Tento mezinárodní festival je specifický svou inspirativní dramaturgickou výlučností, výběrem interpretů, včetně „exotických“ souborů s nástroji u nás dosud neznámými, ale i volbou míst konání koncertů. A v neposlední řadě také vysokou úrovní programové brožury včetně překladů zpěvních textů.
Tento festival zaměřený na starou hudbu otevírá nové obzory od roku 1999, kdy zdaleka nebylo jasné, nakolik se tato dramaturgie ujme v běžném koncertním životě. A stále si drží vysokou úroveň včetně obohacující spolupráce s Centrem barokní hudby ve Versailles. Organizátorky v čele s ředitelkou Josefínou Knoblochovou a dramaturgyní Janou Semerádovou ani tentokrát neslevily z vysokého renomé a předvedly, že stále dokážou vnášet do čím dál bohatší nabídky koncertů staré hudby nové impulzy. Jednotlivé ročníky mívají ústřední motto: to letošní – Natura/Příroda – soustřeďuje program na skladby inspirované zahradami, květinami, krajinou, ale i živly, zvířaty či přírodními božstvy.
Nora Brownová dosáhla autenticity díky talentu a učitelům ve věku svých pradědečků |
Pro hudbu to je velmi vděčné téma. A bylo půvabné i efektní, jak si skladatelé různých stylů a epoch dokázali pohrávat se zajímavými zvukomalebnými efekty štěbetání ptáčků i řevu šelem, vlnění potůčku nebo mořské bouře, bystřiny i důstojného veletoku, zefýru i vichru, idylických krás prosluněných scenérií i nebezpečnou temnotou lesa.
Skvělí Los Temperamerntos
Téma přírody až vyzývá k tomu, aby se koncerty konaly v zahradách, třeba pro koncert s poetickým názvem Delfín amoroso / Zamilovaný delfín se španělskou a italskou hudbou pozdní renesance v podání španělského souboru La Bellemnot by byla zahrada Trojského zámku půvabná. Jenže počasí je u nás rozmarně vrtošivé. Zajišťování náhradní sálů, při dešti přesun účinkujících i diváků – to je velké dobrodružství, včetně finančního. Když navíc jsou vnitřní prostory vybírané také velmi příhodně – ať už to byl kostel Panny Marie a slovanských patronů v Emauzském klášteře pro gregoriánský chorál a renesanční vokální polyfonii, Císařský sál Trojského zámku pro renesanční písně a tance, či Letní refektář Strahovského kláštera pro koncert Giardino fiorito čtveřice mnichovských sólistek s písněmi, áriemi nebo kantátou Venuše a Adonis dvou komponujících náruživých botaniků – Georga Philippa Telemanna a Georga Friedricha Händela.
Je zřejmé, že Letní slavnosti si vytvořily za 23 let pevné posluchačské jádro hlavně českých posluchačů, takže sály s kapacitou kolem 300 míst byly vyprodané. Publikum reagovalo nadšeně. Nejen jadrné popěvky s rošťáckými texty, ale i hudba, která vznikala pro duchovní usebrání ve středověkých klášterech nebo pro zábavu vznešené společnosti svázané přísnou dvorskou etiketou nezněly na festivalu jako muzeální exponát. Ale přece jen – Letní slavnosti staré hudby jsou špičkový festival a zve významné soubory, jež se specializují na repertoár, s nímž se v české metropoli prezentují. V případě vokálních sólistek bych očekávala, že nebudou zpívat z not, ale zpaměti. Rozdíl, jestli sólistka zpívá s očima skloněnýma k pultu s notami – nebo napřímo navazuje kontakt s posluchači, je značný a dodává koncertu úplně jinou energii a výraz.
Takto zněly v podání sopranistky Juliety Viñasové z Valencie nápadité zvukomalby pozdní renesance poněkud akademicky a na koncertě Giardino fiorito se muzikantskou intenzitou prosadila víc violoncellistka Kristin von der Goltzová než sopranistka Anna-Lena Elbertová – sice s koncentrovaným zářivým sopránem, spolehlivou technikou a intonací, ale to je dnes povinný standard. Samozřejmě, v případě vrcholné vokální polyfonie je jasné, že jsou noty třeba – mužský vokální sextet Dionysos Now! je měl, ale jen jako základní oporu. Bylo zřejmé, že mají sezpívanost a plasticitu prolínání pěveckých linií hluboce zažitou. A doslova explozí emocí „vybuchovalo“ vystoupení souboru s příznačným názvem Los Temperamentos s řízně bouřlivým „koktejlem“ hudby Latinské Ameriky a barokní Evropy.
