Druhá míza Toma Pettyho. Na albu Hypnotic Eye budí z amerického snu

Tom Petty chytil druhou mízu, když v roce 2008 příležitostně obnovil svoji kapelu z první poloviny 70. let Mudcrutch. Přestože vzpomínky na hříchy mládí netrvaly dlouho, naučil se písničkář znovu pracovat v rámci kapely, naplno využívat její energii. Entuziasmus pak přenesl i do sestavy "svých" The Heartbreakers, kteří se s Mudcrutch částečně personálně překrývají. Projevilo se to na zdařilé bluesrockové desce Mojo (2010) i na novém, pestřejším, ovšem stejně důrazném titulu Hypnotic Eye.

Stylem písní, výraznými riffy a tvrdším soundem jako by se Petty částečně vracel do dob prvních dvou alb Tom Petty and The Heartbreakers (1976) a You’re Gonna Get It! (1978), kdy byl sice mylně, ovšem s omylem docela pochopitelným, občas řazen k punkové vlně. Zároveň mimoděk připomíná, z jakých důvodů si ho coby spolupracovníka vybral Bob Dylan. A navzdory všem reminiscencím píše o současnosti.

Petty, zapomenutý muž?

Píše o současnosti, která se mu příliš nelíbí, nutno dodat. Zde hledejme i důvod přitvrzení hudby. V rozhovorech se Petty zmiňuje o plastové virtuální době bez ideálů a opravdovosti. Podobnou myšlenku vyslovil i v úvodní písni alba, sarkastické American Dream Plan B: americký sen selhal, příslušník současné mladé generace má mizivou šanci prosadit se, i když bude talentovaný, šikovný a pracovitý ad absurdum. Hroutí se celé politické schéma, je snad čas vymyslet nějaký plán B? Jenže jaký? Vyznění textu podtrhuje zkreslený, hrubý, naštvaný Pettyho zpěv a "garážový" sound kapely. Petty, opravdová vlastenecká ikona Ameriky, dokonce neváhá použít ani sprosté slovo, když zpívá "nemohu vám tajtrlíkovat za ho...". Žádný laciný efekt, autor věděl, proč a kdy přesně se k takovému jazykovému prostředku uchýlit.

Tom Petty & The Heartbreakers: Hypnotic Eye

Související téma, tentokrát z pohledu vrstevníků, zpracoval třiašedesátník Petty i v písni Forgotten Man (Zapomenutý muž). "Připadám si jako slovo na čtyři písmena," zpívá zahořkle. Zajisté si nestěžuje na nedostatek popularity. Vyjadřuje obecný pocit "odkopnutosti" společností, pro kterou jedinec neznamená nic.

Ne všechny skladby staví na hrubozrnnosti. Písničkář cítí, čím je povinován publiku a samozřejmě i komerčním zájmům. Na albu nechybí typický "pettyovský" hit s chytlavým refrénem a zvonivými akustickými kytarami Red River. Ani ten však neodrazuje levnou podbízivostí.

Nehrát němého

Nejradikálnější nová píseň Playing Dumb (Předstírání němoty) se na základní verzi CD paradoxně nedostala. Autor ji z desky vypustil prý nikoliv z obav před skandálem, ale protože se příliš odlišovala od ostatního repertoáru. Za zbabělce ho nepovažujme, vždyť v minulosti například úmyslně naštval písní The Last DJ šéfy amerických rozhlasových stanic natolik, že vyhlásili bojkot jeho nahrávek. Navíc skladba Playing Dumb je běžně dostupná třeba jako bonus digitálního vydání alba. Apíchnout do vosího hnízda se Pettymu stejně podařilo.

V textu se totiž trefuje do zvláště v Americe tabuizovaných, ošemetných věcí. Do předstírání němoty v souvislosti s prohřešky představitelů katolické církve. Inspirací se mu stal případ zneužívání dětí kněžími. V žaludku mu leží také využívání křesťanských ideálů k militantním záměrům. "Katolíci, nepište mi, jsem v pohodě s jakýmkoliv náboženstvím, které chcete vyznávat. Ale ať mi nikdo neříká, že je v pořádku zabíjet lidi nebo systematicky zneužívat děti bůhvíjak dlouho. Kdybych byl členem klubu a vyšlo najevo, že ve stejném klubu působili lidé zneužívající děti, tak z něj prostě vystoupím. Nebudu mu už dávat žádné peníze. Nemyslím, že by vám nějaká koncepce Boha měla říkat, ať se uchylujete k násilí. Zdá se mi, že nikdo nepochopil Krista hůře než křesťané," řekl Petty 21. července v rozhovoru pro magazín Billboard.

Protestantsky vychovaného písničkáře lze snadno obvinit z jednostranného, zaujatého pohledu. Měl by soudit jednotlivce, nikoliv instituci. Na druhou stranu, on je básník. Patří mu právo nadsazovat a provokovat.

Pettymu můžeme také vytýkat, že není originální. Nejen v undergroundu dávno vznikla plejáda protestsongů jak na téma vypjatého katolicismu, tak rozčarování z amerických snů všech generací. Ovšem Pettyho textařské zkratky působí přesvědčivě, živě, vůbec ne naivně a jdou mu od srdce. Navíc i kdybychom nevěnovali pozornost textům, album "unese" už samotná hudba. Jak co do Pettyho skladatelských nápadů, tak díky jednotlivým členům The Heartbreakers, naprosto loajálním, bez hráčského egoismu, pracujícím pro kapelníka.