Exulant je navěky sám. Kunderovo Nevědění jasně dokazuje, že aby člověk žil, musí se ptát

Pokud se dal loňský rok označit v české literatuře a kultuře (a možná i společnosti) za kunderovský, pak můžeme stejné adjektivum obratem připojit i k tomu letošnímu. Loni se konal převoz torza Kunderova archivu z Francie do Moravské zemské knihovny v Brně, spisovatel dostal prestižní Cenu Franze Kafky, na knihkupeckých pultech se objevily dvě monografie (jedna rázně obrazoborecká, druhá zoufale servilní) – a hlavně do češtiny konečně doputoval poslední Kunderův román Slavnost bezvýznamnosti v překladu Anny Kareninové.

A letos: filmový portrét Kunderovy literární práce od Miloslava Šmídmajera, portrét stejně rozpačitý a servilní jako ta loňská monografie Jeana-Dominiquea Brierra; a pak další Kunderova kniha v češtině: Nevědění. Vyšla právě teď v brněnském Atlantisu, který se stará o Kunderu v češtině už třicet let. Na obálce jsou vyvedeny jako tematické pars pro toto dvě nebesky modré šipky: jedna tam, druhá sem.

Natožpak završení

Loňská Slavnost bezvýznamnosti byla událostí nejen proto, že jde o autorskou tečku za víc než půlstoletím jednoho literárního díla. Taky proto, že se jedná o mistrovskou syntézu dosavadní Kunderovy románové práce, započaté Prvním sešitem směšných lásek v třiašedesátém roce. Úročení motivů a stěžejních témat tady nabralo podobu málem absurdní frašky, brutální anekdoty o konci dějin, která má ovšem v pointě místo úlevného smíchu vesmírnou úzkost.

Slavnost bezvýznamnosti není oslavou, jako spíš beletrizovaným karem nebo zádušní mší v próze. Stostránková novela portrétuje člověka, který vyčerpal svoji budoucnost, rozerval a přepsal svou minulost – a jediné, co mu zbývá, než se rozplyne ve věčné nicotě, je okamžitá zábava. Jedině ta má dočasnou sílu vygumovat zoufalou pravdu o „krásné voditelnosti“ člověka, jeho nevědomém otročení kapitálu, falešným idejím a všudypřítomné moci.

Slavnost bezvýznamnosti vyšla v roce 2014, čtrnáct let po předchozí Kunderově próze; tou je právě Nevědění, dopsané 1999 a vydané nejdřív ve španělštině v prvním roce nového milénia. Je to kniha pomalejšího tempa, vyladěná spíš nostalgicky; na rozdíl od Slavnosti bezvýznamnosti, která má švih a elán jako ta nejlepší němá groteska s Chaplinem. A je to kniha, kterou Kundera původně zamýšlel své dílo uzavřít. 

Téma by tomu odpovídalo: je jím emigrace, tedy odchod – a nepovedený pokus o návrat do někdejší domoviny. Plus všechny ty symbolicky nabité pojmy, co s tím souvisejí, jako individuální vzpomínka a paměť, ale i vývojové kotrmelce československých i evropských dějin, proměny režimů od komunismu ke kapitalismu, anebo vztah mezi někdejším životem a aktuálně malovanými obrazy, které z něj zbyly. Celou knihou jako by se táhla hluboká propast, nemožnost propojení dvou vzdálených břehů; vzdálených v čase i prostoru. Nemožnost syntézy tehdy a teď. Natožpak završení.

První samozřejmost

Nevědění je kniha o nejistotě. A úzkosti, která z ní silně vyvěrá. Vypravěč tady funguje jako nepřestajný generátor naléhavých, zneklidňujících otázek na téma. Nabízí paralely, exkurzy etymologické, ale hlavně dějinné, ať jde o hudbu, výtvarné umění nebo literaturu. Jednou konkrétní, jako v případě špatného vizionáře Arnolda Schönberga, který měl za to, že jeho hudba zaplní budoucnost; jindy zobecňující, například filozofickou tezí o „první samozřejmosti“, kterou je fakt, že „skutečnost, jaká byla, když byla, už není; nelze ji obnovit“. 

Prim pak hraje Homérova Odysseia, příběh, který běží na pozadí Nevědění, který Kunderovým textem prosvítá jako pentimento, jako předobraz, jako mýtus, který se opakuje. Odysseus, Penelopa a Ithaka zastupují toho, kdo se po dvaceti letech vrací do domoviny, tu, která na něj věrně čeká – a pak místo, domovinu samotnou, hrací pole, kde se potkávají abstraktní stesk s konkrétní vzpomínkou.

V Kunderově příběhu hraje čas vesměs proti hlavním postavám. Tou první je Irena, emigrantka z Československa, usazená ve Francii; když se po devětaosmdesátém poměry obrátí, zvažuje návrat. Jenže když se vrátí, je jí jasné, že svým dávným kamarádkám posloužila jenom jako záminka; Kundera to vyjádří v symbolické zkratce: ona přivezla na uvítanou dvanáct láhví archivního vína, ony si ale raději poručily pivo. 

Všecko je jiné; Ireně zůstává jediné bezpečí – pocit domova, který má v sobě, jakási osobnostní jistota, jakkoli problematická i problematizovaná. A problematizuje ji značně taky druhá z hlavních postav, Josef, rovněž emigrant, který na Irenu natrefil náhodou po letech. Zatímco ona ho obratem identifikuje jako objekt svého dávného erotického vzplanutí, on se předvede jako hráč, dost surový mystifikátor, který ji obalamutí: svede ji, aniž by věděl, o koho v reálu jde. Irena se tak stává obětí nevědění hned dvakrát: nejen že ji ignorují kamarádky, taky milenci je úplně fuk, co je jeho příležitostná souložnice vlastně zač.

Za každého počasí

Takže s exilem nepomůže ani přátelství, ani láska. Exulant je navěky sám. V exilu vnějším i vnitřním. Na jednu stranu je to krutá bilance: samota tíží, přervané kořeny bolí. Na druhou stranu je to ale skvělá platforma pro reflexi, pro tisíc a jednu otázku, které se kolem exulanta rojí a nepřestávají se dožadovat aspoň přibližné, hypotetické odpovědi. Nevědění vyrostlo právě odtud: exulantovi je jasné, že víc neví, než ví. A tak se ptá. Dotazuje se samozřejmě po tom nejzákladnějším: kde se tady vzal, kdo je a kam má namířeno.

Kunderova nová próza v češtině míchá beletrii s mohutnou filozofickou nadstavbou; píše příběh a zároveň komentář k příběhu. Anebo ještě spíš: Píše komentář k příběhu, který jenom slouží jako praktický příklad. Kdyby té nadstavby nebylo, stala by se z Nevědění tuctová položka z červené knihovny. Jenže ta nadstavba tam je. A říká jasně jedno: Aby člověk nějak smysluplně žil, musí se ptát. S rizikem, že spásná odpověď třeba nikdy nepřijde, že nejistoty bude vždycky víc než jistoty. To je krédo, které se hodí za každého počasí. Ve Francii, v Česku, kdekoli.