Ponor k vnitřnímu dítěti či druhému já totiž zdaleka není bezstarostný a hravý, jak by se na první poslech zdálo. Ostatně idealizaci a schematické uvažování bychom od mistra, jakým je Elvis Costello (67), ani nečekali.
Autor v tiskové zprávě popisuje písně alba The Boy Named If jako „třináct záběrů, které vás vezmou do posledních zmatených chlapeckých dnů, kdy vám řekli, ať už se konečně přestanete chovat jako dítě – což pro většinu mužů a možná i několik dívek může nastat kdykoliv v příštích padesáti letech“. A nezapomene dodat, že „opuštění magického stadia dětské nevinnosti vede nejen k rozkoším a všemu tomu jazzu, ale také k bolesti“.
Costello také vysvětlil, kým je onen Chlapec jménem Jestliže z titulu desky. „Jde o přezdívku vašeho imaginárního přítele, vašeho tajného já, toho, které ví všechno, co vy popíráte, toho, které nese vinu za rozbité nádobí i zlomené srdce – dokonce i vaše vlastní srdce.“ Titulní píseň pak poeticky vypráví o přijetí či nepřijetí zodpovědnosti za vlastní chování a zároveň o zraňujících rozchodech.
Podobné téma řeší i další ze zásadních písní alba The Death Of Magic Thinking (Smrt magického myšlení). „Jednoho dne si koupím letenku na jakékoliv místo, kam jsem kdy chtěl cestovat / teď když se bojím odletět ze svých dětských snů… vidím, jak zavíráš dveře a tváříš se, jako kdybys mě nikdy neznala,“ zpívá Costello a nejednoznačné, znervózňující poselství písně přitom balí do svižného, radostného rock’n’rollu. V kontrastech si ostatně písničkář odjakživa libuje. Uchu lahodící kousek The Difference je ve skutečnosti Costellovým příspěvkem iniciativě No Means No.
Tedy popisem incestu a znásilnění z pohledu dívky vyčítající nechtěnému milenci stejný hřích jako otci. S pointou „a tak jsem použila tenhle nůž, abych mu ukázala rozdíl“, která po veselých, zpěvných refrénech zapůsobí jako slušný šok.
Album ovšem není utopené v temnotě. Jde skutečně o třináct odlišných záběrů, třináct různých příběhů. Vedle asi nejtvrdší výpovědi The Difference zbylo na albu dost místa pro humor, milostnou tematiku i nevinné představy. Pro filmovou love story My Most Beautiful Mistake, písničkovou detektivku Penelope Halfpenny nebo mrazivě vtipné podobenství dětských oslav Halloweenu v kabaretním songu Trick Out The Truth, kde Costello neváhá zamíchat mezi masky upírů a dalších strašidel také fašisty a marxisty.
Zpátky k rock’n’rollu
Po hudební stránce patří Costello k interpretům, u kterých nevíte, co čekat příště. Jestli inteligentní pop, výlet k jazzu, klasicizující instrumentaci nebo třeba country. Naštěstí, protože vždy jde o zajímavý vývoj.
ELVIS COSTELLO & THE IMPOSTERS: THE BOY NAMED IF Vyd. EMI, 2022 |
Tentokrát se Costello svým způsobem vrátil k začátkům, k vlastnímu „mladšímu já“. I když do postpunkové nebo novovlnné škatulky už bychom ho dnes vecpali těžko. Návrat spočívá spíše v tom, že už na svých prvních albech z konce 70. let po svém zpracovával odkaz hudby 50. a 60. let. Album The Boy Named If pracuje s podobnou dřevní přímočarostí. Třeba úvodní bujarý rock’n’roll Farewell OK odkazuje až někam k Beatles (ne nadarmo si Elvise Costella kdysi vybral Paul McCartney jako spoluautora písní), ačkoliv nejde o prvoplánové retro.
Costello se také rozhodl nezvat tentokrát žádné slavné muzikantské hosty a pracovat jen ve čtyřčlenné sestavě svojí kapely The Imposters, přičemž se sám postaral o veškeré kytary. Klávesista Steve Nieve, který písničkáře doprovázel už v počátcích kariéry, pak záměrně volí decentní archaické rejstříky varhan či piano. Šlo o výbornou volbu. Zvolená syrovost a zvuková sevřenost vypichuje melodické nápady, které autor servíruje až marnotratně. Největším kladem sehrané čtveřice je ovšem ohromná, neředěná energie vložená do interpretace.
Když Costello vydává alba, přes jejich přístupnost širokému publiku (titul The Boy Named If vystoupal například na 6. příčku hitparády v UK) a hitový potenciál nejde o zboží rychlé spotřeby. O všech svých deskách přemýšlí jako o ucelených uměleckých aktech, což by mělo být samozřejmé, leč zdaleka není. Odpůrce uspěchané povrchnosti streamů odměnil autor už tím, že limitované fyzické vydání alba doprovodil knihou povídek a vlastních ilustrací, inspirovaných každou z písní.
„Některé příběhy jsou scénářem pro song, další jeho pokračováním nebo naopak napovídají, co se stalo předtím, než hudba začala hrát. Napsal jsem povídky proto, abych učinil život těch písniček méně osamělý, pokud byste se do nich chtěli ponořit hlouběji,“ vysvětluje autor. Ponořit se hlouběji do Costellovy tvorby se opět vyplatí.
