ho dali. Konkrétně to byla Marcela Pittermanová a Ota Hoffman, kteří měli tvůrčí skupinu. Dali mi to ke čtení a já jsem začal pídit, jestli už to někomu nenabízeli. Dozvěděl jsem se, že scénář nabízeli Menzelovi, a o ne že by to vysloveně nechtěl, ale byl tak trochu odsunutý stranou novým dramaturgem Tomanem. Nechtěl jsem to jen tak urvat pro sebe, a tak jsem Jirkovi zavolal a ptal se ho, jestli to opravdu nechce dělat. A on říkal – Já nevím, jak by to bylo, radši to natoč ty. Myslím, že kdyby to točil Menzel, byl by to úplně jiný film.
A možná by se ani netočilo v zimě, že?
To asi ne, protože ten nápad přehodit děj do zimy jsem dostal z ekonomických důvodů z německé strany. Původně jsem totiž na film dostal strašně málo peněz, a Ota Hoffman se rozhodl, že nechá scénář přeložit a nabídne ho do Německa, že třeba sežene nějaké koproducenty. Povedlo se to, z Německa se brzy ozvali, se že mají veliký zájem, a že na to mají tehdejší milion východoněmeckých marek, což byly tři miliony korun. Já jsem byl spokojený, protože už jsem měl rozjednanou spolupráci s Teodorem Pištěkem, se kterým jsme to chtěli ladit do takové stylizované renesanční podoby, jak jsem si to představoval. A taky jsem chtěl, aby hudbu dělal Karel Svoboda, se kterým už jsem měl dobré zkušenosti. Ten prohlásil, že to bere, ale hned se zmínil, že by bylo dobré, aby hlavní písničku zpíval Karel Gott, který byl miláčkem německého publika. Já jsem souhlasil, ale pod podmínkou, že to musí být taková melodie, kterou si pak budou diváci zpívat, až půjdou z kina... Takže jsem měli peníze a slušný rozpočet, ale mělo to zas háček. Němci chtěli točit z zimě v ateliérech, aby je využili, a pak natáčení přerušit na čtyři měsíce a počkat, až rozkvete příroda. V tom okamžiku jsem ale trošku ujel, protože jsem zvýšeným hlasem prohlásil, že se pan ředitel zbláznil. To by byla podle mých dosavadních zkušeností sebevražda, investovat hodně peněz, protože co kdyby se pak něco přihodilo. Za čtyři měsíce se mohlo stát spousta věcí, někdo si mohl zlomit nohu, a musel by se pak třeba přetáčet už hotový materiál s jinými herci. To jsem nemohl riskovat, tak jsme se rozhodli točit to celé v zimě.
Pohádka Tři oříšky pro Popelku.
Bylo těžké točit v chladnu?
No nebylo to zas tak hrozné. Točilo se jenom pár hodin, když bylo světlo, to jest mezi desátou a třetí nebo půl čtvrtou, kvůli pozdnímu východu a brzkému západu slunce. Zažili jsme si i práci v mrazech a po pás ve sněhu. Takže já jsem hned po filmu šel na operaci žlučníku.
Jak to?
Protože tehdy nebyly žádné cateringy nebo něco podobného. Kdo si nestihl koupit dvě housky a kus salámu do kapsy sebou, tak prostě nejedl. Němci sice dbali na dodržování přestávky na oběd, ale to bylo hlavně když se točilo ve studiu, kde jsme klidně mohli si nastavit čas, abychom doopravdy točili osm hodin. Což v přírodě prostě nešlo. A já jsem si tak rozházel vnitřnosti, že se mi udělal kamínek a musel žlučník pryč. Takže třiasedmdesátý rok pro mě znamená rok, kdy byla premiéra Popelky, a druhý závažný moment byl operace žlučníku. Přesněji odoperování, protože si ho nechali. Takže jsem se rozhodl, že už nikdy nebudu točit zimní film. Ale sám jsem si to spískal.
Mluvil jste o tom, že Norové chtějí natočit remake Popelky, to ale nebyl váš první remake. Měl se točit i k filmu Kdo chce zabít Jessii. Jak to tehdy bylo?
Já jsem měl štěstí, že jsem dokázal točit filmy, aby byly mezinárodně srozumitelné. Za dvě komedie jsem měl dvě veliké ceny na mezinárodních festivalech, filmy se prodaly do ciziny a úspěch byl obrovský. Z New Yorku přijel americký producent William Snyder a prohlásil, že má zájem natočit remake Jessie. Jen nechápal, proč jsme to natočili černobíle, že prý v Americe na černobílý film už nikdo nepůjde. Remake tedy měl být barevný a on nás s Macourkem pozval na dva a půl měsíce do Ameriky, abychom pracovali na scénáři. Přidal nám ještě svého kamaráda scenáristu, který nám měl pomáhal s americkými reáliemi. Jmenoval se Stuart Hample, byl to taky malíř a ilustrátor. Jeho jméno jsme si potom vypůjčili do filmu Pane vy jste vdova, kde jsme po něm pojmenovali postavu hvězdopravce, kterého hraje Hrzán. A mimochodem loni jsme dostal od vnuka knihu velkého formátu, kde jsou vtipy Woodyho Allena, které ilustroval právě Stuart Hample. Koukal jsem a to a byl jsem překvapený, ale pak jsem si vzpomněl, že tenhle Stuart se tehdy zmiňoval o svém kamarádovi, jehož jméno nám v té době nic neříkalo. Že prý ten kamarád vždycky řekne nějaký vtip, on z toho udělá kreslený vtip, a pak to prodávali do novin a časopisů. Ten kamarád, který vtipy vyprávěl, se jmenoval byl Woody Allen.
Jak tehdy vaše práce na scénáři v Americe probíhala?
Měli jsme spoustu času. Stuart Hample nám říkal – Ale pánové, vy že jste zvyklí dělat osm hodin denně na scénáři?! To přece nejde, takováhle práce se dá dělat maximálně tři hodiny denně! Tak to dodržoval, chodil k nám na tři hodiny, a pak nás pozval, ať s ním jedeme vyzkoušet na Long Island, protože potřeboval vyzkoušet svou novou jachtu, která byla ještě v záruce. Navíc nás každý den v poledne v našem apartmánu u parku navštěvoval sám producent Snyder, který měl nedaleko kancelář, a zval nás na oběd, takže jsme si mohli vybírat restaurace, které jsme tak znali z literatury. A když jsme se pak vraceli do Prahy, zařídil nám Snyder ještě cestu přes Montreal, kde byla zrovna Světová výstava. K tomu jsme si pak udělali i zastávku v Londýně, protože jsme prohlásili, že jsme unavení z letu přes oceán a potřebujeme si odpočinout. Tam jsme navštívili Olgu Schoberovou, která tam točila anglický film. Ten sice dopadl hrozně, měl strašné kritiky, ale jí to bylo jedno, protože si odehrála roli, vydělala peníze a jela domů.
Takže práce na scénáři v New Yorku byla úplná práce snů, že? Nelákalo vás to v Americe zůstat?
To vůbec ne, to není země pro české vlastence. Tedy vlastně je, protože jich tam spousta žije , ale mys jsme si řekli, že ne. Měl jsem pak ještě jednu možnosti, to bylo v šedesátém devátém, kdy jsme si manželkou a oběma dcerami vyjeli do Mnichova. Bydleli jsme u kamaráda fotografa Honzy Paříka, který nás tam pozval. Večer jsem šel s Honzou do hospody, kde se scházeli filmaři. Já jsem tam potkal lidi, se kterými jsem se znal, kteří k nám jezdili do Karlových Varů na festival, a tak jsem jim říkal – Kluci, já mám připravený scénář na bezvadnou komedii! To byl Pane vy jste vdova, ale samozřejmě jsem jim neříkal přesně, o čem to bude. A oni na to – Víš co? Natoč si ho doma, my se tady fackujem o práci! A bylo. Tak jsem šel zpátky a říkám manželce – Je to tady zazděné, jedeme domů...
Jak to ale nakonec dopadlo s tím americkým remakem?
Nedopadlo. Ale ještě jednu věc vám musím vyprávět. Když byl scénář už skoro hotový, přišel za námi najednou William Snyder do hotelu a říká - Kluci, mám pro vás senzační zprávu! A vyprávěl nám, že v Hamburku existuje firma, která obchoduje s divými zvířaty, které připravuje pro cirkusy, mají lvy, žirafy, tygry... a právě se tam objevila úplná novinka – cvičený hroch, který prý umí senzační věci. Já bych ho chtěl na Karlově mostě, povídá Snyder, aby vzadu byly vidět Hradčany, a tam půjde ten hroch a potká se s Jessií... Takže jsme mu splnili přání a dopsali hrocha do scénáře. Ale film stejně nevznikl, protože když Snyder přijel 21. srpna 68 do Prahy, aby zařídil různé věci k filmu, ráno vykoukl z Alcronu z okna a tam stála fronta tanků... Tak se sebral, zavolal na velvyslanectví, aby mu poslali vůz s diplomatickou značkou a odjel na letiště. Tam ho vyklopili, limuzína odjela a on tam zůstal sám s kufrem tři dny, protože Rusové zastavili všechny lety. Tři dny spal na podlaze, až pak k němu přišel stevard a říká – Zjistil jsem, že odlétá první letadlo, které Rusové pustí, ale je to do Kodaně. A Snyder povídá - To je jedno, hlavně ať odsud vypadnu. Pak už jsem si jen telefonovali a psali, už jsem se nikdy nesetkali.
Máte teď rozjetý nový projekt – Zlatovlásku. Jak to s ním vypadá?
Scénář napsala Lucie Konášová podle Erbenovy Zlatovlásky. Když mi to dala přečíst, řekl jsem si - Už jsem natočil osm pohádek, tak proč bych neudělal ještě devátou? Nijak jsem se do toho sice nehrnul, ale říkal jsem si, když za tím stojí slušná produkce, že to půjde. Lucie už totiž sehnala na film producenty, jmenují se Three brothers a v podstatě to je parta rekvizitářů, která vyráběla historické zbraně pro natáčení. A troufají si na to, že by tohle realizovali. Takže jsem řekl, ano, je to točitelné... To jsme vždycky říkávali s Mildou Kopeckým – poslal jsem mu scénář, aby si ho přečetl, a on mi za za tři dny zavolal a a říkal – Pane režisére, je to filmovatelné. Což znamenalo, že roli bere.
Zlatovláska se tedy bude natáčet?
Já jsem řekl, že to beru až v okamžiku, když mi dokážou, že mají peníze. A že tu pohádku odhaduju tak na 50 milionů, tak až budou mít tuhle částku pohromadě, ať se ozvou. A zrovna před pár dny mi volali, že se pomalu blíží k tomu číslu, tedy že se to hnulo.
A už jste přemýšlel o obsazení?
Dokonce jsme už udělali předběžné konkurzy, přehlédli jsme dívky i kluky, kteří reagovali na nabídku na casting. Hned jsem si nimi natočil nějaké scénky jen tak na video, a myslím, že bude z čeho vybírat. Ale že si vysloveně řekl o některé, že tohle bude Zlatovláska, to zatím ne. Uvidíme.
