Enigma: překvapivý úspěch téměř dětského filmu

Alan Mathison Turing zemřel v roce 1954 ve věku nedožitých 42 let. Do té doby toho prožil hodně a ne vše bylo oslnivé a příjemné. K Turingovým největším odborným úspěchům patří jeho klíčová role v týmu, který za druhé světové války průběžně prolamoval inovace ve stále se zdokonalujícím německém šifrovacím systému Enigma. Bez Turinga a jeho spolupracovníků by patrně válka trvala o řadu měsíců či dokonce let déle.

I proto je Turingův poválečný osud šokující: na počátku padesátých let byl obviněn z homosexuality (tedy „nemravného chování“) a pod hrozbou vězení donucen k chemické kastraci. Zemřel nedlouho poté na otravu kyanidem, pravděpodobně z vlastního rozhodnutí. Vlast se Turingovi za bezpočet zachráněných lidí odměnila veřejnou potupou a zničením jeho vlastního života. K Turingově plné rehabilitaci došlo teprve nedávno – britský premiér Gordon Brown se za způsobené příkoří omluvil v září 2009 a až na konci roku 2013 zrušila královna svým podpisem rozsudek ohledně údajného mravnostního deliktu z roku 1952.

Hloubka paradoxu Turingova osudu budila pozornost už v uplynulých desetiletích. Posmrtně se dočkal mnoha poct a stal se ikonou všech komunit, kam bylo možno jej zařadit–matematiků, počítačových vědců, gayů i lidí s podezřením na Aspergerův syndrom. Hra o němbyla v 80. letech uvedena v londýnském West Endu i na Broadwayi v New Yorku, vznikla řada dokumentů a také knižní biografie Andrewa Hodgese z roku 1992, ze které volně vychází i scénář Tyldumova snímku. Kód Enigmy byl vzhledem k výše uvedenému vlastně předem odsouzen k úspěchu – a obsazení hvězd Benedicta „Sherlocka“ Cumberbatche a Keiry Knightleyové šance zaujmout ještě posílilo.

Film Kód Enigmy se odehrává ve třech prolínajících se rovinách. Začíná na počátku 50. let, kdy vloupání do Turingova domu odstartuje nešťastný policejní vpád do jeho soukromí. Vrací se k válečným rokům a práci na rozluštění německých kódů – tehdy se stala ještě jedna zajímavá věc, Turing se na krátký čas zasnoubil se svou kolegyní Joan Clarkovou. A pak děj také zavítá do Turingových školních let, poznamenaných smrtí jeho blízkého kamaráda; tam – naznačuje film trochu přímočaře – mohla mít počátek vědcova touha vyrobit inteligentní stroj, sestrojit si umělého přítele.

Tomu byste nerozuměli

Dětská traumata i tísnivá závěrečná etapa života ústředního hrdiny jsou vylíčeny dost zjednodušeně, ale ještě vcelku uvěřitelným způsobem. Kámen úrazu, a pořádný, však leží v nejexponovanější, prostřední časové rovině. Ve snaze srozumitelně prezentovat Turingovu práci a interpretovat jeho osobnost zachází film někdy až k takovým posunům a zkratkám, které téměř urážejí divákovu inteligenci. O inteligenci samotného Alana Turinga nemluvě.

Člověk nemusí být historik, kryptolog ani znalec Turingova životopisu, aby záhy vycítil, že s ním tvůrci zacházejí jako s dítětem a jednoduše jej tahají za nos. Jistě: vysvětlit širokému filmovému publiku procesy, se kterými si lámali hlavu nejschopnější odborníci na světě, není jednoduché, asi ani možné. To však ještě neznamená, že je dobrou alternativou předstírat, že řešení bylo vlastně nakonec jednoduché jako facka. A že k němu hrdina došel – jak už to tak bývá –v momentu osvícení během banální konverzace v baru. O Enigmě, o průběhu luštění jejích kódů, o tom, v čem doopravdy spočívala Turingova práce a jeho přínos, se z filmu Kód Enigmy obecenstvo dozví asi tolik jako o fyzice ze sitkomu Teorie velkého třesku, jehož hlavního hrdinu také Cumberatch/Turing svým projevem chvílemi nápadně připomíná.

Část publika může mít radost, že na řešení záhady slavné Enigmy připadla o tři čtvrtě filmu dřív než vědci na plátně. Někdo však bude cítit spíše frustraci. Z toho, že jej tvůrci neuznali za dost svéprávného partnera k tomu, aby mu předložili více pravdy, která by ovšem nebyla tak hezky zformovaná podle předvídatelných schémat. Že se jej film, tváří v tvář fascinujícímu reálnému osudu, snaží nalákat na banálně „dramaticky vygradované“ báchorky o tom, jak geniální, samotářský luštitel křížovek brání svůj milovaný a nikým jiným neuznávaný stroj před fyzickými útoky rozzuřených kolegů i nadřízených.

Vrcholem zavádějícího polopatismu je absurdní scénka, kde Turing, poté, co slavně rozlouskl kód, vysvětluje svému týmu, že objev nesmějí okamžitě ohlásit výš, aby velení neobezřetně nezasáhlo a Němci nepojali podezření. A zrovna je v akutním ohrožení loď s bratrem jednoho z přítomných kolegů! Je to výjev jako ze školního představení, které se žáci snaží udělat obzvlášť působivé.

Až nedůstojné zjednodušení se týká i samotné Turingovy osobnosti: jeho cenná „jinakost“ (nejen co se týče sexuality) je prezentována tak návodně, že jí to bere velkou část přesvědčivosti. A ta Turingova osudová, sexuální jinakost, jejíž postih film po právu odsuzuje, je paradoxně cudně uklizena do několika zmínek: jak ji sám hrdina prožívá, se vlastně vůbec nedozvíme.

Zaslouží-li si Benedict Cumberbatch za něco Oscara, na nějž je nominován, tak především za to, že svou postavu uchránil před úplným pádem do ploché předvídatelnosti. Jeho snoubenku a kolegyni hraje Keira Knightleyová, která zde víc plní roli diváckého magnetu, než že by postavě Joan Clarkové dala něco opravdu cenného. Je výrazná – ovšem právě takovým způsobem, který pochopení skutečné Joan a její role v Turingově životě spíše znemožňuje.

Příběh zašifrovaný banalitou

Film, byť životopisný, má svaté právo na vlastní výklad historických skutečností i na autorskou licenci: tvůrci Kódu Enigmy však toto právo místy využívají až na samé hranici únosnosti. Vytvořili srozumitelně učesaný, čítankově prkenný příběh, který s dobrým úmyslem zjednodušuje skutečnost tak, že ji zbavuje věrohodnosti. Humanistické sdělení Kódu Enigmy čerpá sílu především ze svého faktického předobrazu, nikoli z toho, jak byl pojat: proto je dobře se s osudem Alana Turinga raději seznámit i z jiných zdrojů.