Odpad, město, smrt je výtečná dramaturgická volba, je to hra, která kromě jiného vystihuje deziluzi, prázdnotu a odcizení pramenící z mylné představy, že tržní mechanismus funguje správně a moudře. Je to přesně naopak, nefunguje, a ještě destruuje mezilidské vztahy.
Pocity, které Fassbinder v roce 1975 vtělil do svého textu, si jsou i po tolika letech z mnoha úhlů podobné s tím, co zažíváme dnes, po dvaadvaceti letech po pádu komunismu, v čase přetrvávající ekonomické krize, v níž stále mnozí odmítají vzít na vědomí, že svět trhů zredukovaný na výnosy a náklady postrádá morálku a zodpovědnost. Fassbinder tento stav nejenom diagnostikuje přesně vystavěnými dramatickými situacemi, ale také se snaží analyzovat procesy, které jej způsobují.
Směšně trapné životy
Hra byla deset let po autorově smrti označena za antisemitskou a premiéra v mnichovské Kammerspiele se nakonec neodehrála, protože na scénu vtrhli demonstranti s transparentem, na němž bylo napsáno Dotovaný antisemitismus, a zůstali tam tak dlouho, dokud se premiéra neodpískala. Důvodem byla postava Bohatého Žida, která měla předobraz v konkrétním stavebním spekulantovi, politikovi a prezidentovi Centrální židovské rady v Německu. Ten měl za sebou solidní skandál se stavebními parcelami a byl za to také tvrdě kritizován.
Ve Fassbinderově podání představuje typ bezskrupulózního člověka, který jakoukoliv kritiku svého nemorálního jednání okázale klasifikuje jako antisemitismus, čímž vlastně cynicky parazituje na holocaustu. Fassbinder se také za svého života proti nařčení z antisemitismu tvrdě ohradil a připomněl, že právě hysterie zaznívající v diskusi o hře v něm vyvolává strach z takových postojů – z nového antisemitismu, který se jen rafinovaně skrývá.
Když jde o peníze, nic není nepřekročitelné.
Pařízek v Komedii poměrně hladce starý text „napasoval“ na naši současnost a hraje o xenofobii, šovinismu, obyčejné lidské hlouposti, chamtivosti, brutalitě. Prostě o tom, že systém umožňující, aby na morálku mohl každý kašlat, z lidí dostane to nejhorší. Když jde o peníze, nic není nepřekročitelné.
K Fassbinderovu textu přidal ještě domácí reálie – hlavně komické vlastenecké bláboly Daniela Landy a Drupiho písničky z 80. let. Publikum posadil na jeviště, z kterého vytvořil jakési restaurační zařízení se stolky do čtverce, na nichž plápolají umělé svíčky. Uprostřed se pak odehrává výsměšný kabaret o náckovi Müllerovi (Martin Pechlát), který se živí jako transvestita, o jeho odevzdané, ale lhostejné ženě (Dana Poláková) a dceři Romi – prostitutce (Gabriela Míčová). Ta se nechá terorizovat od svého slabošského i brutálního pasáka Franze (Stanislav Majer), který v sobě objeví homosexualitu. Bohatý Žid (Martin Finger) se pak neméně uboze mstí na Müllerovi za to, že přišel během holocaustu o rodinu.
Autentický pocit nevraživosti
Režie udržuje atmosféru směšné trapnosti a s téměř obludnou nadsázkou aranžuje tragikomické výjevy od pěveckého výstupu otce Müllera navlečeného do blond paruky a černých punčoch až po záchvat homosexuální lásky mezi Franzem a Oskarem (Jiří Černý). K autentickému pocitu šílené nevraživosti, která prochází celou inscenací, stačí i drobný detail, třeba když Müller šíbuje s vozíkem své invalidní manželky, zatímco ona vztekle donutí vstát divačku, která dostatečně rychle neuhnula. Všechny postavy se potácejí v kruhu vlastního egoismu a ubohosti, z něhož je možná jediným východiskem smrt.
Fassbinderův text tedy věru o ničem moc hezkém nepojednává a Pařízek ho ještě stvrzuje. Inscenace také dokazuje, že největšími hvězdami Komedie jsou Gabriela Míčová a Martin Pechlát, oni dva celou inscenaci pevně drží, a jsou-li na jevišti, vše má spád, štávu, napětí, tajemství. Zmizí-li, nastanou hluchá místa. Martin Finger i Jiří Černý tentokrát svým figurám zůstali dost dlužní, působí tak nějak nezúčastněně, vlažně. A dost často jim není rozumět, což sice dílem padá na vrub špatné akustiky, ale tím spíš by si na to v Komedii měli dát pozor.
Rainer Werner Fassbinder: Odpad, město, smrtPřeklad: Zuzana Augustová |
Martin Pechlát jako Müller dokáže přesvědčivě, místy i ve vypjaté groteskní stylizaci, zprostředkovat různé druhy duševního ubožáctví, ostatně zazáří hned v úvodní „landovské“ etudě i při interpretaci kýčovitého popíku. I když tyto aktualizace jsou divácky vděčné, někde vzadu v hlavě se usídlí pochybnosti, nejsou-li přece v kombinaci s Fassbinderovou syrovostí trochu laciné. Míčová jako Romi je vynikající – její ironie a suverenita se přímo fyzicky bortí a ona se propadá čím dál tím hlouběji do beznaděje, libuje si v ní a až sebemrskačsky nechá všechny, kteří procházejí jejím životem, aby s ní zacházeli jako s onucí. Je to nesmírně autentický, psychologicky vrstvený výkon.
