FILM NA VÍKEND: Moře v plamenech. Boj o život v podání hereckých hvězd je strhující

V první řadě je nutné si dát pozor, aby se předobrazy postav nenaštvaly a filmaře kvůli tomu nežalovaly; jen vzpomeňte třeba na drama Davida Finchera Sociální síť, kde tvůrci pro jistotu všechny znepřátelené strany soudních sporů vykreslili jako jednoznačné sympaťáky, čímž však nedali divákovi možnost se s někým ztotožnit nebo mu fandit.

5 fotografií

Ještě složitější to filmaři mají v případě, že se pustí do politických témat, která publikum rozdělují dříve, než se na film vůbec podívají. Buď proto natočí film sterilní, jímž nemohou zdaleka uspokojit všechny, nebo vsadí na provokaci jako levičácký provokatér Oliver Stone a svůj názor promítnou jako jediný správný. Kvůli tomu ale pak vzniknou zpotvořeniny jako snímek W., co sice měl údajně být životopis amerického prezidenta George W. Bushe. 

Ve skutečnosti ale šlo jen o nepovedenou projekci antiamerických frustrací zmíněného režiséra, pokrytecky těžícího z výnosů západní svobody, zatímco u toho vzývá země jako Rusko a Kuba a kamarádí se s Fidelem Castrem a Vladimirem Putinem (aniž by, samozřejmě, sám chtěl na Kubě nebo v Rusku žít – pročpak asi?).

Daleko bezpečnější je věnovat se živelním nebo jiným katastrofám. Divák s nevinnými oběťmi zemětřesení, požárů nebo havárií soucítí automaticky, nevyvolává to žádné kontroverze, a pokud za tragédii může lidský faktor, vždycky se dá vina hodit na „nějakou zlou korporaci“, která v honbě za ziskem podcenila bezpečnostní opatření a hněv rozzuřených diváků ji stihne zcela právem. A přesně tento postoj zaujal režisér Peter Berg ve filmu Deepwater Horizon s českým podtitulem Moře v plamenech.

Možná si na to ještě sami vzpomenete; nestalo se to vůbec dávno, teprve před 12 lety. A tehdy toho bylo plné zpravodajství i u nás.

BP zaplatí Američanům za Deepwater Horizon rekordní pokutu

Dvacátého dubna roku 2010 došlo k explozi ropné plošiny s názvem Deepwater Horizon v Mexickém zálivu nedaleko pobřeží Spojených států. Požár trval dva dny, než se plošina – mimo jiné známá tím, že pár měsíců předtím zaznamenala nejhlubší ropný vrt v historii – definitivně zřítila do moře. Jenže vrt samotný se nepodařilo uzavřít, byl prasklý hned na třech místech, a ropa z něj v ohromném množství začala unikat do moře. Než se ho (až v září toho roku!) podařilo definitivně utěsnit, havárie se změnila v největší ekologickou katastrofu v dějinách lidstva. To však snímek Deepwater Horizon tolik nesleduje. Při explozi totiž ze 130 zaměstnanců plošiny 11 zahynulo a 17 jich bylo zraněno. A film je věnován právě jim.

Peter Berg na rozdíl od Clinta Eastwooda, který ve stejnou dobu přišel s jinou zfilmovanou nehodou Sully: Zázrak na řece Hudson (o nouzovém přistání airbusu na vodě), vypráví příběh lineárně. Neskáče jako Eastwood z přítomnosti do minulosti, nehraje si pro budování napětí s flashbacky. Nemá důvod: samotná katastrofa ropné plošiny, mimochodem připomínající rukopis o několik desetiletí staršího snímku Skleněné peklo, zabírá celou druhou polovinu stopáže, přičemž boj o život mezi obřími plameny v podání hereckých hvězd v čele s Markem Wahlbergem je strhující a pořádně napínavý. O tom, jak moc realisticky to na plátně nebo televizní obrazovce vypadá, svědčí i oscarová nominace za vizuální efekty.

Jistě, Peter Berg možná až moc tlačí na pilu: v zájmu památky 11 mrtvých dělníků a snad i z důvodů, naznačených v úvodu tohoto textu, je velmi pietní, vyjma „zlé korporace“ jsou všechny postavy sympatické a milé a v závěru snímek třeba při scéně společné modlitby sklouzává až na samou hranu patosu (totéž při závěrečných titulcích, když přijdou na řadu nejen autentické záběry z tragédie a následného vyšetřování včetně skutečné podoby hrdinů, ale i pomalé zobrazování všech zemřelých při kytarové odrhovačce). Na to je nutno se připravit. Odměnou divákovi ale bude jeden z nejlepších katastrofických filmů minulého desetiletí, doprovázený zneklidňujícím vědomím, že „tohle se fakt stalo“.