Figuríny mě děsí od dětství, přiznal britský režisér Peter Strickland

LN: Když se potkáváme v Praze, začnu otázkou na Kafkovu Proměnu – jedním z vašich prvních uměleckých pokusů byla režie divadelní adaptace téhle povídky. Ovlivnil Kafka hodně vaše vnímání skutečnosti?
Ano, objevil jsem ho v docela raném věku, obdivoval jsem ten absurdní aspekt a zároveň pouto k reálnému životu, které se v jeho dílech propojují. Když jsem ho prvně četl, nevěděl jsem nic o něm ani o historii střední Evropy, ale i jako na příslušníka britské střední vrstvy na mě silně zapůsobil. Vždycky se mi zamlouvala tahle estetika – ať už je to Kafka nebo třeba Jan Švankmajer, to surrealistické uchopení světa. Ale vždycky to musí být spojené s reálným životem.

LN: Nakonec jste se do střední Evropy, konkrétně do Budapešti, přestěhoval. Proč?
Ten hlavní důvod byl celkem prozaický, životní náklady. Já jsem samozřejmě nejdřív zamířil do Londýna – má se za to, že to musíte udělat, když chcete v Británii uspět u filmu. Navázat kontakty, dostat se do povědomí. Potíž byla v tom, že abych vůbec zaplatil nájem, musel jsem si všemožně přivydělávat a na filmy jsem se nemohl pořádně soustředit. Tak jsem hledal místo, kde budu moci žít mnohem levněji. A taky jsem si zamiloval středoevropskou kinematografii – Bélu Tarra, z té československé třeba Juraje Herze nebo Věru Chytilovou.

LN: Pokud jde o ty příležitostné práce, jimiž jste se musel živit, než jste se stal filmařem na plný úvazek...
Počítal jsem to, bylo jich 49. Trvaly někdy třeba taky jenom jeden den, byly to často spíš brigády. Fungovalo to tak, že když třeba v nějaké firmě někdo onemocněl, tak jim agentura poslala někoho jako mě, aby zadával jakási nudná data do počítače.

LN: K natočení některých pasáží filmu Takové krásné šaty vás prý inspirovala právě zkušenost s kancelářskou prací. A též komediální seriál Kancl...
Vlastně jsem už v 90. letech psal scénář o kancelářském životě. A setkával jsem se s námitkou, že to nikdo nebude chtít vidět. Ale ve skutečnosti to zajímá spoustu lidí, protože jsou to jejich životy. Kancelář, potažmo byrokracie, hraje obrovskou úlohu i v literatuře – už zmiňovaný Kafka, ale nejen on, Gogol, Dostojevskij, ti všichni s tím fenoménem pracovali.

LN: Váš film vypráví o tom, že obětí zla se mohou stát docela nevinní lidé...
Ano, bylo pro mě důležité, aby to nebylo jako v některých hororových filmech, kde přichází odplata za nějaké provinění, hlavně sexuálního rázu. Tohle jsem nechtěl. Problém s principem trestu je taky ten, že do příběhu vnáší příliš logiky. Já myslím, že smrt je většinou náhodná. Nevíte, kdy a jak přijde, a to je děsivé. Ty šaty v mém filmu představují takovou iracionální, zcela nahodilou sílu.

LN: Divák si při sledování Takových krásných šatů může připadat jako v omamném a bizarním snu. Když jste film připravoval, tak jste také snil, nebo je to spíš výsledek racionálního procesu?
To se musím zamyslet. V předchozích scénářích rozhodně mnohé věci pocházely ze snů. Obecně myslím, že v procesu psaní se opravdu musím pohybovat v takovém napůl snovém stavu. Je to pro mě něco velmi osobního, proto taky nedokážu pracovat s jinými scenáristy, potřebuju být sám. Je to podobné jako s tím surrealismem. Potřebujete se dostat do snového stavu, ale ne zas příliš hluboko, musí vám zůstat nějaké propojení se skutečností.

LN: Takové krásné šaty jste měl v hlavě, už když jste pracoval na předchozím filmu Pestrobarvec petrklíčový? Mihnou se tam podobné figuríny, jaké hrají v nynějším snímku zásadní úlohu...
Ne ne, to je jenom zvláštní shoda okolností. Do Takových krásných šatů jsem figuríny potřeboval kvůli tomu pocitu hrozby, který z nich vychází. Už jako kluk jsem míval noční můry s figurínami z výkladů. V 70. letech to byly opravdu děsivé věci, anatomicky ne úplně přesné, jejich prsty byly vždycky příliš dlouhé nebo příliš tenké... vážně z nich šla hrůza.

LN: Váš film se nejlépe vyjímá na velkém plátně, ale když si jej člověk pustí třeba na počítači, může najít věci, které v kině nemá šanci zaznamenat. Překvapilo mě třeba, když jsem si zastavil obraz výstřižků z novin a našel jsem skutečně plnohodnotný článek s novými informacemi o jedné z vedlejších postav. Je pro vás důležité jít do takovýchto detailů?
To ano, zvlášť když se tolik rozvinulo sledování filmů doma. Prostě víte, že si to lidé budou zastavovat a musíte se snažit, aby všechno sedělo. Vlastně je to dobré cvičení, musíte všechno víc domýšlet. Někdy jsem se taky spletl, je tam jedna strašná chyba – původně měla první z hlavních postav, Sheilu, zabít srážka s náklaďákem. Jenomže během příprav jsme zjistili, že na tu scénu nebudeme mít dost peněz, takže Sheilino auto jen narazí do stromu. A já už jsem měl napsaný ten článek, ve kterém se píše o srážce s náklaďákem, a to tam zůstalo. Úplně jsem na to zapomněl, a až ve střižně mě polilo horko. Neměli jsem dost peněz, abychom to v postprodukci změnili nebo rozmlžili, takže to tam zkrátka je a musím s tím žít.

LN: S filmem Pestrobarvec petrklíčový jste vyhráli Evropskou filmovou cenu za hudbu od dua Cat’s Eyes, v nynějším snímku je velmi výraznou složkou hudba od skupiny Cavern of Anti-Matter. Jak si skladatele pro své filmy vybíráte?
Je to film od filmu. V případě Cat’s Eyes jsem si koupil jejich první album, líbilo se mi a přišlo mi, že se jejich hudba bude k mému filmu dobře hodit. Ale v případě Takových krásných šatů jsem poprvé udělal to, že jsem měl hudbu ještě předtím, než jsem věděl, o čem bude film. S Timem Ganem z Cavern of Anti-Matter se dobře znám, mám totiž nahrávací značku a vydal jsem kdysi jeho nahrávku. Teď jsem ho poprosil, ať mi pošle nějaké demonahrávky, a ty jsem pak poslouchal při psaní. Dřív jsem takhle během práce na scénáři poslouchal nějakou jinou hudbu, která se pak ve filmu neobjevila, ale těžko jsem se od ní odpoutával. Tenhle nový způsob se mi osvědčil, osvobodilo mě to.