Erik Truffaz se nerad opakuje, a přitom paradoxně nikdy nezapře svůj charakteristický sound. V poslední dekádě střídal spolupráci se svým stálým evropským kvartetem, indickou zpěvačkou Indrani či mexickým producentem a muzikantem Murcofem, experimentujícím s elektronikou. Příležitostně zval britského písničkáře Eda Harcourta. Jeho hráčský i skladatelský rukopis, přes ohromnou pestrost nahrávek, přitom většinou rozpoznáte po prvních tónech.
Pro desku Doni Doni našel trumpetista inspiraci v rytmech a nápěvech subsaharské Afriky, což představuje v jeho hudbě určité novum. Samozřejmě pokud nepočítáme dávné africké kořeny jazzu. Zároveň přirozeně rozvíjí svoje vlastní pojetí jazzrocku aktualizovaného postupy hiphopové éry. Všechny navštívené hudební světy dokázal, jako obvykle, prolnout s naprostou přirozeností.
zdroj: www.youtube.com
„Nové vlivy, které album probarvují, pocházejí z bohaté scénické spolupráce s jihoafrickou taneční skupinou Vuyani,“ uvedl Truffaz na svém webu. Navzdory prvotnímu impulzu ovšem v samotné hudbě zamířil spíše do Afriky západní. Dokonce i název albaDoni Doni (Krůček po krůčku) pochází z jednoho ze západoafrických jazyků, konkrétně bambara. To proto, že čtyři písně na albu nazpívala malijská zpěvačka a písničkářka Rokia Traoré.
Pro fenomenální zpěvačku nepředstavuje žádný problém propojit svoje cítění s tím trumpetistovým, což ukazuje hned úvodní průzračný a až intimní duet hlasu s trubkouComptine. Stejně jako Truffaz ani Traoré se nikdy žánrově nevyhraňovala, ačkoliv vychází z „pouštního blues“ a dalších typických západoafrických stylů. Její zdánlivě křehké, ale přitom intonačně i rytmicky přesné frázování si dokonale sedne s timingem kapely. Zvláště když se kvarteto vžije do africky třepotavého tempa vytvářeného drnkátkem likembé v písni Dijiki’n. Nebo když Marcello Giuliani, jinak baskytarista, dosáhne ve skladbě Seydoupomocí bendža zvuku podobného západoafrickému nástroji ngoni, ze kterého se ostatně bendžo vyvinulo. To se pak Rokia musí cítit jako doma v Mali, byť v době před převratem a uzavřením „bezbožných jazzklubů“. Stejně elegantně se ovšem její hlas vznáší nad rozvolněnou strukturou a ambientními elektronickými plochami titulní Doni Doni (Part 1).
Erik Truffaz Quartet.
Malijského původu je i další z hostů, raper Oxmo Puccino. Ten už se ovšem dávno sžil s pařížskou scénou. Také už dříve s kvartetem spolupracoval. Jeho hostování v roce 2007 zachytilo i DVD Paris Tour. Oxmem přednesená skladba Le Complement Du Verde vlastně do Afriky nemíří, spíše se drží hiphopových a nu-jazzových konvencí. Což není míněno jako výtka.
Erik Truffaz Quartet: Doni Doni Warner Jazz, 2016  Erik Truffaz Quartet: Doni Doni. Warner Jazz, 2016 |
Na další posun hudby Erik Truffaz Quartetu měla vliv také výměna bubeníka. Více než dvacet let v uskupení působil vynikající Marc Erbetta. Toho loni vystřídal stejně skvělý, ale odlišně rytmicky smýšlející, teprve pětadvacetiletý Arthur Hnatek. Stejně jako Truffaz narozený ve Švýcarsku, ale už protřelý newyorskou scénou, spoluprací s Tigranem Hamasyanem i hostováním u Johna Patitucciho. Právě Hnatkova bubenická „čerstvost“ rozsvěcuje dravou jazzrockovou kompozici Fat City nebo posiluje taneční ne odolatelnost odlehčené skladbičky Kudu. Přínos nejmladšího hudebníka se přitom neomezuje pouze na bicí soupravu. Hnatek si velmi dobře rozumí také s elektronikou.
Duší i srdcem alba ovšem samozřejmě zůstává samotný Erik Truffaz. Přesvědčuje citovostí svých improvizací i zkomponovaných melodických linek, hledáním a nalézáním cest mezi různými kulturami. Na Doni Doni ukázal, že se může cítit jako doma i ve zvukových krajinách Sahelu. Navíc snadno zpřístupní hudební výlet do Afriky i (nejen jazzovému) publiku.
