Na tyto dva programové body můžeme pohlížet i jako na praktické ukázky širokého dramaturgického záběru brněnského JazzFestu, jako důkazy, co všechno se pod gigantický žánrový „deštník“ jménem jazz všechno vejde. Protože oba koncerty měly vlastně do obecné představy o tom, jak tahle hudba zní (nebo „má znít“) hodně daleko.
Zatímco dvaačtyřicetiletá Afroameričanka Lizz Wrightová sice na první pohled splňuje představu o jazzové zpěvačce, její kořeny jsou hluboko usazené v gospelu. Minulost v kostelních sborech má sice devět z deseti amerických černých zpěváků bez ohledu na to, jakým stylem se v dospělosti zabývají, v případě Wrightové ale je tento „radostný rámus pro Hospodina“ (jak kdysi krásně gospel pojmenoval Lubomír Dorůžka) stálým zdrojem tvorby. K němuž se - ze světské strany - přidává ještě blues.
Naproti tomu osmadvacetiletý Londýňan Jacob Collier svoji kariéru odstartoval v dětském pokoji coby zázračné multiinstrumentální dítě, které si za pomoci počítačových programů nahrávalo v mnoha stopách party různých nástrojů do svých písní, které jsou na pomezí všech myslitelných žánrů, ale mají vlastně jednoznačný popový nátěr. V nahrávkách vlastně popírá základní jazzovou podstatu, kterou je interakce s dalšími hudebníky a improvizace. Na koncertě tomu bylo jinak, ale o tom dále.
Přirozená vřelost
Lizz Wrightová střídala ve svém koncertním repertoáru písně vysloveně bluesové se songy, v nichž vynikl její hlas právě v gospelovém smyslu, dvakrát dokonce a capella, bez doprovodu nástrojů. Nezapomněla ani na svoji repertoárovou trvalku, originální aranžmá známé písně Neila Younga Old Man. Její hlas dosahoval širokého rozpětí v základních melodiích i improvizovaném zpěvu, který ji ovládal občas i ve chvílích, kdy některý ze členů doprovodné kapely hrál instrumentální sólo a ona poodstoupila od mikrofonu.
Doprovodná kapela byla, jak se dalo očekávat, vynikající. Nejvíc samozřejmě zaujali dva hlavní sólisté, pianista a hammondkář, protřelý mezižánrový profík David Cook, a kytarista Alan Levy. Oba sjednocovala jedna základní kvalita, typická pro řadu zejména amerických hudebníků: ačkoli jaksi podvědomě cítíme, že by byli schopni zahrát úplně všecko na světě a efektně zbourat sál, jsou si vědomi své pozice doprovazečů sloužících frontmance a hlavně jejím písním, kterým dávají přesně to, co potřebují.
Přínos Alana Levyho, známého zejména coby dlouholetého blízkého spolupracovníka Norah Jonesové, ovšem byl mimořádný i po zvukové stránce. Střídal akustickou a elektrickou kytaru, a zatímco na akustiku neváhal hrát i ty nejjednodušší doprovodné party skoro „jako u táboráku“, na elektrickou kytaru zcela zásadně obarvoval vzuk celé kapely. Už proto, že používal nástroj Fender Jaguar, v hudbě jako je jazz nebo blues velmi zřídka využívaný, typický zejména pro hudebníky z oblasti alternativního rocku (odtud také z hlediska žánru netypické zabarvení některých písní) a surf rocku. Surfový zvuk a tón volil Levy v některých sólech, což působilo sice až neslýchaně, nicméně velmi autenticky.
Lizz Wrightová si vysloužila na konci svého vystoupení potlesk vestoje. Téměř vyprodané hlediště Janáčkova divadla tleskalo nejen skvělému zpěvu a chytře postaveným písním, které sice měly všechny společný základ, ale byly vždy natolik ozvláštněny, že ani na vteřinu nenudily, ale také úžasné přirozenosti a pokory hlavní hvězdy, která svoje náročné party podávala s vřelostí, ale i citlivým nadhledem, bez jakýchkoli obezliček.
Neposedný youtuber
Jacob Collier naproti tomu o 24 hodin později přivezl do Brna show, jaká se vídá málokdy. Ne snad, že by pódium Sono Centra bylo zavaleno rekvizitami, nebo že by beznadějně vyprodanému „baráku“ (navíc k stání) metaly do očí nevídané světelné a laserové efekty. Jacob Collier je prostě rozený showman, který neposedí, nepostojí. Takový Jamie Cullum, který ve svých mladických začátcích proslul všemožnými alotrii na scéně, byl vlastně proti němu usedlý chlapec za klavírem.
To, jak „to umí“ Jacob Collier s publikem, je jeho velká zbraň, ale zároveň také tak trochu neštěstí. Velice často se nechává unést svou schopností manipulovat nadšeným davem, rozezpívat ho, hrát si jako dirigent s jeho dynamikou, je viditelně nadšen, jak publikum jde s ním a reaguje na každý podnět. Nemluvě o tom, že je s ním schopno zpívat prakticky každou písničku. Collier je ostatně velká youtubová hvězda, a právě tento web je dnes, jak víme, zcela zásadním komerčním kanálem, kterým se dostávají hvězdy (které virtuální prostor vytváří nebo přinejmenším výrazně pomáhá vytvořit) ke svým obdivovatelům. V Collierově případě je štěstí, že se zde jedná o skutečně multitalentovaného jedince, nikoli o neumětela s dostatečně šikovným internetovým promotýmem.
Collierovo nadání je smozřejmě nepřeslechnutelné, muzikalita z něj doslova stříká všemi póry, na druhou stranu se trochu zdá, že umělec (ještě) neví, co si s ní počít. Svým neskutečným hlasovým rozsahem putuje nahoru dolů, na klavíru i kytaře rozjíždí ďábelské běhy, na klávesách propojených s vocoderem si vymýšlí prapodivné zvuky, všechno je to efektní, ale ne vždycky smysluplné. Hlasově je Collier vlastně podobný typ jako byl Freddie Mercury nebo je Rufus Wainwright, svoji pravou výrazovou polohu ale teprve hledá. V tuto chvíli je nejdůvěryhodnější, když jen sedí u piána a ponoří se do písně, beze všech eskapád.
Není úplně jasné, nakolik o podobě Collierova brněnského koncertu rozhodl fakt, že šlo o začátek evropského turné, které podniká s šestičlennou kapelou, ovšem z logistických důvodů v Sono Centru musel vystoupit sám, zatímco zbytek muzikantů na něj čekal v Římě. Možná, že pokud je Collier součástí většího celku, je umírněnější - a jeho beze vší pochyby skvělé hudbě a přesvědčivému talentu to jistě prospívá. Snad budeme mít příležitost někdy příště.
