Předchozí dvě Vedderovy sólovky dost vybočovaly. První Into the Wild (2007) vycházela ze soundtracku stejnojmenného filmu a byla folkrockově laděná. Naprosto okouzlující pak bylo následující album se všeříkajícím názvem Ukulele Songs (2011), ve kterých se zpěvák ve většinou vlastních a několika převzatých písních doprovázel na tradiční malinký strunný nástroj a ukázal úplně jinou tvář, než je poněkud depresivní grungeový divous. Dalším rozměrem projektu pak byl koncertní film Water on the Road, který vyšel na DVD ve stejný den a zaznamenával tři roky staré koncerty, na nichž Vedder hrál na ukulele i řadu dalších songů včetně dylanovek nebo písní původně hraných s Pearl Jam.
Čtyři generace
Novinka Earthling zdaleka tolik ze zavedených pearljamovských kolejí nevybočuje, už proto, že je to bezesporu plnokrevné šťavnaté rockové album (dlužno dodat, že se stejnojmenným vstupem Davida Bowieho na pole elektronické hudby z roku 1997 nemá vůbec nic společného, je to jen shoda názvů, bůhví, zda si ji vůbec Vedder uvědomil).
Rozhodně stojí za to zmínit hlavní Vedderovy spolupachatele, už proto, že se zde ve jménech hlavních hráčů i jednorázových hostů střetají vlastně tři, a pokud bychom postupovali striktně po etapách hudebního vývoje, pak dokonce čtyři muzikantské generace z obou stran Atlantiku.
Producentem alba je Andrew Watt, na nahrávce hlavně basista, s minulými záseky u Justina Biebera či Miley Cyrus, ale taky Ozzyho Osbourna. Na bicí do základní kapely oslovil Vedder redhotchilipepperovského Chada Smithe a na kytaru Joshe Klinghoffera, který v téže kapele hrál v době, kdy John Frusciante budoval svoji sólovou kariéru. Potud vcelku nic překvapujícího.
Čekal ale někdo v 90. letech, kdy Pearl Jam byli vlajkovou lodí grunge, že jednou na svoji sólovou desku pozve jejich zpěvák Stevieho Wondera coby hráče na foukací harmoniku? Beatla Ringa Starra jako bubeníka? A dokonce Eltona Johna nejen jako pianistu, ale také ke společnému duetu? To by se před oněmi třiceti lety považovalo i v hudebně tolerantní Americe nepochybně za zradu ideálů a následovala by exkomunikace z klanu flanelových košil. V tomto kontextu už jsou Benmont Tench, hammondkář od Toma Pettyho, stejně jako aranžér a dirigent smyčcového orchestru David Campbell (otec všeuměla Becka), vlastně jen „malé ryby“.
Bez markýrování
Album Earthling navzdory tomu rozhodně není žádný nesourodý slepenec různých přístupů k hudbě, už proto, že základní kapela výborně drží pohromadě a hosté včetně smyčcového orchestru opravdu jen koření zvuk.
To, co na nahrávce nejvíc potěší, místy uchvátí, je stále skvělý Vedderův zpěv, dokonale položený do každé písně a nepostrádající ani rockovou divokost ani melodickou jemnost, přičemž jeho výraz nikdy nenechává na pochybách, že tady nejde o nějaké markýrování stylu, nýbrž o styl sám.
Stavba alba je natolik členitá, že ani chvíli nenudí, rockové nášupy se zkreslenými elektrickými kytarami střídají písničky bezmála countryrockové. I Veddera v nejlepším slova smyslu dohnala tradice, ve které vyrůstal, což se v určitém věku stane skoro každému americkému rockerovi, avšak ne každý se s tím dokáže vyrovnat s takovou elegancí jako právě on.
Album má vlastně jen jednu slabinu, možná hodně subjektivní a týkající se posluchačů, pro které je prokletím osmdesátkový zvuk hlavně bicích a akustických kytar. V něm si totiž Andrew Watt zjevně libuje. Možná je to nějaký požadavek doby, je známo, že všechny hudební a zvukové prvky se po etapách vracejí a točí v kruhu. Ale vysvětlujte to někomu, koho právě tenhle zvuk rozčiluje i na klasických deskách milovaného Bruce Springsteena...
