Dnes osmaosmdesátiletý tvůrce je ve výborné kondici, působí velmi energicky a svěže a má zjevně i skvělou paměť, vzpomněl si i na jméno Aloise Poledňáka, s nímž v roce 1968 jednal o natáčení filmu Doznání.
Lidovky.cz: Máte pověst politicky angažovaného tvůrce, jste s takovým zařazením spokojeny?
Nejsem si jistý, že se to tak dá říct. Vždycky jsem točil film o světě, o ženách a mužích. Jestli tomu chcete říkat politika, prosím, nakonec všechno je politika a všechny filmy jsou vlastně politické. Označení politický mi tudíž připadá příliš všeobjímající bez konkrétního určení. Pro mě vždy bylo inspirující, že film umožňuje ukazovat to neviditelné v naší společnosti a vyjadřovat se metaforou. A pak, já rád vyprávím příběhy, myslím, že to je základ všeho – vyprávět příběh, převést ho do obrazů. Je dobré mít na paměti, že v našich životech je pořád přítomný kus tragikomedie, a neakcentovat jen jednu polohu. Zvlášť jde-li o líčení povahy moci, tam je směšnost skoro vždycky.
Roman Polanski ve svém historickém filmu Žaluji viděl chvílemi sám sebe |
Lidovky.cz: Pro české publikum má ve vaší tvorbě výsadní postavení film Doznání o procesu s Rudolfem Slánským, který jste natočil podle románu jednoho z obžalovaných Artura Londona. Jak dobře jste znal československé reálie padesátých let?
O situaci v sovětských satelitech a jejich komunistických stranách jsem měl přehled a o Československu jsem věděl hodně i proto, že Artur London byl můj přítel a mnohokrát jsme spolu politický stav probírali a o všem diskutovali. Chtěl jsem natočit film o jeho osobní zkušenosti, kterou popsal ve své knize. Díky ní se na Západě rozšířilo povědomí o praktikách, jež už ve třicátých letech uplatňoval Stalin.
Lidovky.cz: A co vás ještě motivovalo?
Moji generaci po válce, po vítězství nad nacismem komunismus přitahoval a nějakou dobu jsme věřili, že je to systém, který může zlepšit a změnit svět. Brzo jsme si ale uvědomili, že jde o další formu diktatury, jež se opírá o idealismus a vlastně i naivitu. Jak jsem řekl, rád vyprávím příběhy a nechtěl jsem točit o takovém tématu fikci, nic vymyšleného a Londonovu knihu jsem zhltnul hned, jak vyšla, a její autentičnost mě ohromila.
Lidovky.cz: Poválečné směřování francouzské inteligence a umělců k levici i obdiv k Sovětskému svazu jsou pověstné. Ale informace o povaze sovětské diktatury existovaly už od třicátých let, proč tedy minimálně celá padesátá i část šedesátých let panovala taková příchylnost?
Byla to nepochybně i určitá naivita, vedená hledáním ideálního uspořádání světa a přitom člověk rád zavírá oči před fakty, odmítá věřit tomu, co by takový nadějeplný obraz demontovalo. A v padesátých letech také ještě hrálo svou roli vnímání Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem. Spojené státy v té době pomáhaly instalovat diktátorské režimy v Latinské Americe a to také odpuzovalo.
V každém případě první prozření přišlo s maďarským povstáním v roce 1956, to byla pro levičáky velká rána. A okupace Československa v roce 1968 to dorazila, takový zásah i vzhledem k předchozímu, velmi sledovanému vývoji byl neakceptovatelný. Sovětské tanky v Praze znamenaly v podstatě konec francouzské komunistické strany, odliv členů byl masivní a záhy se proměnila v malou, nedůležitou partaj.
Falešný účet řecké ministryně tvrdil, že zemřel Costa-Gavras. ‚Nemístný vtip‘, okomentoval režisér |
Lidovky.cz: Chtěli jste Doznání točit v Československu?
Samozřejmě že jsme chtěli točit v Praze a také už jsme to měli dohodnuté. Jednali jsme s tehdejším ředitelem Československého filmu Aloisem Poledňákem a už jsme vybírali i lokace a ateliéry. Detaily s českou produkcí jsme domlouvali v květnu na festivalu v Cannes a nic nestálo v cestě tomu, abychom začali točit. Jenže pak přijely sovětské tanky a bylo po všem. Od Poledňáka jsem dostal zprávu, že natáčení v Praze není možné, vzkázal mi, že jediné, co teď musím udělat, je ten film natočit. Takže jsme točili v severní Francii, v městech Lille a Roubaix, která svou architekturou a charakterem odpovídají střední Evropě.
Lidovky.cz: Jak byl s filmem spokojený Artur London?
Především mi plně důvěřoval, říkal, že kniha je jedna věc, scénář druhá a film, že je jen moje záležitost. Vzpomínám, že po promítání první hrubé verze zůstal sám dlouho sedět v sále. Pak vstal a já jsem viděl, jak by dojatý, že si utíral slzy. Přišel ke mně, objal mě a řekl, že je to úžasné.
Lidovky.cz: Jak reagovali představitelé francouzských komunistů?
Byli rozlobení. Po premiéře vyšel v L’Humanité článek, kde se psalo, že jsem z komunistické knihy udělal antikomunistickou. Jenže film měl úspěch a nakonec se o něj hádali i sami komunisté. O pár měsíců později prohlásil jeden z komunistických činovníků Jean Kanapa, že strana by naopak takový film měla financovat.
A vůbec byla řada jemu podobných, kteří soudili, že film je věrohodný, ale tehdejší velmi prosovětský předseda strany Georges Marchais si pořád vedl svou, že jde o film antikomunistický. Musím vám také říct, že jsme všichni byli nesmírně šťastní, když jsme mohli po pádu železné opony uvést Doznání v Československu, pro Londona to byla velká satisfakce. Domlouvali jsme to v Paříži s Václavem Havlem, velmi mě těšilo, že jsem se s ním tehdy mohl seznámit. Vždycky jsem s vaší zemí sympatizoval a obdivoval jsem také český film a ten večer v Praze byl opravdu báječný.
Lidovky.cz: Do hlavních rolí jste obsadil Yvese Montanda a jeho ženu Simone Signoretovou. Jak na ně vzpomínáte? Byli jste přátelé?
Montand patřil k velkým sympatizantům komunistů, bral to vážně a věřil že s komunismem lze změnit svět k lepšímu. Měl ke komunistům i osobní vazby, jeho otec i bratr byli komunisté, obdivovali Stalina. Yves, byl hodně angažovaný, pohyboval se v kruhu podobně smýšlejících umělců a přivedla ho tam Simone, motivovalo je silné sociální cítění. Ale v závěru šedesátých let prohlédli a řekl bych, že Doznání Montandovi pomohlo za svým pomýlením udělat definitivní tečku.
Do natáčení se vložil celou duší i tělem a postavu velmi prožíval, dokonce zhubl. Simone jsem poznal při natáčení jako asistent Reného Clementa a pak jsem ji obsadil do svého prvního filmu Zločin v expresu a pak i do dalších. Měl jsem to štěstí, že jsem patřil do jejich světa, kolem sebe sdružili skupinu přátel a tento okruh byl v tehdejší Paříži výjimečný svou svobodomyslností, tam jste nenašla žádný pravičácký nebo levičácký fanatismus, tam šlo o skutečnou reflexi a diskusi. A navíc to byli skvělí herci.
Lidovky.cz: Myslíte si, že komunistické ideály mají ještě nějakou šanci v praktické politice?
Ne, ale některé pasáže z komunistické ideologie mají jistou platnost. Ukazují třeba, jak se bránit mocným skupinám, jež ovládá hrstka lidí a chovají se přitom hodně nedemokraticky. Ovšem jedna věc je teorie a druhá praxe, kterou naplňují zase jen lidé a ten komunistický experiment se jim nikdy nepovedlo realizovat.
V čele poroty Berlinale bude Costa-Gavras |
Lidovky.cz: Do Francie jste přišel jako mladý muž, emigrant z Řecka. Jak vás Francie přijala?
Bylo mi dvaadvacet let a Francie pro mě znamenala možnost žít svobodně a studovat. Doma jsem takovou šanci opravdu neměl, můj otec byl antifašista a byl perzekvovaný. Matka mě k tomu pobízela, věděla, že bych v Řecku neměl žádnou budoucnost. Francie mě přijala výborně, s respektem. A já se mohl stát režisérem a také francouzským občanem. Jsem za to vděčný.
Lidovky.cz: Jak vy, někdejší emigrant, dnes pohlížíte na migrantskou krizi, která už řadu let ovlivňuje evropskou politiku, teď jenom ustoupila problémům s pandemií covidu?
Podívejte se, to je situace, která se stále opakuje. Lidé logicky nechtějí žít tam, kde jsou špatné podmínky, hledají lepší živobytí. I Evropané dřív opouštěli své domovy v chudších zemích nebo krajích a masivně odcházeli za vidinou lepšího do Ameriky. Je to velký problém politický a sociální a pohled na tisíce migrantů, kteří prchají z různých zemí, člověka nemůže nechat chladným. Je těžké najít řešení, ale v jedné věci mám naprostou jistotu, a to sice, že tyto lidi musíme respektovat. Pro řadu zemí je těžké přijímat velké množství migrantů, ale nesmíme jimi opovrhovat, měli bychom jim dát šanci a využít tohoto, že jsou mezi nimi lidé schopní, talentovaní, kvalitní.
  |
Lidovky.cz: Chtěl jste se vždy stát filmařem?
Kdepak, nejdřív jsem se zapsal na studium literatury, chtěl jsem psát. A pak jsem objevil film, s kterým jsem se v Řecku vlastně vůbec nesetkal, protože tam se hlavně promítaly hollywoodské slaďáky a westerny. A tady jsem najednou byl konfrontovaný s klasickými díly francouzské kinematografie a také japonské. Takže jsem se přeorientoval, došlo mi, že točit filmy je stejné jako psát, jen se člověk vyjadřuje obrazem. Přešel jsem na filmový institut, byla to výborná škola a také mi umožnila asistovat několika slavným francouzským režisérům, což pro mě bylo velmi cenné.
Lidovky.cz: Mezi nimi byl i René Clair. Jak na něj vzpomínáte?
Obdivoval jsem ho. Pro něj byl tragický nástup nové vlny, mladí filmaři, kteří vyznávali jinou estetiku, ho hrubě napadali. Podle mě to bylo zbytečné, ale tak to chodí, oni se chtěli vymezit vůči všemu starému, „zabít své otce“. Pro ty to bylo velmi zraňující a nechápali takovou agresi. Mně to vadilo, Clair a jeho vrstevníci, to byla prostě jiná škola, jež už tolik netáhla, ale byli to umělci, kteří udělali hodně pro francouzský film a obohatili světovou kinematografii. Chápal jsem nutnost změny a vývoje, ale nechápal jsem ty šílené výpady.
Lidovky.cz: Před dvěma lety jste natočil film Dospělí v místnosti, který je anatomií řecké finanční krize. Co vás inspirovalo?
Já bych řekl, že ani nejde o to, jak a proč došlo k řecké finanční krizi, ale jak se přitom zachovala Evropa, představitelé Evropské unie. Čímž nijak nezmenšuji řecký podíl na tomto maléru. Způsob, jakým Evropská komise s Řeckem jednala, byl alarmující a nic neřešil, tam šlo hlavně o německé a francouzské finanční zájmy. Naštěstí se to začalo pomalu zlepšovat, myslím, že tomu hodně pomohla Angela Merkelová. Ženy mají mnohem větší empatii a citlivost a je škoda, že je jich tak málo v politice.
Lidovky.cz: Cítíte se jako Řek, nebo jako Francouz?
V tomto případě jsem bigamista. V Řecku jsem se narodil, mám tam kořeny a na to nikdy nezapomenu. Stejně tak jsem francouzský občan a žiji ve Francii.
Lidovky.cz: Napsal jste i paměti, co vás k tomu hlavně vedlo?
Napsal jsem hodně scénářů, takže psaní pro mě nebylo nic nového, ale tohle bylo něco jiného a moc mě to bavilo, vzpomínat a rekapitulovat, uspořádat si všechno.
Lidovky.cz: Žijeme v době pandemie, kterou se zatím v Evropě nedaří překonat a rozděluje společnost. Co tomu všemu říkáte?
Tak předně mě vůbec nepotěšilo, když jsem musel zrušit svůj pobyt v Praze, kde jsem dlouho nebyl a kam jsem se těšil. Situace ve Francii není dobrá, a jak vidím, ani u vás. Je to mimořádná zkouška, pro společnost i pro každého jednotlivce. Nikdo z nás si něco takového neuměl představit a nechápu, že jsou lidé, kteří odmítají očkování a ohánějí se porušováním demokracie, to vnímám jako fanatismus.
