Skoro tři roky starý snímek byl oceněn na několika přehlídkách - právem. Je to ale pozoruhodná výpověď o pozoruhodném místě, v níž se dá najít i silný univerzální přesah. Je to film nesený zvědavostí, schopností soustředěně pozorovat a přitom velmi účinně zprostředkovat nejistotu ohledně toho, co je vlastně pozorováno.
Pro někoho se tak může stát svědectvím o síle víry, pro jiného tichou a statickou groteskou o střetu „malého“ lidství s čímsi nevysvětlitelným, pro dalšího trpkým příběhem jakéhosi krutého kosmického žertu. Poblíž francouzského městečka Lurdy se v polovině 19. století měla jednomu místnímu děvčeti několikrát zjevit Panna Marie. Vodě z pramene nedaleko místa, kde k setkání prý došlo, se připisují zázračné léčivé účinky. Z Lurd se stalo jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě, čas od času tam skutečně dojde k nevysvětlitelnému případu uzdravení - vysvětlovány jsou všelijak - jako skutečný zázrak i jako důsledek sugesce.
Hausnerová mohla po dohodě s církevními autoritami natáčet přímo na místě a její film je prodchnutý geniem loci. Lurdy z něj vycházejí jako dost svérázná duchovní mašinérie. V něčem působí jako kříženec supermarketu a Disneylandu, kde člověk naráží na vyobrazení Panny Marie prakticky všude, včetně míst dosti nečekaných, a kde počet stánků s „hodnotnými suvenýry“ značně převyšuje míru jejich výskytu na pražské Královské cestě. Také je to (a zjevně musí být) dobře organizovaná továrna na zážitky, díky čemuž si tam mohou miliony návštěvníků v omezeném čase přijít na své, vidět a zažít, za čím tam přišly.
Tuhle velmi pozemskou dimenzi poutního místa a všechny související paradoxy Haussnerová zachycuje pozorně a pronikavě, zároveň ale bez apriorního výsměchu. Především se ale její pozornost soustředí na lidi z jedné z těch výprav za zázraky. S ní přijíždíi Christine (Sylvie Testudová), dívka trpící vážnou formou roztroušené sklerózy, prakticky ve všem odkázaná na cizí pomoc. Není nijak zvlášť zbožná, církevní akce pro ni ale představují jedinou šanci se někam podívat.
Sylvie Testudová, jež byla za svůj výkon oceněná Evropskou filmovou cenou, jí propůjčuje křehkost i jakousi tichou dychtivost, z jejích velkých očí se snadno čte údiv i obava. Christine je dívka, která jako by vše viděla poprvé. Podobně úsporné (ve filmu se příliš nemluví) a přesné jsou i charakteristiky vedlejších postav: dobrovolnice, která je v Lurdech na brigádě, nervózní organizátorka zájezdu nebo paní Hartlová, jež se Christine ujme, aniž by se ptala, zda o to objekt její péče stojí.
Kdo si "zaslouží" být uzdraven?
Vyprávění o zázracích se většinou zaobírají tím, kdo jej způsobil - léčitelem, ne vyléčeným. Nadpřirozený úkaz, zásah vyšší moci je jejich vyvrcholením, pointou. V Hausnerové filmu ale představuje spíš výchozí bod, který se pak promýšlí do důsledků někdy i hořkých nebo groteskních. Proč byla vyléčená zrovna osoba X, a ne Y, byť by si to třeba „zasloužila“ lépe? A jaký je vlastně smysl toho úkazu? Je to projev milosrdenství? Jak ho ale mají vnímat všichni ti, kdo vyléčeni nebyli?
LurdyRak./Fr. /Německo, 2009 |
Před Christine se otevírají nové možnosti, které si hrdinka opatrně ohledává. Možná se to okno zase brzy zavře. Zároveň je vtažená do sítě žárlivostí, frustrací, se zázračným vyléčením spojených „úředních úkonů“. Jestli se projevila vyšší moc, je ten akt zpracovávaný velmi po lidsku.
Hausnerová tu malost zachycuje pečlivě a distancovaně v pomalých a odhalujících záběrech (kamera Martin Gslacht). Neždímá emoce či odsudky, při všem citu pro abusrditu jsou ale Lurdy také film velmi empatický. Staví svoje hrdiny a s nimi i diváky před velkou otázku. Nesugeruje odpověď, jakkoliv je autorčino stanovisko jistým způsobem čitelné. O mnoha filmech se říká, že kladou otázky a nechávají prý publikum udělat si vlastní závěr, přitom jsou to díla dost polopatická, návodná. Na Lurdy se ta charakteristika hodí. Tou odpovědí bude pro nemálo diváků prosté „Nevím“. Ale to je svým způsobem taky v pořádku.
