Vandrování považuje za přirozenou součást svého života; už jako malá jezdívala s rodiči trampovat do osady na Berounce nebo do srubu v Krušných horách, sama je stále na cestách a děti mají prý během chvilky sbalené batůžky a jsou vypravené vyjet. „Pořád někde putujeme, do přírody, na lukostřelecké soutěže, v zimě každý víkend lyžovat na chalupu. Sama jsem v létě týden s batohem a se spacákem putovala v Norsku přírodou a spala, kde mě napadlo. Žádní turisté, jen já a Norové. To je taky trempink,vandr. Duší jsem nomád. Mám doma pořád jednu tašku sbalenou, druhou rozbalenou a třetí tak napůl připravenou…,“ přiznává Radůza.
  |
Teď právě se to hodí: v září začalo její turné po českých městech, na kterém kromě jiných písní představuje Radůza se svým triem i ty z nového alba Muž s bílým psem.
V úterý se zastavila na koncertě v pražském divadle Gong a dnes v podvečer pokřtí svůj aktuální „balíček“ s CD, knihou, audioknihou s vybranými kapitolami a zpěvníčkem na výstavě Století trampingu v Národopisném muzeu Národního muzea v Letohrádku Kinských.
Hra s jazykem a stylem
I tentokrát spojila dva ze svých talentů – písničky a psaní. Výsledkem je šestnáct písní a kniha s indiánskou tematikou. „Příběhy si vymýšlím od malička, jen mě až dost pozdě napadlo, že bych je mohla taky psát. Baví mě hra s jazykem, jak pokaždé můžu psát úplně jiným stylem, baví mě, co všechno kolem toho musím nastudovat. I teď naposled to byly stohy knížek – o historii indiánských válek, šošonské báje a pověsti, vzpomínky různých šamanů, knížky etnografické i romány. I když ten příběh muže se psem je fikce, některé detaily odpovídají tomu, co jsem si dohledala (třeba jak se vojáci, když pobili jednu vesnici, chlubí, že si z mužských varlat udělali váčky na tabák…).“
Říká, že nápad zpracovat toto téma přišel, když se probírala starými fotografiemi a věcmi po svých rodičích, kteří, oba takřka najednou, v prvních dnech roku odešli. „Zasvětili mě do lásky k trampingu, vzpomínala jsem, jak jsme zpívávali u táboráku a dostala jsem chuť složit taky nějaké písně, které by se u ohně daly zpívat. A daly – už jsme je v létě s dětmi vyzkoušely, křtem ohněm prošly.“ Radůza nezastírá, že prožila hodně těžké období, v němž se nahromadila úmrtí rodičů, její rozvod i zdravotní problémy. „Nic, co by lidi neznali, jen se to všechno moc nakumulovalo,“ vysvětluje.
Vznik alba byl trochu složitý: poté, co ve studiu muzikanti nahráli hudbu, musela Radůza natáčení přerušit. „Odešel mi hlas a nakonec jsem absolvovala operaci hlasivek. Taky si všimněte, že na téhle desce sama vůbec nehraju, jen v poslední písničce na foukací harmoniku,“ říká. „Aranže dělal náš kytarista Josef Štěpánek, já jsem si jenom řekla, že v písničce Někdy nastane čas chci křídlovku.“
Komplet, který nově Radůza nabízí, obsahuje i originální zpěvník. „Jsou v něm ručně přepsané texty ze zpěvníku mé babičky, který si psala, když byla teenager. Dala jsem tam i původní, už otrhanou stránku s letitou patinou. Knížka odkazuje k rodokapsům ze třicátých let, takže jsem chtěla i obal tomu přizpůsobit, což se Štěpánce Blahovcové velmi dobře povedlo. A ilustrace, to jsou zase obrázky, které do svého zpěvníku kreslil dědeček, když byl na vojně,“ ukazuje Radůza as láskou vzpomíná na prarodiče, u nichž trávila část dětství, když maminka, vojačka z povolání, musela sloužit a nemohla pečovat o dítě.
Divadlo, melodram i sci-fi
Radůza má spoustu plánů a plno práce – souběžně s albem pracovala i na komponování melodramu pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Do dvouhodinového programu s orchestrem, baletem a hercem, který bude uveden 3. prosince ve Foru Karlín, rozpracovala téma své povídky o Anitě Garibaldi z dřívějšího projektu Maraton – příběh běžce. Ještě dříve, 26. října, se v mladoboleslavském divadle uskuteční premiéra hry o sv. Václavu a sv. Vojtěchovi, k níž Radůza složila scénickou hudbu. A už teď, sotva uvedla nový komplet CD a knihy, myslí na další: „Tentokrát mám v úmyslu kombinaci historie a sci-fi. Ještě o tom nechci mluvit, nejprve vždycky podrobně promyslím všechny detaily a příběhy každé z postav a teprve potom píšu, písničky ty mám hned,“ říká Radůza a už soustřeďuje literaturu, kterou chce prostudovat.
I když se často obrací k historii, všechny její písně i texty jsou jejím vyjádřením k současnému dění. „Nemyslím si, že změna může přijít ze shora, tím, že se dosadí jiní politici. Ten, kdo se dostane nahoru, se obvykle brzy nechá strhnout mocí a možnostmi, jaké má, a zkazí se. Změna musí přijít zezdola. Já vím, že to není reálné, ale jsem přesvědčena, že každý by na sobě měl pracovat. Aby jeho děti byly dobré, aby on sám nedělal pořád tytéž chyby, aby, když něco udělá špatně, si to přiznal a napravil to. A já? Můžu se snažit svou troškou přispět do mlejna, třeba tím, že napíšu písničku, která někomu na chvíli uleví. Každý projde nějakým utrpením a kdo jím ještě neprošel, určitě na něj někdy čeká – a ta písnička se třeba strefí a pomůže mu.“
