Dokument, který překonává smrt. Příběh legendární teplické kapely Už jsme doma ožívá na velkém plátně

Na dokumentu původně pracovali režisér Václav Kučera a producent Romek Hanzlík (člen kapely Už jsme doma v letech 1986–1996), z jejichž dílny pochází také silný portrét Filipa Topola Takovej barevnej vocas letící komety (2015). Bohužel než stačili svůj další film dokončit, oba v roce 2019 náhle zemřeli – Václav Kučera ve věku sedmašedesáti let, Romek Hanzlík v sedmapadesáti.

Zásluhou producenta České televize Radomíra Šofra a producenta Petra Kozy se nicméně podařilo projekt udržet a natočený materiál zpracoval režisér Radim Špaček. Ten do původního příběhu zapracoval i momenty z natáčení, kde je vidět práce Václava Kučery, a závěr snímku věnuje rozloučení s původními tvůrci – výsledek posiluje sdělení celého díla, jímž je svědectví o souznění, společné tvorbě a přátelství v úspěšných i těžkých obdobích.

Z teplického smogu k Českým lvům a světovému renomé

Název dokumentu Rozsviť světlo, ať je vidět působí málem až vánočně poeticky, přitom ale v původním kontextu verš z písně kapely Už jsme doma Napůl vyjadřuje něco zřetelně jiného: „rozsviť světlo – ať je vidět, za koho a zač se stydět“, respektive „koho máme nenávidět“.

Jde o text z předlistopadové doby, plný naštvání na polovičatost „perestrojkové“ společnosti – zrodil se jako celá kapela Už jsme doma v Teplicích, jež v osmdesátých letech dusil smog, a kde se tím pádem odpor proti režimu projevil v silném ekologickém hnutí, ale také tam vznikla svébytná nezávislá hudební scéna.

Miroslav Wanek založil nejprve punkovou kapelu FPB (zkratka ze slov Fourth Price Band čili hříčky s překladem slavného označení lidových hospod) a později se ujal vedení skupiny Už jsme doma, již dovedl k domácím i zahraničním úspěchům. Mimo jiné díky tomu, jak dokázal punkovou nevázanost propojit se svou mimořádnou autorskou precizností a vytvořit svébytný jazzově-punkový koncept.

Cesta z improvizované teplické zkušebny v agitačním středisku k úspěšným turné po Americe představuje silný příběh, který se doplňuje s dalším: stálým členem kapely, jehož nástroji jsou ovšem štětce a obrazy, je výtvarník Martin Velíšek.

Ten se zase díky Aurelu Klimtovi dostal třeba k práci na úspěšném Fimfáru Jana Wericha a jeho pokračování, a dvakrát tak získal Českého lva. A zároveň se zasloužil o to, že o hudební stránku Fimfára se postarala právě kapela Už jsme doma.

Z vyprávění o fenoménu Už jsme doma podpořeného množstvím dobového materiálu a pamětnických hlasů postupně vykrystalizuje nejvýraznější motiv celého dokumentu. Tím je Velíškův boj s těžkou závislostí, v němž ho právě Miroslav Wanek spolu s dalšími přáteli zásadně podpořil.

Caravaggiovi v patách. Sonda do života vášněmi zmítaného umělce je věrohodná, ale i dost předvídatelná

Dvojportrét dvou mimořádných tvůrčích osobností tak vypovídá o tom, co je v životě podstatné a zároveň křehké a jak je někdy nesmírně potřeba někdo, kdo „rozsvítí světlo“ – v tomto případě opravdu to nadějné, vedoucí k prozření.

Dokument ve výsledku poněkud kolísá mezi svými dvěma polohami – rozkošatělou kronikou legendární kapely a silným lidským příběhem. Jenomže osud vše tak propojil, že snad jiná možnost ztvárnění ani doopravdy nebyla.