Situace hlavního hrdiny má v sobě slibný dramatický potenciál. Petr žije na Slovensku s dědečkem a babičkou, zatímco jeho rodiče už několik let vedou nový život v nedalekém, ale zoufale nedostupném Rakousku. Představa, že československé úřady nebudou tak kruté, aby za nimi do emigrace nepustili také jejich synka, se zjevně ukázala jako lichá. Petr je „rukojmím“ (tak zní i slovenský název snímku) komunistického režimu, v jehož zvrácené logice jsou ovšem obtíženi vinou rodiče, kteří tu své dítě nechali.
Dědeček (Milan Lasica) a babička (Libuše Šafránková) svého vnuka bezmezně milují, dobře vychovávají a vštěpují mu zdravé postoje, rodiče však nahradit nemohou. Chabou náhražkou jsou i občasné dopisy a fotografie. Vzpomínka na maminku a tatínka pomalu bledne, touha znovu je spatřit tím však jen roste. Petr už by byl ochoten věřit snad i svému notoricky upovídanému kamarádovi z komunistické rodiny, který tvrdí, že zná tajný tunel pod hraniční řekou Moravou...
Milan Lasica, Richard Labuda a Libuše Šafránková.
Ve stínu neblahé situace a v očekávání zázraku, který by ji napravil, se odvíjí řada standardních i méně obvyklých dětských dobrodružství. Petr se spolu se sympatickou premiantkou pokouší zachránit pomalejšího spolužáka před odchodem do zvláštní školy, bojuje se znepřátelenou partou „černých gardistů“ a také sleduje, jak doba proměňuje (nebo neproměňuje) charaktery dospělých, kteří jej obklopují. K těm nejvýraznějším patří odhodlaný velitel pohraničníků (Ondřej Vetchý), který se snaží sladit služební oddanost s lidskostí, která v něm navzdory poněkud „zelenému mozku“ úplně neodumřela.
Body za snahu
Všechno jsou to ingredience filmu, který by mohl a měl dobře fungovat. Herecký ansámbl je velmi slušný (až na výjimky třeba v podobě prašpatně obsazené drobné, ale důležité role Petrova otce), i výprava filmu je vesměs povedená a na poměry bohatá. A přece snímek Jak jsme hráli čáru zanechává spíše rozpačitý dojem z polovičatého a ne dost přesvědčivého díla.
Z filmu Jak jsme hráli čáru (režie Juraj Nvota)
„Příběh je Amarcordem malého chlapce, který vyrůstá v pohraniční obci, kde ve společnosti přátel a nepřátel prožívá své knoflíkové války,“ nabízí režisér Juraj Nvota odvážně ke srovnání hned dvě proslulá díla světové kinematografie. Namístě by možná byla spíš česká Obecná škola, ale ani jejích kvalit bohužel film Jak jsme hráli čáru nedosahuje. Juraj Nvota důkladně odvypráví to, co si předsevzal, body však získává spíše za snahu než za umělecký účinek. Z většiny scén intenzivně vyzařuje záměr, s jakým byly pořízeny, jeho naplnění je však málokdy stoprocentní. Tam, kde má přijít dramatické vyvrcholení, se děj jen nemotorně zaplete a místo dojetí se daří budit spíš pachuť z kalkulu.
Problém má nepochybně kořeny už ve scénáři, který zobrazované dění i charaktery postav příliš ohýbá ke svým vlastním účelům. Lidé v tomto filmu zhusta jednají ne tak, jak by pro ně bylo nejspíš přirozené nebo jak by vyplývalo ze situace, ale tak, jak to scenáristé Peter Pišťanek a Marian Urban zrovna potřebovali.
Jak jsme hráli čáruSR/ČR 2014 Režie: Juraj Nvota Scénář: Peter Pišťanek, Marian Urban Hrají: Milan Lasica, Libuše Šafránková, Richard Labuda, Ondřej Vetchý ad. Premiéra 4. 12. |
Zpříběhu často ční snaha naservírovat zejména dětským divákům esenci politické tíhy oné doby, zvolené zkratky však mnohdy působí hodně nepřirozeně amíjejí se účinkem. Rozpaky budí některé reálie jako ne zcela srozumitelná podoba a režim fungování pohraničního pásma. A opravdu by třeba mohl synek komunistického drába jen tak stopit spis, který byl veden na rodinu jeho kamaráda, a tím ji zachránit před perzekucí? Na magický dětský pohled se dá svést lecjaký prohřešek vůči reálnosti a logice, ale tady jde spíš o balamucení současného mladého publika, kterému je ona doba předložena částečně v podobě účelově zjednodušujících, naivních báchorek.
Tahání za uši
Tím, co pak filmu v českých kinech téměř úplně bere přirozenost, je hrozivý dabing. Zejména v pasážích s dětskými hrdiny, kterých je ve filmu pochopitelně požehnaně, zní dialogy jako špatně zrežírovaná rozhlasová hra. Je jasné, že neexistovalo jednoduché řešení, ponechat film ve slovenštině asi nešlo. Ale zvolený způsob dabingu, či pocitově spíš rychlodabingu, je tou nejhorší ze všech možných variant: tady se vskutku šetřit nemělo.
Jít na film Jak jsme hráli čáru s nadějí, že uvidíme Amarcord, by bylo poněkud bláhové. Na druhé straně při skromnějším očekávání a navzdory všem výtkám dokážou některé jeho pasáže zaujmout. K výhře na celé čáře to ale rozhodně nestačí.
