Film Láska na kari přináší kýčovitou hru na Francii

Nejodvážnějšími kuchaři všech dob byli, jak známo, pejsek s kočičkou. Po bok se jim nyní zdatně postavili hvězdní dobrodinci lidstva Steven Spielberg a Oprah Winfrey, kteří se coby producenti rozhodli věnovat světu recept, jak snadno a rychle propojit odlišné kultury.

Ústředním hrdinou filmu je mladý talentovaný kuchař Hassan, jehož rodina původně vlastnila vyhlášenou restauraci v Indii. Pak ale "byly nějaké volby", rozvášněný dav restauraci vypálil. To se tak v Indii stává. Matka zahynula, zbytek rodiny Kadamových, tedy Hassan, jeho otec a sourozenci, se vydali začít nový život v Evropě. Po krátké epizodě v Anglii se Kadamovi přemisťují na kontinent, kde dorazí až do Francie.

Ostatní členové rodiny jsou skeptičtí, ale impulzivní otec (který se občas radí jen se svou zesnulou ženou) je přesvědčen, že jejich nový domov a příležitost k uplatnění jsou právě tady. Konkrétně v jedné nevelké vesnici a ještě konkrétněji spíš na dohled od ní, v opuštěné usedlosti u cesty, kde hned naproti stojí francouzská restaurace oceněná michelinskou hvězdičkou. Tady se indická rodina rozhodne rozbít svůj stan, otevřít indickou restauraci a hrdě čelit konkurenci.

Kuchařské namlouvání: talentovaný Hassan a ambiciózní Marguerite

Majitelka a šéfkuchařka francouzské restaurace paní Mallory je pochopitelně nasupená a strojí novým usedlíkům všemožné úklady. Nositelka anglického jména a strážkyně francouzských tradic není sama, kdo tu Indy nechce: někteří vesničané jsou obzvlášť radikální, dokonce dojde k útoku. To už se ale v paní Mallory hne svědomí, stejně jako mnozí jiní místní totiž i ona ve skutečnosti pochopila, že Hassan je kuchařský génius a jeho tatík rázovitý sympaťák.

Dokonce se uvolí mladíka přijmout do svých služeb a zasvětit jej do tajů francouzských jídel... Láska, kterou si ze všech přeslazených příchutí vybral český titul filmu (jinak je to The Hundred-Foot Journey), vzplane mimo jiné mezi Hassanem a ambiciózní francouzskou kuchařkou Marguerite. Má to své peripetie, pochopitelně, ale může takovýhle film dopadnout špatně?

Abychom všichni rozuměli

Obzvlášť pikantní je v této směsi jazyková stránka. Snímek opěvující tolerantní kulturní svébytnost obsahuje asi tak deset francouzských vět, jinak je dokonale zalit kečupem angličtiny. Je to svým způsobem obdivuhodné scenáristické eskamotérství, na něž stojí za to se při sledování filmu zaměřit (možná je to jediný způsob, jak se při němopravdu pobavit). Evropanovi to asi tak snadno nenamluvíte, ale Američan může mít z tohoto snímku uklidňující dojem, že ve Francii se, jako v celém vesmíru, hovoří vesměs anglicky, zejména pak v restauratérských kruzích.

Jen když jdete nakupovat, prohodíte s domorodými trhovci pár slov po jejich. Občas větu ve francouzštině začnete, ale anglicky ji dokončíte nebo převyprávíte. Tým vesnické francouzské restaurace je zřejmě natolik kosmopolitní, že angličtina je zde oficiální řečí; když dojde na recitování slov francouzské hymny, je mluvčí vyzván k zopakování v angličtině, "abychom všichni rozuměli". O tom, že téměř výhradně anglicky spolu hovoří Indové, nemluvě.

Helen Mirren jako paní Mallory.

Tahle hra na Francii a evropské (a indické) tradice se ani moc nesnaží předstírat, že je něčím víc než nakašírovanou atrakcí v kýčovitém tematickém parku. Snaha ještě jednou prodat úspěch, který měly jiné filmy s podobnými ingrediencemi, je více než zjevná. Lasse Hallström, režisér hitu Čokoláda a kdysi nominovaný na Oscara za režii Pravidel moštárny, vládne svým řemeslem stále celkem zručně. Odvypráví tedy to, co je předepsáno, bez větších zádrhelů. Některé sekvence jsou i svižné a nápadité, občas dojde na vtip – zároveň jako by z těchto povedenějších momentů čišelo jakési režisérovo tiché zoufalství, co to dostal ke zfilmování za látku. Co jiného může vést k pomrkávání na diváka a připomínání role královny Alžběty, která Helen Mirren definitivně proslavila, než vědomí, že vlastní film stojí poněkud za houby?