Od roku 1987, kdy si ocenění poprvé odnesla francouzská režisérka Ariane Mnouchkinová, se do těchto významných evropských divadelních struktur probojovali pouze dva Češi. Václav Havel, kterému byla v šestém ročníku udělena zvláštní cena, a Petr Lébl, nominovaný na Cenu nové divadelní skutečnosti.
Čtveřice vyznamenaných
Lotyšský režisér a herec Alvis Hermanis, srbská dramatička Biljana Srbljanovičová, německý režisér Peter Zadek a kanadský experimentátor Robert Lepage – to je čtveřice, která si zítra v Soluni převezme pocty. První dva obdrží Cenu nové divadelní skutečnosti, která se od roku 1990 uděluje umělcům do petačtyřiceti let za novátorství a výrazné proměny divadelního jazyka.
Evropská divadelní cena se letos uděluje ex aequo. Připadne jednomu z nejvýznamnějších současných režisérů Peteru Zadekovi, který se narodil v roce 1933 v Berlíně a poté s rodiči emigroval do Velké Británie a který má za sebou úctyhodnou dráhu. Jednou z jeho posledních inscenací, kterou v Soluni představí, je Peer Gynt nastudovaný s Berliner Ensemble. Druhý z oceněných Robert Lepage pochází z Quebeku a je prvním zámořským umělcem, který tuto evropskou cenu získal. Patří k průkopníkům nových technologií v divadle a klade důraz zejména na multižánrovost svých produkcí.
Divadelníci z bývalých pobaltských republik patří v západní Evropě již delší dobu k žádaným umělcům, ostatně Rusové rovněž. Loni si například z Turína jednu z cen odvezl litevský režisér Oskar Korsunovac, velice vzývanou osobností je také Eimuntas Nekrosius. Všichni tito umělci pochopitelně nesedí a nečekají, až budou objeveni. I když jsou bezpochyby právě v módě, sami nebo s týmy spolupracovníků se umějí výborně propagovat, což je v Česku stále problém.
Alvis Hermanis je českému i slovenskému publiku známý, jeho zdejší produkce Dlouhý život se hrála loni na festivalu Divadlo v Plzni a osobitou verzi Gogolova Revizora uvedl před časem festival v Nitře. Hermanisovy inscenace nabízejí především originální psychofyzické herectví, které si vystačí s minimem slov (i proto jsou jeho produkce tak dobrým vývozním artiklem). Sám také řekl, že v době kolem roku 1990, kdy začínal režírovat, bylo narativní divadlo v Lotyšsku zdiskreditované politikou a kolaborací se sovětským režimem a on hledal novou obrazivost a jiné prostředky – slova často využíval pro jejich hudební význam.
Hra Dlouhý život líčí všední den několika starých lidí ve společném bytě, jakémsi komunálním domě, případně starobinci. Byt je rozdělený na několik místností a zahlcený neuvěřitelnou veteší, která žije svým životem a vyzařuje vlastní energii. Věci se zmocňují lidí a naopak – desítky drobných hereckých akcí, etud a improvizací se postupně skládají ve specifickou výpověď o stáří a obyčejném životě, v mnohém obludnou a tristní.
Podobným stylem Hermanis přetvořil klasický text Gogolova Revizora, jehož děj přesunul do závodní vývařovny a učinil z něj podobenství o sovětském režimu. Problémem všech Hermanisových inscenací je délka, určitá statičnost a velké nároky na soustředění diváka, který po hodině miniaturních, byť bizarních i zábavných akcí, jen stěží mobilizuje svou pozornost: x-té ukládání vypelichaného kožichu a papachy do ochranného pytle nebo stálý boj s televizní anténou mají své limity. Ovšem zejména gagy, které ironicky předvádějí velice intimní úkony postav jako směšné rituály, jsou jedinečné.
Aktuální téma: stáří
Loni v Turíně byla na tapetě především americká politika a válka v Iráku, oč se s notnou dávkou jízlivé ironie zasloužil především laureát Harold Pinter. Letos je diskutovaným tématem stáří. Odraz alarmujících prognostik o stárnutí evropské populace se začíná objevovat nejen v televizi a filmu, ale i v divadle. Srbka Biljana Srbljanovičová, která dosud spíš inklinovala k politickému divadlu a hlavně k problémům totalitního myšlení, obrátila svou pozornost k tomuto tématu, aby jej propojila právě se svou stěžejní orientací – politikou. Srbljanovičová se mimo jiné sérií článků velmi angažovala proti zásahu NATO v Jugoslávii v roce 1999, velký ohlas měla její hra Bůh ochraňuj Ameriku, již napsala v USA.
Tato rovněž velmi úspěšná dramatička (nar. 1970), která dnes žije mezi Paříží a Bělehradem, se často hraje v evropských divadlech (u nás její Rodinné příběhy jako první před několika lety coby absolventskou inscenaci výtečně nastudoval Thomas Zielinski). V Soluni se představila dramatem Kobylky (Locusts) v nastudování Jugoslávského činoherního divadla z Bělehradu. Kobylky se odehrávají v současném Srbsku, autorka staví vedle sebe starou generaci – bývalé komunisty i disidenty – a mladou generaci, ničím nezatíženou, ale často i bez morálky.
