Komu vrtá hlavou, jak se mohl černý policista nepozorovaně vmísit mezi bílé rasisty (kteří samozřejmě nechodí pořád v kápích), a chce se nechat překvapit až samotným filmem, musí přeskočit následující odstavec.
První coloradský policista černé pleti Ron Stallworth se v sedmdesátých letech skutečně po telefonu spojil se zástupci „Organizace“ a předstíral, že upřímně nenávidí černochy, Židy, Asijce a Mexičany, a podařilo se mu vzbudit u členů klanu takovou důvěru, že jej pozvali mezi sebe. Pro ten účel použil Stallworth coby svého „avatara“ bílého kolegu z oddělení narkotik. Během následujících měsíců pak Stallworth zůstával s klanem v hojném telefonickém spojení a jeho kolega se místo něj občas účastnil schůzek.
  |
Kde je slovo do pranice?
Vyšetřování odhalilo působení Kukluxklanu v armádních kruzích a vedlo k přeložení několika důstojníků. Stallworth po skončení své úlohy dostal jiné úkoly a na případ se zapomnělo. Ani on sám o něm nemluvil až do roku 2006, kdy pozoruhodnou historku prozradil novinám. O osm let později vydal o oněch událostech knihu, která se stala základem pro film Spikea Leeho.
Na scénáři vedle režiséra pracovali ještě další tři autoři a výsledkem je útvar, který tady na festivalu v Cannes poněkud zklamal příznivce dosavadní tvorby Spikea Leeho a naopak se líbil těm, kdo jiným Leeovým filmům nemohou přijít na jméno.
V čase vyostřené debaty o rasismu, kdy se i sám Spike Lee hodně angažoval v protestech proti „příliš bílým“ Oscarům, se očekávalo nějaké radikální slovo do pranice, jakým Spike Lee nikdy nešetřil. Režisér životopisu černošského aktivisty Malcolma X (1992) nebo mrazivého dramatu o nemožnosti bezbolestného smíru mezi bělochy a černochy Jednej správně (1989) zde ale nasadil na své poměry mimořádně smířlivý tón.
Cannes 2018.
Snímek BlacKKKlansman je ve své převažující části svižná dobová „parťácká“ komedie, v níž Ron (John David Washington) a jeho kolega Flip Zimmerman (Adam Driver) zatápějí přihlouplým klansmanům. Ron musí ještě řešit milostné trable s krásnou prezidentkou černošské studentské organizace, která je přesvědčena, že všichni policisté jsou nepřátelé, a Flip si zase v konfrontaci s nenávistí Kukluxklanu poprvé v životě připouští své židovské kořeny.
V zásadě tu ale vládne příjemné sjednocení slušných lidí (včetně dalších bílých policistů) proti extremistům. Bude to dost pravděpodobně tím, že skutečný Ron Stallworth, držitel autorských práv ke svému příběhu, byl podle všeho opravdu rád policistou a příliš nefandil ani radikálním černým aktivistům, na jejichž sledování byl na počátku své kariéry nasazen. Rasismus v policejním sboru obstarává pouze dvojice násilníků, kteří jsou nakonec po právu potrestáni. Skoro to vypadá, že se nic nezvrtne a vše skončí happy endem, ale samozřejmě: ti dole by se krásně shodli, kdyby jim to nezkazili ti nahoře. Ti věc zametou pod koberec a Kukluxklan se může nerušeně rozvíjet.
Tím končí komedie. K ní Spike Lee připojil epilog, který se mu popravdě řečeno podobá mnohem víc: jako doklad neblahého rozkvětu rasistických tendencí v americké společnosti předkládá divákům záběry z loňských událostí v Charlottesvillu ve Virginii, kde se konaly rozsáhlé demonstrace ohledně odstraňování jižanských symbolů. Na straně „jižanů“ se skutečně objevilo množství rasistických symbolů a hesel a bohužel došlo i k tragédii, kdy dvacetiletý mladík autem najel do davu a usmrtil 32letou ženu demonstrující proti rasismu. Do historie vstoupilo i prohlášení prezidenta Trumpa, podle něhož není možné odsoudit jen jednu stranu onoho konfliktu.
Vytečkovaná tiskovka
Oč byl Spike Lee smířlivější ve valné části svého filmu, o to radikálnější prohlášení nabídl na tiskové konferenci v Cannes. „Odpusťte mi některá neslušná slova, ale jsme ve s..čkách a z toho se člověku chce nadávat.“
Příznačně hovořil mnohem víc o krátké závěrečné části snímku než o jeho základu. K událostem v Charlottesvillu přitom došlo až poté, co už byl film vlastně hotový. „Věděli jsme, že příběh chceme protáhnout do současnosti,“ tvrdil Spike Lee na tiskové konferenci. „Ale samozřejmě nemám křišťálovou kouli a nevěděl jsem, že tam bude přímo něco takového jako Charlottesville.“
Ve filmu nechybí ani Donald Trump se svým výrokem – a do amerického prezidenta se jedenašedesátiletý režisér v Cannes také důkladně opřel, byť jeho jméno nevyslovil: „Máme v Bílém domě chlapa, nebudu říkat jeho podělaný jméno, a ten motherfucker neodsoudil ten motherfucking klan, alt-right a ty náckovský motherfuckery.“ Trápit se s překladem některých režisérových slov je asi méně smysluplné než je nechat v původním znění.
Ani režisérovo rozhořčení ale nesmylo dojem, že BlacKKKlansman je ve svém výsledném tvaru tak trochu kočkopes. Režisérovi to ale nevadí: „Nevím, co řeknou kritici, ale srdce mi říká, že jsme s tímhle filmem na správné straně historie.“
