Zní to dost chaoticky a pro experty na dějiny hudby jistě i kacířsky, protože tak nelze zajistit nějakou jasnou jednotící linii v tříleté prezentaci skladatelova díla. Nicméně z posluchačského hlediska je to jen dobře. Každý soubor si totiž vybrané dílo kontextualizoval po svém. A především posluchač se mohl radovat z pestré nabídky skladeb, a jen málokoho mrzelo, že se ke Dvořákovi nepřipojoval téměř povinný Brahms.
Nachytaný posluchač
A tak se v úvodním koncertu Pavel Haas Quartetu (12. 9.) vedle Dvořákova 13. kvartetu (nahrávka souboru z roku 2010 získala několik cen) objevil též poslední kvartet Franze Schuberta. Soubor se ujal úlohy dvojnásob nevděčné, za prvé cyklus zahajoval a jako „pořádající“ se musel utkat s obrovským očekáváním „svého“ publika. Hráči podali nadšený výkon a rozhodně to byl skvělý a ve světle následujících koncertů dost konzervativní začátek.
Hned druhý koncert amerického Juilliard String Quartetu (15. 9.) přinesl hudbu soudobou v podobě kvartetu britské skladatelky jamajského původu Eleanor Albergové z roku 1994, následovaným málo hraným posledním třetím kvartetem Benjamina Brittena. V první půli koncertu se Juilliard předvedl jako špičkový interpret novější a nové hudby, po přestávce pak neslýchaným, výjimečným a nádherným provedením Dvořákova 14. kvartetu nechal vyniknout strukturu díla a potvrdil, že představa, že tuzemské skladatele nejlépe hrají Češi, je lichá.
DVOŘÁK COLLECTION Dvořákova Praha, 8. až 25. září |
Noční koncert Bennewitzova kvarteta (16. 9.) se nesl ve veselém duchu, hned na začátku se totiž souboru povedlo nachytat posluchače Haydnovým kvartetem s přízviskem „Žert“, někteří začali tleskat již při „falešném“ konci skladby. Následující Dvořákův čtvrtý kvartet pocházející z konce 60. let byl pro skladatele netypický, protože vznikl pod vlivem Richarda Wagnera. Závěr věnovalo suverénně hrající Bennewitzovo kvarteto druhému kvartetu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho.
Zemlinského kvarteto (17. 9.) se uvedlo třetím kvartetem Alexandera Zemlinského z roku 1923, který je obrazem skladatelského i osobního rozchodu skladatele s Arnoldem Schönbergem, a tedy hudba není nijak radostná. Naopak první Dvořákův kvartet je optimistický, skladatel jej sice zkomponoval jako dvacetiletý, avšak o jeho kvalitách mluví to, že jej nechal provést po dlouhých pětadvaceti letech. Na závěr koncertu zazněl Beethovenův kvartet č. 9 C dur, op. 59, č. 3 „Razumovský“.
Sedláčkovo kvarteto (18. 9.) před „povinného“ Dvořáka předsadilo dvě novější díla. Nejprve šestý smyčcový kvartet Rafaela Kubelíka a pak světovou premiéru čtvrtého kvartetu Martina Wiesnera. Jejich nasazení, i v šestém Dvořákově kvartetu, připomínalo americké soubory (Kronos, Ethel).
Závěr kvartetní řady patřil Jerusalem Quartetu (20. 9.), který nejprve okouzloval Mozartem a Korngoldem, aby po přestávce ve 12. Americkém Dvořákově kvartetu publikum zcela nadchlo. Letošní ročník se vyvedl a tuzemské soubory v konkurenci těch nejlepších rozhodně nezaostávaly, těšme se na příští.
